úterý 3. března 2015

Únor v blo(g)ku

Nejkratší měsíc roku za námi a je na čase se ohlédnout.
Dny se prodloužily, z čehož jsem zpočátku byla téměř nadšená - odcházet za světla z práce, jít poté na nákup a i z toho krámu vycházet za světla - úžasné!
Teď už jenom vyhlížet vyšší teploty. Jeden den se člověk nadchne, že už se dá jít bez čepice, a druhý den škrábe zazmrzlé auto.

Ašská zima ještě neřekla zdaleka poslední slovo:


Detail mého letošního zimního obutí, nic jiného než steelky prakticky nenosím... Díky Járovi jsem se naučila je pořádně leštit, což je o dost omladilo (mám je už víc než 4 roky). Ale na příští rok si už vážně pořídím nové!  


Zásadní koupí měsíce února byla čtečka Kindle, o čemž jsem psala zde. A krásný kabátek na ni následoval, kochám se jím každý den :) 


V Aši jsem se snažila být trochu produktivní a pomáhala dodělat okna - vlevo vidíte stav před a vpravo po mém zásahu obkladovým lepidlem a zednickou špachtlí (Jára je na fotce jen proto, že se mi snažil předvést, jak mám natahovat perlinku! Samozřejmě, hehe) Ještě zbývá poslední vrstvička a bílý nátěr a budeme jako u lidí :D


Lenivý Benďa <3


A minulý víkend jsem si do Aše přivolala kousek jara. Tedy, koupila jsem ho v Lidlu. Ty tulipány, aby bylo jasno :)
Překvapilo mě, že ještě žily, když jsem po týdnu přijela. To by se v Ústí nikdy nestalo, tvrdá voda tu vraždí i kytky.


Jedna teď už pravidelná víkendová superzdravá snídaně :)
Ovocné smoothie a navrch goji a černé moruše:


A s jídlem jako pojící linkou se přeneseme do Ústí...
.. na jednu sobotní vaječnou omeletku...


Sport

Jak jsem v lednu nezvládla nic, tak s příchodem února jsem se do toho opřela jako ďas. 2x týdně chodím na cvičení v Ústí, většinou na různé tělo-(de)formovací a posilovací lekce a o víkendech navštěvuji klasické fitko v Aši.
Už jsem si myslela, že se k fitku nikdy vracet nebudu, že mi stroje a složitá náčiní nejsou sympatická, ale to jsme se takhle před dvěma týdny pěkně domluvily s Járovou sestřičkou Hankou a už to jelo... První víkend jsme si daly dokonce oba dny. No, možná jsem to trošku přepískla a ruce dost trpěly :O Točit volantem, řadit nebo provádět běžné úkony jako oblékání mikiny či braní za kliku se staly nesnesitelnými!
Jsem ale nadšená a plná endorfínů a to je víc než kus namoženého masa :)
Hodně se těším na běhání, tak jen doufám, že se donutím co nejdříve...

Kultura

Stále se snažím dodržovat minimálně jednu kulturní akci týdně a zatím se daří. Z těch, na které si vzpomenu, byla skvělá přednáška našeho známého scénáristy Vladimíra Fanty o hororech, která se dočkala už 4. pokračování a Vladimír plánuje i další díly. Nejsem vůbec fanoušek hororů, ale zažít přednášku od nadšence a hlavně důkladného znalce - to je jiná káva. Zjistila jsem třeba, že každý profláknutý horor je klidně i desátým remakem nějakého ještě klasičtějšího!
V Maxu se odehrála i další přednáška, tentokrát ústeckého architekta Tomáše Petermanna, která byla taktéž navázáním na jeho předchozí počiny, v nichž se zabývá především veřejným prostorem, jeho úlohou, jak ho zlidštit, zprakštit (wtf?), umělecky zhodnotit a samozřejmě nechybí snůška kritiky na Ústí. S inspirativními fotkami z jiných měst ale přicházejí důkazy, že to jinde jde, tak proč by to nešlo u nás.... Záležitost, která mě baví moc! Poslední přednáška byla o veřejných domech - konkrétně hlavně nádraží. nákupní centra, knihovny atd.
A z jiného soudku bylo autorské čtení Jaroslava Rudiše v experimentálním prostoru Mumie, kde předčítal ze svého nového románu Národní třída. a k tomu hrál a zpíval Jiří Imlauf z ústecké kapely Houpací koně. Rudiše mám celkem ráda, i když jsem četla jen Nebe pod Berlínem a viděla zfilmovaný Grandhotel (který se mi nelíbil, ale to je asi můj celkový problém s českou kinematorgrafií, kdy v každém filmu musí být hlavní postavou idiot). Chápu úspěch Nebe pod Berlínem, ale byl aktuální tak před 20 lety. Nový román mě ale ukázkou navnadil, některé myšlenkové pochody hlavního hrdiny mi byly blízké, místy mě z toho mrazilo a přitom to bylo dost ujeté, aby to upřímně pobavilo. 

Přečteno & rozečteno

S únorem začal letní semestr a já začala učit. Bylo tedy nutné zasednout ke knihám a připravit se na výuku. Sáhla jsem po těchto publikacích a musím říct, že jsou velmi čtivé a jsem ráda, že jsem se k nim dostala:
Martin Gilbert: Dějiny dvacátého století I - 1900-1933
Enzo Collotti: Hitler a nacismus
+ desítce článků o Hitlerových úchylkách, jeho jednom varleti a dalších perlách aneb moje pedagogická příprava z gruntu!

Abych si ještě trochu zkomplikovala život, přidala jsem si menší opáčko z psychologie a sociální pedagogiky. A zase jsem byla příjemně překvapená, protože mi kupodivu od státnic něco v paměti zůstalo a zároveň to jsou všechno fakt zajímavá témata, u kterých jsem vždy litovala, že šly při mém studiu do pozadí:
Pavel Říčan: Psychologie
Richard Jedlička: Děti a mládež v obtížných životních situacích 

Jedinou beletrií, kterou jsem si v únoru dopřála, byl (a je) Jonassonův Stoletý stařík, ale času na to mám tak málo, že jsem teprve někde v páté kapitole a nemůžu zatím moc hodnotit. 

A ve své přenosné kysničce (notebooku) jsem viděla:

Pohádku Maleficent, o které jsem se poprvé dozvěděla, až když se kostým hlavní hrdinky stal letošním oblíbeným halloweenským převlekem. 

Emmu z roku 1996 s Gwyneth Paltrow a Jeremy Northamem - moje velká austenovská oblíbenost, kterou jsem viděla už určitě alespoň 10x a teď mi po delší době zpříjemnila líný večer.


Tahle komedie je vtipná, svěží, Gwyneth je tam roztomilá a o Jeremym ani nemluvím, ten je prostě boží :) Spousta úžasných postaviček, jak je z děl Jane Austenové známe - namyšlený trouba v podobě mladého kněze, jeho nesnesitelná novomanželka, pošahaná slečna Batesová, několik mylných zamilování, nikdo tam není ve skutečnosti úplně zlý a lidská hloupost tak nádherně satiricky vykreslená...


Protože filmových zpracování těhle klasik není nikdy dost, musela jsem si vzápětí pustit i čtyřdílnou minisérii z dílny BBC Emma z roku 2009. Romola Garai je jako Emma ještě potřeštěnější, jen ten Johny Lee Miller mi jako pan Knightley moc nesedí. Problém je, že britský filmový rybníček není tak velký a tenhle Johny je pro mě především Edmundem z Mansfield parku. Navíc není pro Jeremyho žádnou konkurencí, nemá takové charisma a vypadá na tu roli příliš mladě. Přesto je tohle zpracování velmi povedené, protože dlouhá stopáž umožnila si pohrát s detaily - seriál je plný krásný scének, ze kterých je patrno, jak a čím se šlechta poloviny 19. století ve své každodennosti bavila. Z jiných filmů mám dojem, že ženy jenom sedí, vyšívají a pijí čaj, muži debatují o politice, hrají karty nebo loví. Tady ale byl zobrazen skutečný rodinný život - jak si úplně normálně hrají s dětmi, chovají miminka, která jsou v jiných filmech jen tak mimochodem odložená u chův, jaké hrají společenské hry, jaké mají povinnosti například k nájemcům, zařizují nákupy. Krásná mozaika tehdejších životů, skvělé kostýmy a kulisy vyplněné tolika detaily. Na pohled možná až příliš barevné a sluníčkové, ale taková ta komedie prostě je!


Jasně tedy doporučuji :)

A nakonec ještě střípky z úterního focení na fakultě s mýma holkama studovnickýma! :)
 


Krásný březnový start a jaru vstříc!

2 komentáře:

  1. Prosim o instruktážní obrázky či postup na to leštění bot, to bych chtěla docela vidět a užila bych to! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není problém :) Obrázky jsou myslím zbytečné, ale potřebuješ leštidlo na vojenskou obuv, kartáček a kartáč (vše se dá pořídit v army shopu). Problém je jen v tvrdosti kartáče, nesmí být ani moc měkký, ani tvrdý. Ten, co mám já je trochu moc měkký a tak neleští tak dobře jako ten, který má Jára. To, co ale nedávno prodávali v kaufu a vydávali to za kartáč na boty, bylo ale ještě měkčí, tím bych nevyleštila vůbec nic. Naopak to ale zase nemůže bejt přímo rejžák...
      No a postup? Kartáčkem nakydáš krém na botu a rozpatláš, necháš cca hodinu působit a pak to kartáčem rozleštíš ;)

      Vymazat