pátek 15. srpna 2014

3 postřehy ke šťastnějšímu bytí

V životě je spousta chvilek, kdy si člověk připadá jako kůl v plotě. Pravidelně se mi to stává o těch vzácných sobotách, které trávím sama v Ústí s původně nadšeným plánem, že si udělám obrovskou luxusní snídani (banáno-kokosové lívance!), pustím si některou svou oblíbenost, budu si rozvalená mezi polštáři číst... Prostě takové ty věci, o kterých člověk sní ve chvílích největšího chaosu a nestíhaček. Většinou to ale už kolem páté odpoledne dopadá tak, že mě chytá trudnomyslnost - nikdo mě neshání, nikomu nestojím za řádku a kdyby se mi něco stalo, tak se to nikdo ani nedozví!

Teď už tedy hodně dlouho žádná taková sobota nebyla a po celý srpen už ani nebude, třeba dnes odjíždím po měsíci opět na víkend na Ohři, tentokrát s partou lidí z práce...

Co jsem ale chtěla říct, je, že zatím každý pocit trudnomyslnosti v tu správnou chvíli něco vyžene. Často jsem sama sobě lítostivě přiznávala, že co se týče přátel, tak nejsem moc na roztrhání. Ale zase je pravda, že když je mi smutno, tak si raději nasadím sluchátka a jdu běhat do parku místo toho, abych já sama někomu zavolala. Svému štěstí musíme naproti, že?

Možná proto mě potom každé shledání mile překvapí a neuvěřitelně nabije.

A jelikož stále frčím na dojezdové vlně svého přelomového impulzu, kterým jsem byla zasažena během dovolené, tak nasávám pozitiva a mám pořád chuť něco zlepšovat.

Poslední objevy pro šťastnější žití:

Nepomlouvat.
Drbání je součástí lidské společnosti, zdrojem zábavy. Každého obecně víc zajímají cizí neštěstí či přešlapy než něčí úspěch. Viz jaké titulky nás zaujmou v bulváru. Dává to pocit, že náš život na tom není tak blbě a my se díky tomu cítíme líp. Když ale o někom negativa šíříte dál, tak se v žaludku hromadí takový žlučový pocit, který si pak člověk nese i domů.
Zbytečnost, pryč s tím.

V souvislosti s pomluvami mám takovou úvahu o nenávisti.
Už před časem jsem přišla na to, že na jedince hrozně špatně působí jedna silná emoce a tou je nenávist. Když někoho nenávidíte, tak mu věnujete velkou spoustu energie. Nenávist se musí živit, aby mohla existovat. Takže ve finále o někom, kdo o tom sám ani nemusí vědět, denně přemýšlíte, sledujete ho, žijete jím. Je pro vás vlastně paradoxně strašně důležitý!
Skoro jsem na tyhle stavy zapomněla, protože jsem je prožívala naposledy snad někdy na základce, když jsme se rozhádaly s kamarádkami a pak si dělaly naschvály. A připomnělo mi to až shlédnutí několika filmů ze školního prostředí či o pomstách bývalých partnerů. Proto mě dokáže často pobavit a většinou se nad tím musím podivovat, když slyším, že někdo z mého okolí ve věku kolem třiceti takovou emoci vůči někomu dalšímu aktuálně prožívá. A většinou kvůli prkotinám. To na to ve svém věku, po již celkem slušném množství životních zkušeností nepřišli? Ou, je mi jich líto.
A taková ta v běžné řeči používaná spojení jako "nenávidím Klause, Kalouska, komunisty, muslimy, doplň-dle-libosti", to už jsou tuplem přehnané výrazy. Danou emoci v její podstatě to vůbec nevystihuje, ale už jen tím, že ji vyslovíte, tu žluč pocítíte stejně.

Vyhýbat se bručounům a negátorům.
A těm, kterým se vyhnout nemůžete, už se nesnažit oponovat. Jen se na ně smát.
Pokud s takovými lidmi trávíte hodně času, tak vedle nich vaše bytí těžkne. Postupně se necháte strhnout a přistihnete se, jak jejich stesky opakujete. Vypozorovala jsem to až časem, že mě zaplaví opravdu hodně znatelná úleva hned, jak se dostanu z jejich dosahu.
 
Netrápit se věcmi, které nemůžete ovlivnit.
Naučit se opouštět nutkavé myšlenky a nepřehrávat si dokola nepříjemné okamžiky.
Je to hrozně těžké, ale pracuji na tom, a když se mi to občas povede, je to malý svátek.
Nejhorší jsou nevyřešené záležitosti a otázky, na které jsem nedostala odpovědi, většinou proto, že mi je dotazovaný prostě dát nechtěl. Nebo mi ani nedal prostor je položit. Projevuje se to opakujícími se sny s podobnou tématikou.
Řešení: Kdyby druhému záleželo na vašich pocitech, tak už ty odpovědi máte. Jestliže mu na nich nezáleží, je vůbec k něčemu dobré, abychom ty odpovědi měli? Viz skvělá knížka a film Až tak moc tě nežere.

A na závěr skromná fotka nedělního epického úplňku z večerního běhání.

2 komentáře:

  1. Parádně napsaný a úplně s tebou souhlasím :) a mám pocit že v podobném duchu jsme se bavily i ve čtvrtek:). Tak teda hodně šťastných chvil přeji:)!! Zuza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle úvaha vznikla díky našemu čtvrtečnímu sedánku, takže to není jen pocit ;) Takže Ti moc děkuji, že jsme si spolu tak pěkně popovídaly a doufám, že se brzy sejdeme při kávě zas :)

      Vymazat