čtvrtek 1. října 2015

Vicenza a Padova

Předposlední výlet do okolí, který jsme podnikli...
Vicenza byla nádherné středověké město, něčím mi trochu připomínající Cheb.


Času však zase nebylo tolik, aby se člověk pouštěl do velkých výprav, takže jsme v infocentru nafasovali mapu, našli si nejbližší park a zašli do něj. A byla to pro nás trefa do černého, protože jsme si čas v něm skvěle užili a celý ho prošmejdili.
Byl totiž plný zvířat, ale doslova! Všude pobíhali králici, mezi nimi se kolebaly kachny, husy, dokonce i labutě, slepice a kohouti!
Uprostřed parku byl rybníček a ten plný ryb a želv!
Ale možná až příliš plný...
Za mě rozhodně neobvyklý zážitek.
Chovat v parku tolik volně pobíhajících zvířat bylo umožněno i tím, že byl celý obehnaný zdí a dovnitř se vstupovalo uzamykatelnými brankami, protože si dokážu představit, že v případě obyčejného plotu by se zvířata rozbíhala i do silnic v okolí.
Hned nás samozřejmě napadlo, proč by to nešlo udělat i u nás - je jasné, že by zvířata chodili lidé krást, výrostci by je trápili atd., ale prostě nevěřím tomu, že jsou lidé jinde tak diametrálně odlišní (nehledě na to, že právě ve Vicenze jsem viděla nejvíc arabských či tureckých přistěhovalců z celého italského výletu, takže jen o italské povaze to tu nebude). Spíš by se našel mezi Čechy kreativní úřední šiml.
Taky jsem spekulovala nad tím, že mezi zvěří musí být velké ztráty - jsou krotcí, takže jich určitě spousta padne do drápů kunám, liškám, psům či kočkám, takže by se u nás určitě našla spousta pseudohumánních citlivek, které by bojovali proti tomu, aby něco takového viděli na vlastní oči třeba děti nebo lidé slabších povah. Járovi se to zdálo ale jako dobrý nápad, děti by aspoň reálně viděli, jak funguje příroda, a že každé zvíře neodchází ze světa injekcí od pana doktora... 







Z parku ven vedla alej soch, které se vztahovaly ke slavným dramatickým dílům...



U téhle sochy mě uhned napadlo - která ženská kojila hada?!
A ona to byla podle popisku Kleopatra - aha! :)



Ukázka rehabilitace po autobusovém utrpení:



Skvělý lavičkový projekt:




Ze starých rozeklaných stromů tam měli celou alej - takže jsme opět fotili oxymorón našich alejí, kde se zuřivě kácí pro jednu suchou větev.




Padova byla dvakrát větší než Vicenza, takže ani tam jsme se nesnažili trhat rekordy ve sprintech od brány k bráně, a tak jsme se jen prošli uličkami a posadili se do trávy v parčíku na nejvíc exponované místo ve městě:


...a tam jsme zbytek času strávili úvahami nad smyslem všeho možného a zde je právě ten prostor, aby popsala, k čemu jsme došli.

Několikrát jsem byla konfrontována s tím, že o věcech nepřemýšlím, že je často jen přijímám.
Stává se mi, že na mě třeba v práci někdo mluví a vysvětluje mi něco důležitého. Já vnímám a upírám na dotyčného celou svou pozornost, jenže nedochází ke mně téměř nic z toho, co slyším. Nejvíc mí to připomíná sklenici, která je až po okraj plná vody, a vy se do ní snažíte přijíl další. Nejde to! Mozek mi občas vyvádí takovéhle stopky a já pořád hledám, kde jsem k tomu přišla.

Járovi na to stačil jeden den naší exkurze.
"Teď máme hodinu tady, pro jistotu budeme odjíždět o půl hodiny dřív, tak se tomu přizpůsobte..." slyšíme v buse minutu před zastavením. V infocentru popadneš mapu, vidíš v ní záchytné body a teď šup šup, běž, ať stihneš vidět tuhle věž, tenhle dům, támhleten vikýř, sklep tohohle kostela... A dav letí. Přistane před památkou, nacvaká deset snímků a letí dál. Honem, honem, ještě zbývá v mapě pět míst a už máme jen dvacet minut času!
Večer už nevím, jak se jmenovala jednotlivá města, natož ty památky. Ale proto máme přeci udělané fotky, ty nám to napoví! Porovnáme datum a čas fotky s cestovním harmonogramem a název se dozvíme!

Mému příteli, nedotčenému akademickou půdou, po tomto zážitku došla spousta věcí ohledně některých způsobů mého myšlení. A proč já nevidím, jak šílené to je.
Protože mě tenhle systém už částečně zformoval k obrazu svému.
Šest let jsem seděla v pomyslné univerzitní lavici a pršela na mě data. Kvanta dat. Stíháš si je taktak zapisovat - přemýšlet nad nimi budeš muset jindy. Případně už nikdy, pokud je nebudeš potřebovat ke zkoušce.
A u zkoušek nabraná data chrlíš zpět...
Tak málo prostoru pro přemýšlení. 
Samozřejmě byly i výjimečné okamžiky a semináře, kde se diskutovalo, rozebíralo... Někteří studenti, nastavení jen na poslouchání, z toho však měli mírná traumata a nejvíce úsilí věnovali pokusu stát se neviditelnými.

Na exponovaných místech se smějeme hordám Japonců se selfie tyčkama, ale o co byla naše výprava lepší?
Stihni co nejvíc a pak si to prožij až doma na fotkách.   
V tom bychom si s nimi byli kvit...

Že si myslíme, že jako historici víme proč a na co se díváme? Za sebe přiznávám, že jsem to často nevěděla. Mám mezery v architektuře, dějinách umění i v křesťanských symbolech. Studovala jsem učitelství a tyhle speciality byly úplně na okraji zájmu. Exkurze mám hodně ráda - beru jako možnost dohnat své studijní resty za pochodu, zasazené do reálií a spojit si je se zážitkem (jako správný učitel vím, že ideální proces učení probíhá zapojením více smyslů, že!). Ale kde vám jsou vodítky jen popisky v italštině a nahlas se nikoho nezeptáte, protože "to jsou přece základy!", tam vás radost z poznávání velmi rychle přejde.

Ale jsem ráda, že mám tohle prozření za sebou, protože bez toho bych asi neměla tušení, co je se mnou špatně.
...teď už můžu mimo jiné trable začít hledat řešení ještě pro zakrnělý mozeček! :))

4 komentáře:

  1. Já mohu za sebe říct, že jsem si ta města užívala po svém, chodila jsem s různými lidmi a trávila jsem tam čas podle svého. Třeba jsme si s Tomášem půjčili kola a hezky si to celé měto projeli. Ale nesnažila jsem se oběhnout všechno. Někdy jsme si určilitřeba jenom dva - tři cíle, pak jsme si někde sedli. Víc jak tři věci stejně nikdy nepobereš. Třeba ve Ferraře jsme se šli podívat na fresky a pak si tam na zahradě dali dobrou kávu, víno a rozebírali jsme to asi tak hodinu. A o tom to je, uchovat si z toho ten požitek, nikoliv telefonní seznam kostelů. Od toho jou ty kavárny v muzeích, sedneš si tam a utřídíš si ty myšlenky. Já už jsem byla na třetí exkurzi a vnímám to opravdu jinak, není to jen o kostelech, ale i o těch lidech, kteří tam jsou, také o tom vnímání a požitku. Ale ani já jsem tohle neuměla, vždycky co nejvíc toho stihnout. Teď jsem si ale řekla, že ne. Ono méně je opravdu někdy více.

    S.*.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna ty místa, který zmiňuješ, jsme s járou vynechali, takže bych to třeba taky tak vnímala, ale jinde se nám to prostě nezdálo - třeba jak jsme byli v tom městě, kde jediné, co bylo k vidění, byly ty mlýny. Naběhlo se do parku, nikdo nevěděl, směr, kterým to je, dav se rozpadl na šest zmatených skupin a každá tvrdila, že je to jinde. Jára se v tu chvíli odmítl držet kterýkoliv z nich, protože vycítil tu splašenost. Dopadlo to tak, že jsme sami obešli dva bloky města a ty mlýny ani nenašli. Hned poté byl kostel, před kterým byly nějaké vykopávky. Nic jsme o tom, nevěděli, protože jsme si to předem nenastudovali, popisek tam žádný nebyl a zbytek výpravy jen fotil - J. měl očekávání, že k tomu bude od docenta nějaké vypravování. Vidět díru s šutrama samo o sobě není k ničemu. Měli jsme tam třičtvrtě hodiny, tak jsem navrhovala, že teda půjdeme na kafe, to J. odmítl s tím, že nám to kafe se svou italskou laxností ani nestihnou donýst. A pak strávíš půl dne v totálně mrtvém městě jako byla třeba ta Aquileia, kde po-o všechno zavřeli. A ve 100 tisícovém městě máš dvě hodiny a ještě se před výstupem z busu dozvíš, že sraz u busu je o půl hodiny dřív a není jasné proč vlastně. Nezohlednilo se, že Italové dodržují siesty, že v tom hicu člověk funguje pomaleji, je zpocenej a rád by se nejdřív dal trochu do kupy. Teď zpětně mi to tak hrozný nepřijde a navíc já nemám žádný fyzický omezení, takže leccos dávám v pohodě, ale J. bolely z busu záda a od tý negace se prostě oprostit nedokázal, a i když mě štvalo, že to prostě nedokáže skousnout a dělat, co ostatní a snažit se na tom najít pozitivum, tak jeho argumenty v sobě měly kus pravdy - byl to prostě konzum, ne lepší Japonců.

      Vymazat
  2. Jo tohle myslíš, no to bylo takové hloupé to máš pravdu. To je právě o tom, že je dobrý si ke každému místu si vždycky něco přečíst v těch pokynech. Letos byly teda vydatné, 60 stránek uff, tý práce s tím.... Ještě, že k tomu nic nevypráví, já to úplně zase nesnáším, když jsme někde byli a Prof. Royt hodinu vyprávěl u jednoho obrazu a my ho museli poslouchat, i když jsme si to chtěli vstřebat po svém a stačil by nám elementární výklad. Tohle je zase extrém, ale docela mi to už stačilo. V tom městě s 45 minutovým rozchodem, jsem si na tu kávu zašla a ještě k tomu dobrou skleničku vína, nic na tom, že bylo 10 dopoledne :-) A s tou Vincenzou, tam to bylo udělané takhle, abychom stihli tu kapli v Podavě, myslím, že to i říkal do mikrofonu. Byla tam rezervace a zaplacené lístky. Když jsi na organizovaném zájezdu, má to své výhody, že se nemusíš o nic starat, ale také nevýhody, musíš se přizpůsobit. Já to po začátku vždycky nepobírala jak to celé vypadalo, ale tak ňák jsem si na to zvykla a nepřijde mi to ujeté. Možná jen místy trochu :-D Ale pro uklidnění, Ondra tenhle typ dovolené taky nemusí, stačila mu Kalábrie a to bylo ještě těžší, nebylo tam tolik měst a kdyby jsi viděla kam až jsme třeba jeli kvůli jedné soše... a navíc to bylo umocněné tou dlouhou cestou, 2 noci v autobuse... Když to za rok půjde, tak stejně zase pojedu, protože jsem se vrátila odpočinutá, pozitivní a pořád jsem se smála. No možná za to mohl ještě trochu zbytkáč, ale to je fuk, bylo to super :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tu Kalábrii by podle Tvého popisu asi náš vztah nepřežil :) J. měl pravdu v tom, že pan docent si tuhle exkurzi sestavil vlastně sám pro sebe - on přesně věděl, co kde chce vidět, a skupina ať se přizpůsobí. Pro mě samotnou ty památky byly dost jendostranné - prakticky tam nebylo nic z novějších dějin. Nejnovější bylo snad jen to Miramare, ale ten čas tam byl směšný. Ale tak tam já se v budoucnu znovu podívám, protože k tomu teď mám zvláštní důvody, takže to nijak tragicky nevidím :) A svým způsobem jsem si odpočinula taky - tři dny u moře mě nakoply dostatečně...

      Vymazat