sobota 2. května 2015

Timisoara středeční

Ve středu jsme s Lenkou měly nejvolnější den, protože po dopoledním programu se většina z naší party vydala na různá oddělení provozovat tzv. job shadowing neboli stínování. To spočívá v tom, že se "díváte přes rameno" pracovníkovi, který vykováná tu samou pozici a práci, co vy. Je to neskutečně pozitivní záležitost. Zjistíte totiž, že ledacos děláte úplně stejně, ač jste si na to přišli vlastní cestou, že vám vaše ministerstvo háže klacky pod nohy v něčem více a v něčem méně než kolegovi v jiné zemi. A hlavně si navzájem předáte skvělé tipy, podělíte se o vtipné i absurdní historky, společně zanadáváte na EU, ale ten pocit, že jsme v tom obecně všichni stejně a můžeme to společně sdílet, je úžasný. My jsme měly stínování až další den, protože lidé z oddělení, které jsme měly navštívit, byli zároveň organizátory našeho staff weeku a museli se tak postarat, aby ti středeční v pořádku našli ty správné kanceláře.
Vydaly jsme se tedy na další průzkům města a prošly zase pořádnou část.


nádraží...




 

Samozřejmě nás zase nadchl další velký park. Ten nebyl tak vychytaný a udržovaný jako ten v blízkosti kampusu, ale možná tím větší měl kouzlo.
Úplně nejlepší byl shluk šachovnicových stolů, kde několik desítek seniorů hrálo šachy či dámu. Tohle jsem zažila už loni na Kypru a líbí se mi, jak tu i starší lidé umí žít a bavit se.

Vtipné bylo, když jsem si je fotila. Snažila jsem se být nenápadná a vzala to trochu z dálky, jenže se mi to nepodařilo a nějaký pán na mě stejně začal něco rumunsky volat. Kupodivu tomu bylo celkem rozumět: pochopila jsem, že to bylo něco ve smyslu "ty to chceš dát na ty internety, žejo!" :) 




Na odpoledne nám temešvárští kolegové zařídili prohlídku muzea Revoluce s pamětníkem. Na to jsem se dost těšila, ale nakonec jsem byla dost rozpačitá. Pamětník - pán na první fotce - byl aktérem revoluce v roce 1989 a byl při ní vážně postřelen. Do té doby pracoval jako veterinář. Po svém zranění se však do svého zaměstnání již nemohl vrátit a začal se naplno věnovat budování tohoto muzea. Jeho vyprávění tak bylo velmi emotivní.
Na začátku nám pustil dokumentární film o historii revoluce 1989 v rumunštině s anglickými titulky. Již z toho dokumentu jsem byla celkem rozladěná - byl z roku 2000, ale kvalitativně vypadal tak o 10 let starší. Nekvalitní fotky poskládané do ještě nekvalitnější prezentace a k tomu komentář, snažící se spíše než o objektivní podání informací vyvolat jen ty emoce. Už když to začala větou "A Bůh chtěl, aby se Rumunsko osvobodilo...", tak jsem tušila, že to asi nebude dokument, na jaký jsem zvyklá. Nehledě na to, že mě nejvíc zajímaly Ceusescovi plamenné projevy, kdy spílal revolucionářům, ale k těm bohužel titulky nebyly.
Ale ať jenom nehaním, tak svhrnu opáčko z dějepisu, ať víme co a jak:
V Rumunsku byl svržen komunistický režim v prosinci 1989, tedy o měsíc později než u nás. O "sametovce" se tu však rozhodně mluvit nedá. Revoluce začala právě v Temešváru, kde vyšli lidé do ulic, protože je rozzuřilo jednání vlády v případu faráře maďarské národnosti László Tőkése, jenž byl odsouzen za kritiku režimu. Ceausesco nechal demonstranty krvavě rozehnat a dlouho mlžil před zbytkem země. Když se zprávy o masakrech v Temešváru rozšířily do zbytku země, začalo se demonstrovat i v Bukurešti a dalších městech, vypukala jedna stávka za druhou a Ceausesco byl svržen. S ním a jeho manželkou byl proveden krátký proces a oba byli odsouzeni k smrti zastřelením. Náš průvodce nám řekl, že dnes se národ za tak rychlý soud trochu stydí, protože takový proces nebyl adekvátní a určitě měl Ceausesco jako člověk nárok na řádný soud.




Před muzeem měli tematicky zlomek berlínské zdi...


No a večer se konal nejdivočejší večírek celého týdne... Šli jsme do naprosto skvělé knajpy, která byla v normálním bytě, vybavení bylo poskládané z toho, co kdo přinesl, takže gauče, každá židle jiná, vytržené autosedačky... A záchod se nacházel v klasické koupelně, kde byla i vana...
Pilo se pivo "Čuk", ale teda nic moc :)
 






Největší zlo na nás napáchaly tyto drinky, neb když jsme s Lenkou zahlédly tatranský čaj, který ostatní neznali a pochází to prakticky skoro od nás, nebylo co řešit...
FUJ!!!



1 komentář:

  1. V Temešváru jsme se děsně ztratili, když jsme jeli do Banátu. A cestou zpět znovu :-) Takže jsem měla dost času si ho prohlídnout. Nejprve jsem byla v šoku z toho rozdílu, když člověk přejede hranice z Maďarska do Rumunska, připomnělo mi to 90´s a Aš - Selb, ale nakonec se mi Temešvár zalíbil.
    Jo a Tatra tea si musím dát vždy, když ho někde mají, ačkoliv jinak panáky nepiju :-)

    OdpovědětVymazat