pondělí 9. února 2015

Hlava si bloguje... ale nepostuje! Úvaha ke druhým narozeninám blogu I.

14. února bude mít můj blog druhé narozeniny. (Důkaz zde)

Nepamatuju si to tak přesně proto, že to připadá na den svatého Valentýna, ale proto, že má ten den druhé narozeniny i můj úžasný synovec Adámek. Dovolte mi proto na oslavu úvahu. Delší úvahu.
(Ale abych vás trochu šetřila, vydám ji na díly:))

Ač vím, že frekvence, kvalita a obsah mých článků mívá velmi kolísavou frekvenci, věřte, že jako vnitřní motor a očista v jednom je to super věc.
Totiž to, že toho na blogu v reálu tolik není, neznamená, že to tam není v mé hlavě.
Naopak, moje hlava denně produkuje články jako na běžícím pásu a kdyby se daly postovat pouhou myšlenkou, tak bych mohla každý týden vydávat kompletní knihu.

Blogy se za dobu své existence posunuly od vyhraněných zájmových skupin a deníčkových záznamů až k mapám celých životů. Kdejaká mladá holčina, která vládne jazykem, foťákem a světem internetu, už určitě přemýšlela, že blogování zkusí. Kolem 15. roku už se ale zájmů nakupí tolik, že psát o tom, jak sbíráte články o své zamilované kapele, najednou přestane stačit a začne více zasahovat do běžného dění. Mnoho pisatelek pak možná objektivně vyhodnotí, že na jejich životě není nic až tak zajímavého.

Já jsem zřejmě ten pravý blogovací věk prošvihla.
Svůj první počítač jsem dostala někdy záhy na gymplu. Bylo mi asi 12 let. Koupili ho prarodiče a už tehdy to byl dost vyžilý stroj. Byla to pro mě ale zásadní věc, protože v té době jsem měla největší literární ambice a tím, že se na něm nedalo dělat nic pořádného, jsem toho do svých asi 16 let nejvíc napsala. Na lepší počítač jsem rodiče přemluvila až v 18 (s tím, že jsem si ho i sama sehnala) a internet jsme domů pořídili, až když jsem měla po maturitě.
Sice to na jednu stranu ušetřilo pár let bezcílného surfování (a taky mě úplně minul tehdy velmi oblíbený x-chat!), ale nevychytala jsem začátky blogování, první pokusy s počítačovou grafikou atd.  

Viděno dnešní optikou jsem se mohla trénovat na knižních recenzích, článcích o oblíbených filmech a hercích či povídání o psích plemenech, protože jsem toho byla jako mnozí další teenageři plná a hlavně na to měla čas. S kamarádkami jsme si vlastně něco jako blog vedly formou scrapbooků...

Svět blogů jsem pro sebe objevila až mnohem, mnohem později.
A mou největší motivací do vlastního psaní bylo to, že jsem si vždycky myslela, že mám co říct. Když jsem pak ale koukala do prázdné šablony, stokrát jsem ji zase zavřela bez jediné čárky.
Najednou to bylo těžké.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli budu psát hlavně o tom, že miluji díla Jane Austenové a retro módu.
Nebo jestli budu psát anonymně a vypisovat se ze svých milostných avantýr.
Pak jsem vedle jiných sportů propadla turistice a chtěla propagovat výletění a krásy Čech i světa.
Občas se zamyslet i nad vážným tématem.
Chtěla jsem být vtipná a výstižná jako Carrie Bradshaw.
Ukázat, že ve mě ještě dřímá pozůstatek uměleckých ambic z dětství a dodávat vlastní ilustrace.
Pak mě napadlo využít všeobecného zmatku, který kolem mě byl - státnice, první zaměstnání, první děti, byty, hypotéky, pracáky, sociálky. S přáteli jsme prakticky neustále řešili (a řešíme!) problémy spojené s nemilosrdně útočící dospělostí a houfně nadávali na to, že nás střední škola měla spíš naučit vyplnit daňové přiznání než určit daktylotrochej u básně. Chtěla jsem všechny ty těžce sesdílené zkušenosti předat dál...

Realita nakonec vypadá trochu jinak... Autocenzura je nekompromisní věc, lenost ještě horší a vůbec nejhorší, že můj sloh za ta léta psaní historických rešerší potratil něco ze své dřívější poetiky. Občas to dopadne tak, že publikovaný článek po sobě čtu třeba ještě několik dní a často mi to nedá a i zpětně do něj zasáhnu. Nechápu, kde jsem předtím vzala ty krkolomné konstrukce a proč nedokážu objektivně vyhodnotit, kdy není třeba zabíhat do detailů. Kamarád Petr mi kdysi dávno k jednomu článku poznamenal, že bych měla vyškrtat ten přehršel Hrabalovských spojek. A i mě samotnou čím dál častěji napadá oblíbený komentář, který mi utkvěl už z dob středoškolské literatury, že "příliš slov myšlenku až dusí".
Proto odpusťte, že se tím někdy musíte provrtávat.
Já se jen snažím po letech útlumu zase rozepsat...

Takže proto je tu za dva roky existence blogu takový mišmaš.

P.S. Na téma proč blogovat a jak to dělat lépe čas od času narazím i u jiných autorů.
Naposledy mě hodně zaujal článek sympatické Jany z blogu Boulevard de Prague.

2 komentáře:

  1. Takové to, že v hlavě mám za den tolik čláků, že by to žádný blogový server asi neunesl, to znám. Mám to taky tak. A když dojdu domů, zapnu počítač, najednou je to těžké...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně :) Dokonce jsem uvažovala nad tím, že si pořídím diktafon, který budu mít u sebe a všechny myšlenky do něj nahraju. Ale ty myšlenky jsou tak prchavá záležitost, že než to z mozku dojde k puse, tak je to taky pryč :)

      Vymazat