sobota 16. března 2013

Zpět v éteru.

Cha, blog píšu takovou chviličku a už to začínám flákat! Ne, že by nebylo o čem psát, jen jsem pořád tak chodila a přemýšlela, jak to zformulovat. Blbý je, že všechny myšlenky, co mě napadaly v předchozích dnech, byly tak osobní, že bych je stejně musela zcenzurovat, neboť google je tak hodný, že zveřejňuje mé celé jméno. Ale ne že by už tak do mě tolik lidí nevidělo...

Abych tady ale jenom nefňukala, protože jsem bojovník a nemám to ráda:

Posledních pár dní jsem na sebe hrdá, protože opravdu píšu diplomku! Mám kolem sebe neustále haldy knih. Archivní materiály mám nacpané v každém počítači, u kterého se vyskytuji, a další a další informace si neustále googlím.
I když, ať se nepřechválím - často mám před sebou otevřené texty a několik hodin do nich jenom zírám. V takovém případě jsem šťastná, když jenom doplním větu.

Můj pracovní stůl. Vypadá tak i v tuhle chvíli, co píšu tenhle článek.
Teda už kromě mlíka :)




Když se mě někdo ptá, jak se mám a co dělám, dokážu přijít jenom na to, že píšu, chodím do práce a školy a cvičím. A že mi to vlastně vyhovuje – nekomplikovaný program plnění povinností, tvůrčí práce na něčem, co mě baví, a zbytek zabírá kultura těla.
Mám ale takový neodbytný pocit, že třeba před měsícem jsem byla mnohem šťastnější. Třeba jsem šla po ulici a jen tak se smála. I když bylo mínus 10 a na jaro to ještě hodně dlouho nevypadalo. 

Celý můj život se prakticky smrskl na pravidelné docházení do práce s odbíháním na poslední semináře, práce na diplomce a plánu disertace a ve zbytku času chodím cvičit, protože jsem se zbláznila do BOSU, takže jsem tam pečená vařená.
Nouzový režim: práce-škola-cvičení.
Na dobu určitou vyhovující a vlastně velice prospěšné, ale je jasné, že bych stejně měla raději starosti typu jaké prádlo si obléknout na rande.

Nějaké narcistní ksichtovky. Haha, a pěkně zamračené, ať je jasné, jak se převážně cítím!



 
Mou převažující náladou je melancholie a takové to nimrání v pocitech, u kterých bych byla raději, kdyby neexistovaly. Achjo, holt budu nadosmrti rozervanej romantickej hrdina. A podkládat to odpovídajícíma songama z muzikálů.



Škola už se mi pomalu chýlí ke konci - na pajďáku mě čeká poslední týden a na fildě poslední měsíc, a tak si začínám skučet i kvůli tomu, že je to možná naposledy, co se v Ústí potkám se svými spolužačkami. Většina z nich se vrátí do měst a vsí, ze kterých přišly, a já už teď bojuju s pocitem, co tu proboha budu sama dělat? Rozhodla jsem se v Ústí zůstat, tak dobře mi tak. Budu muset sebrat veškeré odhodlání, vyrazit do éteru a zuřivě se začit seznamovat s místňáky.

Tak teď něco veselejšího - speciálně pro Zázvorka několik fotek z naší studovnické schůze, kde se hrálo třeba Skákal pes :)



Hmm a pěkně to vonělo!








A i když se počasí ze záchvěvu jara vrátilo na nulu, udělalo mi radost sluníčko proniknuvší do naší kanceláře...







Všechny fotky jsem si musela udělat sama, protože nám v poslední době nepřály ani společné obědy s Eliškou. Náprava ale bude - pořídila jsem si dvoje nové botičky, takže od teď budou outfity jak fík.

A s nimi přijde JARO!

2 komentáře:

  1. Ach bože, doufám, že se tyhle fotky nevyskytly někde ještě "víc veřejně"...však mi rozumíš :-D (a opravdu tím nemyslím tvé podařené "narcisy" ;-))
    Jak to tak pročítám, říkám si, že vlastně i celý můj den je jen o sezení u pc nebo sezení ve škole. Kdyby tam byla alespoň nějaká ta práce... SLunko svítí a mě to je fuk. Dva měsíce zpátky pršelo a mrzlo a já se smála jako idiot. Co je tady špatně?
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
  2. Prosím Tě, vždyť Ti to tam sluší, taková krásně rozesmátá :)
    A neboj, ty naše práce za pár dní doklepem a pak už se budem smát pořád!

    OdpovědětVymazat