čtvrtek 11. června 2015

Sport a cvičení v mém životě II.

Ve snaze získat lepší kondici a shodit pár kil se od nepaměti věnuji různým sportům a skupinovým cvičením. V dnešní době jich kolem sebe najdeme tisíce a pořád přibývají nové a nové, zlepšované, se superinovativními pomůckami, i bez nich. Je vlastně docela zajímavé sledovat trendy, které v tomto směru odcházejí a přicházejí...

Vzpomenete si, co všechno jste třeba vy vyzkoušeli?
V posledním článku o sportu jsem shrnula prakticky všechno své sportovní snažení.
Třeba jak jsem kdysi milovala spinning. Chodila jsem na něj i 3x týdně a ještě k tomu přes celé město na Střekov. Loni v zimě jsem se k němu na chvíli vrátila, protože se mi zasteklo po cyklistění. Zjistila jsem ale, že když instruktor nepouští hudbu, která se mi líbí, tak mě to až tak nebaví. Prakticky jsem před lety skončila, protože přestala jezdit má oblíbená instruktorka. V tomto sportu je to vždycky risk - musíte vyzkoušet iks lekcí, abyste zjistili, který trenér vám sedí. A pokud nejste příliš časově flexibilní a berete lekci v den a čas, které vám dovolí váš diář, tak se to povést nemusí. Zažila jsem si krutě protrpěnou hodinu, kdy instruktor pouštěl jakýsi trance, kdy měl každý track minálně čtvrt hodiny. Myslela jsem, že odtamtud s křikem uteču.
Naopak nejúžasnější hodiny, kdy jsem šlapala jako o život a ještě se u toho smála, mi podbarvovali Kabáti a Landa. Primitivní, ale funkční.

Moje nejoblíbenější tréninky byly ty kondiční a kruhové v B fit, ale od zimy jich rapidně ubylo, protože náš trenér Martin dostudoval a našel si práci na plný úvazek. Chvilku jsem tedy zkoušela chodit na Brutál kruháč, kterému propadla celkem velká spousta lidí. Musím ale říct, že ač jsem byla po trénincích vždy nadšená a nabušená, příliš lehkým krokem se mi na ně nechodilo.
Tréninky se odehrávají v tělocvičně jedné z ústeckých základních škol a já mám asi s tímto prostředím stále problém.

Když se totiž vrátím hluboko do minulosti, odhalím vám svůj komplex z tělocviku.

==Upozorňuji, že následujícíc pasáž může obsahovat velký patos a sebelítost.==
Už jsem se zmiňovala, že jsem byla vždy sportovní antitalent. Neudělala jsem nikdy pořádně ani kotoul, ze stojky jsem mívala závratě (když jsem hlavou dolů, tak absolutně ztrácím orientaci v prostoru), při basketu měla hrůzu z letícího míče, takže když na mě svištěl, tak jsem ruce víc než chytáním zaměstnávala chráněním hlavy... Nehledě na slabé ruce, které mě nikdy neudržely ani na hrazdě, ani se jim asi tak do 15 let nepovedlo přehodit délku tělocvičny. Taky mám strach z lidí při hromadných startech, kdy se někteří derou dopředu tak vehementně, aniž dávají pozor, jestli přitom nekopli do hlavy někoho, kdo stál za nimi...
A určitě vám nepřidají ani komentáře vyučujících, že jste líní nebo máte těžký zadek.
Zvláštní útrpnou specialitou před každou "hrou" bylo zvolení dvou kapitánů, kteří si volili lidi do svého týmu. Jak jde o nějakou soutěž, nevybere si vás do týmu ani nejlepší kamarádka. To by ještě nebylo nejhorší. Když pravidelně zůstáváte nazbyt a tým, který vás "vyhraje", začne bučet, to už pro puberťáka bolestivé je.
A ne, nikdy jsem se z těláku nevymlouvala. Některé roky na gymplu jsem měla dokonce stoprocentní docházku. Nemarodila jsem, neomdlívala z menstruace, nechodila na rovnátka, alergologii, ani na rehabilitace (nejčastější výmluvy z omluvenkového koutku). Neomlouvalo mě astma, ani nadměrné kouření. Prostě jsem byla ten línej lůzr. Když jsem jednou v pololetí dostala trojku z těláku, která mi zkazila vyznamenání s odůvodněním "protože se ani nesnažíš", tak můj odpor k tělovýchově dosáhl vrcholu.
== konec pasáže rozhořčení nad krutou životní nespravedlností, hehe :) ==

Svíravý pocit v žaludku.
Dodnes se mi opakovaně zdají noční můry, kdy jdu do školy a pak se někde ve sklepních prostorách nekonečně dlouho převlékám na hodinu tělocviku.
Vědět, co vím dnes a co mám nastudováno z psychologie, asi bych to podruhé nepodstoupila a z tělocviku se prostě nějak vylhala.

Proč ale tak trpím na kruháči? Protože školní tělocvična.
Na začátku rozcvička, kdy v chumlu běháme dokola. Po kluzkých parketách.
A poté následuje protažení ve dvojicích. Další trauma. Nechci být s nikým ve dvojici! Většinou se tam s nikým neznám, nikoho se nechci dotýkat a už vůbec se sebou navzájem hazardovat. Třeba při cviku, kdy jeden sedí na bobku a druhý ho má přeskočit. Brrr.
Nebo když jeden sedí na zemi s nohama od sebe a druhý mu je má přeskakovat. Celou dobu jsem si představovala, jak někomu rozskočím stehno. Paradoxně se mi stalo, že kluk, co se mnou byl ve dvojici, dupl na to moje. Auuuu. Ale jsem holt divná povaha, hůř bych se cítila, kdybych skočila já na něj :)

Rozhodně ale tenhle koncept cvičení nezavrhuji - naopak. Pokud jste společenští (já bohužel fakt ne), tak vám to bude vyhovovat, protože si užijete i spoustu srandy.

Já však svůj ideální sport musím hledat dál...

Můj nejnovější koncept vypadá takto: kolem půl deváté večer chodím běhat do parku. Většinou uběhnu 6 km za tři čtvrtě hodiny s tím, že pracuji na cíli dosáhnout 5 km do půl hodiny. Po návratu domů pak půl hodiny věnuju posilování a protahování. Koupila jsem si v Lidlu (hej, muj nej sport krám!) 2,5 kg kettlebell a dost mě to s ním baví, jen mě mrzí, že nemám dva :)
A musím říct, že jsem z účinků nadšená, cítím zlepšení po každém tréninku. Můj sen je takhle běhat minimálně 4x týdně, ale nemá cenu to násilím lámat, protože divadlo, cesty a eventy na nikoho nečekají. 


Nikdy předtím jsem se necítila tak v pohodě a v klídku, baví mě to a dělá mi to radost.
Když jsem posledně přiběhla domů, tak se mě spolubydlící zeptala, proč to dělám. Určitě čekala odpověď typu "musím zhubnout pět kilo". Odpověď "dát 5 kiláků pod 30 minut" vyvolala trochu zmatek.
Ale tak lidi mají i divnější koníčky :)
(Třeba selfíčka... :D)


Jaké máte vy zkušenosti a čemu se věnujete nejraději?
A jaký cíl považujete za ten váš smysluplný?

Žádné komentáře:

Okomentovat