úterý 5. srpna 2014

Červenec a nejen ten OVER

Původně jsem dnes připravovala tradiční shrnutí uplynulého měsíce v obrázcích. A protože jsem si ho fakt užila naplno, tak je toho ještě více než posledně. Ale prsty se mi nějak rozjely po klávesnici a vyklepaly sem jiná slova, která chtějí být vypuštěna do éteru, protože jsem si vzpomněla na jednu maličkost:
Dnes mám narozeniny.
25 let života za mnou, rok 26. mě směřuje blíže k obávané třicítce :)

Před rokem jsem si myslela, že když je vám 25, bude to nejskvělejší období života - vejška hotová, konečně dobrá práce, životu stojíte na prahu a můžete všechno! Bohužel štěstí už s tím vším ruku v ruce nepřišlo... 
Chtěla jsem ten rok nějakými slovy shrnout: že jsem vlastně hrdá, protože jsem ho ustála prakticky z většiny s úsměvem na tváři, i když i těch slz bylo letos hodně. Naplno jsem rozjela své zájmy, fotila, sportovala a teď po téměř roce úsilí konečně sklízím nějaké ovoce vší té dřiny, protože postava se konečně začala měnit.

V prvních letních týdnech jsem dokola jako blázen sjížděla film Setkání v červenci. Nadchl mě krásný mladý Olda Kaiser, romantický příběh o lásce, která vznikla náhodou a vlastně nedobrovolně (takový jsou nejlepší!), letní radovánky a legrácky a taky mě trochu popíchl ve snění, že po nějakém takovém červencovém setkání prahnu...
Poslední dny před plánovanou dovolenou už jsem měla nervy na pochodu, že to "období ničeho" už nemůžu déle snést a že se prostě MUSÍ něco přihodit! Kráčela jsem tomu naproti a podnikala, co šlo, ať už šlo o cestu na festival, či jen tak na otočku zpět na ústecko kvůli maxácké akci.
Účel byl jasný: něco se musí stát, nějaké znamení, letní pomatení a tak!


 

Celý můj osamělý rok byl dlouhý jak vytahané kšandy a kdy jindy než v létě by měl člověk zarevoltovat a zažít něco osvěžujícího.
Nakonec je skutečně pravda, že to, co člověk horlivě očekává, se nestane, ale jakmile to pustíte z hlavy, tak ejhle :) Že jsem to stihla symbolicky skoro posledního červencového dne, jsem si uvědomila až zpětně :)

Jestli to bylo štěstí, náhoda nebo opravdu zafungovalo některé z přání, která všemožnými způsoby posílám vesmíru, to těžko říct. Ale vesmír možná může něco z našich tužeb vyslyšet, ale nedá vám k tomu žádné další indicie. Žádný návod na použití (i když vy o mně víte, že bych ho stejně nečetla). Žádný záruční list.

Ale abych uklidnila případný jásot: navenek se vůbec nic nezměnilo, prakticky stále stojím nohama na zemi. Pořád tu bude stát ta Lucie, co miluje kolo a brusle, co pendluje mezi Aší a Ústím, co probírá se svými kamarádkami a rodinou starosti všedních dní a hlavně nové potomky, kterými se to kolem jen hemží, co poslouchá donekonečna písničky z muzikálů, čte dokola romány od Austenové, která nakupuje stále další a další barevné náušnice a občas udělá ostudu v nějaké putyce...  
Věděla jsem, že mi skončí dovolená a já v pondělí zase podrandím na své koloběžce do práce.

Ale něco se přeci jen změnilo uvnitř, přišel ten tolik chtěný impuls.
Poznala jsem, že existuje i něco jiného než můj současný život, definovaný akademickou půdou a umakartovým jádrem v paneláku.
Existuje bezpočet životů, jaké se dají žít, mezi těmi takové, o kterých jen poslouchám od známých či čtu, ale sama je pak šmahem odsoudím, že nejsou pro mě...
Nejsou pro mě, protože zrovna nemám chuť se do nich vciťovat?
Ale opravdu to tak je? Copak já vím, co je pro mě?
Za poslední rok jsem si ujasnila jednu věc - tu, proč vím, že ten rok nebyl šťastný - že jsem totiž staromódní tvor, pro nějž nejvyšší metou je láska. Bez ní nemá nic opravdovou hodnotu a ať si člověk dobarvuje na Instagramu své zážitky, jak chce, tak jsou prostě prázdné. Vydeprimovaly mě příběhy lidí, kteří bez lásky žijí už tak nějak samozřejmě, či ji vůbec nepotřebují. Přišlo mi, že jich je strašně moc a že to tak přece na světě nemá být!

Teprve nyní mi došlo, že všechny mé strachy ze změn byly jen zástupné, protože jsem si ve své hlavě zakázala cokoliv měnit. Naočkovala jsem si, že takhle má zatím vše být a že to "zatím" je přece velmi slušné provizorium. A že na Ústí miluju takovou spoustu věcí! Je to nějaké roky zpět, kdy jsem si říkala, že když budu sama, tak někam vycestuju. Poslední rok jsem se vymlouvala, že to udělám v případě, že přijdu o práci.
Teď už pro to mám jednoduché vysvětlení - nechtěla jsem to tak moc, abych kvůli tomu byla ochotná riskovat!
Mé další argumenty byly ta samá chabost - hlavně to, že se mi nechtělo z pohodlné jistoty. Jako největší důvod jsem si uváděla, že mám v Ústí milion krámů v bytě, které bych musela nějak vyřešit a někam je nastrkat, pak taky práci, kterou bych po návratu nemusela získat tak snadno, jak se mi to povedlo napoprvé, protože doba je zlá. K čemu jsem studovala češtinu a české dějiny - co s tím za hranicemi? Nemám žádné úspory.
Držela jsem se zuby nehty svých jistot. A uklidňovala se, že mi bohatě stačí výletování a služebky.

Včera jsem po práci došla do bytu, kde mi najednou nezáleželo na ničem. Všechno to jsou jen věci, žádná nemá hodnotu, ani příběh. Kdyby začalo hořet a já mohla něco zachránit, tak vůbec nevím co. Nedokážu přijít na jedinou věc.

A to, jak jsem pořád tvrdila, jak jsem ukotvená tuhle nebo tady, se náhle úplně zhroutilo a stačilo k tomu pár minut - prakticky se to stalo během jízdy parkem z práce domů na koloběžce!
Cítila jsem se tu ukotvená jen proto, že jsem si umanula, že se tu ukotvím. 
Jako podporu pro své přesvědčení jsem pořád vyjmenovávala body, které mě v Ústí drží, a pořád hledala nové, jen abych se v tom utvrdila. A přitom za všechny tím největším opěrným kolíkem byla jen má hlava, která to tak chtěla.

Domov je místo, které sdílíte s milovaným člověkem. A není to o místě samotném. Můžete bydlet na krásném tropickém ostrově, ale když tam budete sami, bude to peklo.
Takže pokud žiju na místě, kde jsem lásku nenašla, tak nemá valné hodnoty se k němu připoutávat. Musí se hledat jinde. Na místech, která by nás nenapadla, a i v lidech, o kterých bychom prvoplánově nikdy neřekli, že se mohou stát naší druhou polovinou.

Kdo jste to zvládli dočíst až sem - považujte to za takové surprise narozeninové přiznání, určené k zamyšlení. Zatím se žádné pálení mostů nekoná.

Zajímá mě ale váš názor - měla jsem k této úvaze dospět už třeba ve dvaceti?
Stalo se vám vůbec někdy něco podobného?
(Ráda si to přečtu i v mailu, pokud se někdo stydí přidat komentář...)

s úctou Vaše probuzená šestadvacetiletá Lucie...

3 komentáře:

  1. Téda, hodně zajímavý a hodně povedený článek. V některých ohledech mi mluvíš z duše. Ale nejprv ti chci popřát opožděně všecko nejlepší k těm narozkám! :-)
    Začnu od konce: kdy člověk dospěje k úvahám o tom, že to, jak žije, možná není úplně to pravé ořechové, to asi záleží jen na jeho předchozích držkopádech nebo povaze. Někdo si už ve dvaceti řekne, že nechce žít nalajnovaně, někdo se koupe v jedný - s odpuštěním - sračce za druhou a tak udělá radikální řez, někomu to dojde až v důchodu a pak teprv zažívá nejkrásnější etapu života. Důležitý je, že si to vůbec kdy uvědomí, že takovej nebo makovej způsob života ho nenaplňuje, ba co hůř - omezuje.
    Pár zásadních rozhodnutí, který změnily můj život, jsem už udělat musela. A relativně dlouho jsem si pak říkala, že takhle už je to správně, že teď už netřeba nic měnit. Ale teď jsem se zase dostala do mrtvého bodu. Ne vztahově - tam je všecko, jak má být. Ale dopadá na mě třeba pocit, že nechci zbytek života strávit v Ústí. To není místo, kde bych se cítila báječně, kde bych chtěla vychovávat děti. Proč by ale bylo komplikované se odstěhovat? Nebo proč bych nemohla/proč bychom s Honzou nemohli odcestovat na nějaký čas do zahraničí? Proč nejedu na Erasmus? Proč nezačnu studovat ještě jiný obor, který by měl perspektivu? Nějaké důvody mají opodstatnění, nějaké jsou jen vykonstruované z pohodlnosti, lenosti, konzervatismu, nechuti něco zásadně znova měnit. Ale jak má jinak člověk jít štěstí naproti, když něco radikálně nezmění?
    Taky to na mě občas padne a řeknu si: "Jo, jdu do toho. Kašlu na všecky ty nesmyslný umělý důvody, jsou jen v mý hlavě, půjdem do toho po hlavě." Ale pak zas couvnu.
    Tááákže...prostě...chci ti popřát, aby to u tebe tak nebylo. Abys měl sílu, chuť a odhodlání dělat změny a hledat, jak se dá. Žít běžným, očekávatelným způsobem je nejjednodušší a nejpohodlnější. Bezproblémový. Zkoušet, co je to dobrý, to už taková sranda není. Ale já ti to přeju - hlavně proto, abys byla konečně naplno šťastná ;-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, náhodou jsem narazila na tvůj blog a tenhle článek mi nahnal husinu...:-/
    Zrovna v radiu zpívá Xindl "včera mi bylo málo, dneska je mi moc" a do toho čtu tohle... No úplně tu kroužící depku vidím :-D
    Je to přesně, jak píšeš, protože "všechny mé strachy ze změn byly jen zástupné, protože jsem si ve své hlavě zakázala cokoliv měnit". Měla jsem už sto chutí někam odjet a začít žít jinak. Ale pak jsem někde četla myšlenku, že před sebou člověk neuteče... A tomu věřím (ale nepopírám,že jsem si mozek schválně naprogramovala, aby tomu věřil...:-) Takže je to začarovaný kruh. Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář a máš pravdu, že před sebou člověk neuteče - pokud má nějaký problém, dožene ho i jinde. Pokud se ale jen cítí nenaplněný, tak změna vzduchu může udělat úžasnou službu...

      Vymazat