úterý 1. července 2014

Ze života: prakticky I.

Protože je tenhle blog o životě (tzv. lifestylový?), a to konkrétně o tom mém, tak by možná nebylo od věci tu občas řešit věci, které život přináší a o jejichž řešení (či návrhy řešení... nebo poučení z mého neřešení...) se můžu podělit.
Už několik let se rozčiluju, že nám škola nedala jednu zásadní věc - a to, jak se orientovat v životě a o čem vůbec je život dospěláka.

Ve chvíli, kdy Vám skončí veškeré studentské slevy / mama hotel / vztah, kde vše řešil ten druhý, se najednou ocitáte tváří v tvář samým překážkám, především byrokratickým.

O tom, jak se hledá byt, už jsem kdysi psala do školního časopisu:


 
I když už je na tom článku vidět odstup dvou let - dnes bych mohla milion dalších poznámek přidat :D

...ale dalo by se diskutovat o přehršli dalších věcí, které takový dospělák řeší.
Pojištění, spoření, účty, úvěry. Past, která člověka lapne a už nepustí.
Zatím jsem se vyhnula alespoň pracáku.

Dnes bych začala něčím, co možná nefiguruje v úplně první lajně dospěláckého seznamu, ale já to tam prostě dám: KOUPĚ AUTA.
Normální holka by tuto záležitost nechala na tátovi. Nebo na příteli, pokud nějakého má.
Já jsem se do toho ale rozhodla jít sama - bude to moje auto a moje zodpovědnost, tudíž se s tím budu muset nějak popasovat.

Všeobecně kolující prapodivná informace:
Auto je lepší zapsat na někoho staršího z rodiny, protože se pak platí menší pojistka. Mladí lidé mají údajně vyšší pojistku, protože jsou nezkušení. Má ale logiku napsat auto na babču, která nikdy neměla řidičák? Věkové omezení ta "zarážka pro mladé" však nemá. Ptala jsem se na všemožných stranách a vyšlo mi z toho jediné - některé pojišťovny si zřejmě řeči o mladých řidičích vymýšlejí, aby je mohly natáhnout.
Normálně se to dělá tak, že si Vás prověří podle rodného čísla a vyleze jim informace, jestli jste už někdy na sebe měli napsané auto a kolik měsíců. A podle této délky vám pojišťovna vypočítá "slevu" ze základního pojistného.
Já jsem se rozhodla si auta na sebe napsat, protože jednou nějaké musí být moje první!
A taky proto, že si případné průsery chci odskákat jen já sama...

Moje IDEÁLNÍ parametry výběru auta samotného:

- stáří max kolem roku 2006
- po prvním majiteli se servisní knížkou
- najeto kolem 100 tis. km
- objem ideálně 1.3
- značka, na kterou se dají rozumně a snadno sehnat náhradní díly (takže sbohem sne o Mini Cooperovi :o)

Financování: leasing nebo úvěr

Když máte auto na leasing, tak dokud ho nesplatíte, tak prakticky patří leasingové společnosti. Pokud si vezmete úvěr v bance, je Vaše hned. Auto na leasing nemůžete bez vědomí leasingové společnosti prodat či zlikvidovat. S leasingem máte zároveň povinnost platit havarijní pojištění, což u bazarového auta není zrovna rentabilní. S autem na úvěr si můžete dělat co chcete...
Takže jsem si vybrala úvěr.

A jaké konkrétní značky a modely prošly "mým výběrovým řízením", které trvalo zhruba dva měsíce?

1. Škoda Fabia
2. Honda Jazz
3. Ford Fusion či Fiesta
4. Hyundai Getz

Poslední zmíněný ze seznamu záhy vypadl, protože jsem si jeden testovala v bazaru a necítila jsem se v něm dobře. Brzy začalo všechno směřovat pouze a cíleně k Hondě Jazz a už Vás nebudu dlouho napínat, dne 30.6.2014 jsem se stala její majitelkou.
Na Jazz jsem poslouchala oslavné ódy ze všech stran - má ho má nejbližší kamarádka, mají ho dvě mamky kolegyně a pochvalně o něm píše i internet (např. zde).

Co všechno bylo třeba pro získání auta udělat?

Když malinko zestručním fázi konečného výběru - zkontaktovala jsem člověka, který má v mém rodném městě autorizovaný servis Hondy a zrovna jednu k prodeji měl. Parametrově jsem musela sice trochu slevit a na ceně přidat, ale bylo to opravdu po dlouhém zvažování a bilancování: největší výhodou bylo, že jsem měla prověřeného majitele i servisáka. Na malém městě se každý s každým zná, a tak se dalo leccos vypátrat. A o dobrou pověst se tam dá přijít velmi snadno.
Takže verdikt: připlatila jsem si za starší vůz, za to ale v prověřeném stavu. Kdybych si koupila lacinější v Áčkách nebo jiném velkém bazaru (ale stejně tak i přes soukromý inzerát na internetu), tak o minulosti auta, ani o pravdivosti jeho dokumentů nevím nic. A to, co na začátku ušetřím na ceně, vzápětí narvu do zbytečných oprav. Samozřejmě si nemyslím, že se tomuhle autu nemůže nikdy nic podělat, ale přeci jen mám lepší pocit.

Financování:
Vzala jsem si úvěr a skvělé na tom bylo to, že mi ho dojednal finanční poradce. Pro někoho tento člověk znamená zbytečného otravátora, jakých vám denně spousty volají nebo vás zastavují na ulici a nabízejí kdeco. Já ho však objevila náhodou mezi svými známými a o financích už mě toho stihl i dost naučit. Úvěr tedy vybral a sjednal za mě, já jen dodala dokumenty: potvrzení o příjmech, kopii občanky a výpis z účtu.
Samotné schválení úvěru bylo bez problému a já došla do banky jen k podpisu. Peníze byly za dva dny na účtu.

Přihlášení auta:

1. krok: uzavření pojistky
Pokud si hledáte pojišťovnu na vlastní pěst, tak doporučuji pátrat (na internetu jsou na to různé kalkulačky), co kde zrovna nabízejí.
Já jsem si vybrala základní povinné ručení s asistenčními službami a k tomu pojištění spolujezdců. Chtěla jsem i pojištění předního skla, ale tahle služba šla cenově hodně nahoru - dřív byla za 500, ale nyní stojí víc jak 1000 Kč a to už mi připadá hodně.
Pojistku můžete platit čtvtletně, pololetně či naráz na celý rok. 

2. krok: kupní smlouva
Pokud již máte pojištění, můžete uzavřít kupní smlouvu - vzorů je plný internet a prakticky na ní není nic složitého. Ze zákona máte nárok na půlroční záruku na případné skryté vady, ale doporučuje se tuto klauzuli do smlouvy dát. 

3. krok: evidenční kontrola   
Než se auto přepíše na vaše jméno, je potřeba s ním zajet na evidenční kontrolu. Zajeli jsme na nejbližší stanici STK, ani to nevyžadovalo objednání (i když nevím, jak by to bylo ve větším městě), pracovník podle techničáku zkontroloval parametry vozidla a já po zaplacení poplatku 250 Kč vyfasovala papír s razítkem.

4. krok: přihlášení na registru vozidel
No oddělení registru vozidel na MěÚ mají dva formuláře (tak jo, možná jich tam mají víc, ale na stole ležely pouze tyto) - jeden na přihlášení auta a druhý na změnu v registru. Jelikož jsem kupovala ojeté auto a od ašského majitele, použila jsem ten druhý. Na přepážce jsem ho pak předložila spolu s velkým a malým techničákem, kupní smlouvou, dokladem o pojistce a papíru z evidenční kontroly. Zaplatila jsem poplatek 800 Kč, do velkého techničáku bylo připsáno moje jméno a byl mi vydán spešl nový malý techničák. Při registraci či přepisu máte také nárok si vybrat espézetku. Pokud byste ji chtěli měnit později, už je to za celkem vysoký poplatek. Už jsem to ale chtěla mít všechno za sebou a ta stávající mi přišla dobrá, tak jsem si ji nechala.
Pro informaci jsem se dotázala, co mám dělat, až budu měnit trvalé bydliště - mění se tamtéž a pozor, stojí to jenom 50 Kč ;) 

No a pak už bylo autíčko moje :)
Veškerá legrace s tím ale jen tak neskončila, protože mi až večer došlo, že auto a dokumenty sice mám, ale ještě pár věcí tomu chybí.
Vesta, trojúhelník, lékárnička, nářadí! Zimní pneu.
A není to teda žádná legrace - u kol vám nestačí jen vědět velikost.
Každý typ má taky jinou rozteč šroubků na disku! Když jsem se na to v servisu zeptala, tak jsem dostala ještě vtipnou informaci, že jenom vědět čísla nestačí, protože by mohl být problém, že by se před přední kola nemusely vejít brzdy!
Dobře, do zimy ještě daleko.
Tak co teda nějaké základní součástky a nářadí? Rezerva, hever a klíč jsou included. Tak jsem se zeptala ještě alespoň na velikost žároviček, abych mohla pořídit do foroty.
Odpověď: "joo, tyhle neseženete..." už ale fakt jen pobavila :)


Jak jste na tom s byrokracií vy?
Nějaké zajímavé zkušenosti s koupí auta? :)

3 komentáře:

  1. Jakmile mám začít obíhat úřady, jsem ztracená a protivná. Když mi někdo navrhuje a objasňuje všechny možný pojistky, úvěry a obecně záležitosti týkající se peněz, připadá mi, že na mě mluví sanskrtem. Ač mám řidičák, řídit neumím a veškerý problémy s autem musí řešit Honza. Buď je načase rychle dospět, nebo zmizet z civilizace, nebo bejt dál za tu blbou blondýnu...:-)) Takže to má být jako poklona, že jseš dobrá, že to zvládáš sama ;-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě je to taky trochu španělská vesnice, ale vždycky tak dlouho diskutujem, až se doberem nějakého vysvětlení, které je srozumitelné i mému mozku :)
      Jinak já nejsem extra dobrej řidič, dělám milion chyb a jsem zbrklá, ale řekla jsem si, že se musím vytrénovat a vyjezdit teď a ne až ve chvíli, kdy budu mít vzadu autosedačky s dětma. Holt možná tohle auto ode mě poputuje rovnou na vrakáč, ale třeba to přinese nějaké ovoce :)

      Vymazat
  2. Bacha na to řízení, to se hrozně rychle zapomene a blbě se k tomu vraci a když máš v životopise B, tak se tě pak nikdo neptá, jestli se bojíš nebo ne, prostě tady máš klíčky a jeď. Takže strach stranou, jezdit a jezdit. Ségra si takhle pak musela znovu koupit hodiny v autoškole a blbě se k tomu vrací. Já jezdim pořád, ale už me to nebavi tak jako na začátku. :-D nejhorší jsou takový ty řeči "ženská za volantem" na to ksem alergická! Stáňa *.

    OdpovědětVymazat