neděle 31. ledna 2016

Pendlování

Každý pátek na západ, každou neděli na sever... Dvě stě kiláků sem, dvě stě tam.
Už rok a půl takhle šíleně jezdím tam a zpět.
Občas se mě někdo zeptá, jestli mě to vůbec baví, a někdy se ptám sama sebe, jestli mě to ještě baví.


Přitom první tři roky na vysoké jsem takhle jezdila úplně stejně víkend co víkend a tu šílenou cestu jsem podnikala vlakem! Cesta vlakem obnášela půlhodinovou cestu z koleje / bytu / školy na nádraží s krosnou na zádech, kabelou křížem a noťasem v ruce. Cesta vlakem trvala čtyři hodiny a z toho půl až třičtvrtě jsem v závislosti na navazujících spojích trčela v nechutné nádražní hale v Chebu. V Aši další minimálně čtvrthodinu zabrala cesta z nádraží domů. To máme téměř pět hodin cesty. Do toho nevábné prostředí vlakového kupé s často ještě nevábnějšími spolusedícími, v zimě při každé druhé jízdě mrznout a při každé třetí se horkem připékat ke koženkové sedačce (a v létě se připékat při každé).

Viděno zpětně - mám to dnes luxusní. Sedím si v perfektní sedačce svého auta, topím si či větrám dle libosti, pouštím si hudbu, jakou chci a jak nahlas chci. Sice se musím nonstop soustředit na cestu, ale i s tradiční zácpou v Bílině nejsem doma za delší dobu než tři hodiny i s naložením věcí a nabráním případných spolujezdců. A z některých se mimochodem za tu dobu staly mé skvělé kamarádky, a přitom bych je nebýt spolujízdy třeba nikdy nepoznala.


Ha, chvilka sebelítosti a stížností zázrakem pominula!

A takhle je to u mě pořád.
Začnu řešit, že mi něco nevyhovuje nebo toho mám plné zuby, pak stačí podobné zamyšlení a mám opět dobrou náladu. Nejhorší jsou nedělní večery, kdy musím odjet od přítele, který na mě dělá ty nejsmutnější oči, a přede mnou se prostírá jen představa nekonečně dlouhých pěti pracovních dnů, spojených s brzkým vstáváním a prázdným bytem.
Ani to ale nakonec není tak šedé...
Ráno se sice mrzutě vyhrabu z postele, ale už cestou do práce se začnu rozjasňovat: a i když si taktak přidržuji šálu u brady a soustředím se na každý krok, abych na náledí nehodila tlamu: cítím se šťastně! Hřeje mě vidina odpoledního fitka, kde si dám do těla, těším se na holky v práci, plánuju si, co si koupím dobrého k večeři. A pokud v průběhu týdne zamýšlím nějakou kulturu či kafe s kamarádkou, tak ještě lépe!
A pět dní uteče jako voda...

Na každé situaci se dá najít něco pozitivního a každá činnost může přinášet i radost - pokud v ní ten zdroj radosti budeme vidět.
Možná už je to stokrát omílané, ale život máme takový, jaký si ho uděláme. A to, co zrovna příliš měnit nemůžeme, k tomu můžeme vždycky alespoň zaujmout pozitivní postoj.

A co vy? Máte své triky, jak povinnosti učinit snesitelnějšími? Máte někdy pocit, že vás Osud vláčí někam, kam nechcete? A jak s tím bojujete?

5 komentářů:

  1. Možná je to stokrát omílané, ale je třeba to omílat dál. Spousta lidí to pořád nechápe.
    Zrovna dnes jsem přemýšlela nad tím, že už jsem přestala kamarádit s dvěma lidmi kvůli tomu, že si mi soustavně stěžovali na jednu jedinou věc (každý na jinou) v jejich životech a ani po letech a vydatné pomoci lidí z okolí s ní vlastně nechtěli nic udělat. Přitom to nebylo nic složitého jako např. nevyléčitelná choroba. Chtěli si jen stěžovat a babrat se v nespravedlnosti života, na které však měli lví podíl.
    Život možná je nespravedlivý, ale především je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit škarohlídy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak... V mém životě je největší škarohlíd jeden z těch mých úplně nejbližších lidí - mamka. Až po letech, co jsem z domu, mi to pořádně došlo. Dokud jsem si to neuvědomovala a netušila, jak se tomu bránit, tak mě to strašně stahovalo.

      Vymazat
  2. Možná je to stokrát omílané, ale je třeba to omílat dál. Spousta lidí to pořád nechápe.
    Zrovna dnes jsem přemýšlela nad tím, že už jsem přestala kamarádit s dvěma lidmi kvůli tomu, že si mi soustavně stěžovali na jednu jedinou věc (každý na jinou) v jejich životech a ani po letech a vydatné pomoci lidí z okolí s ní vlastně nechtěli nic udělat. Přitom to nebylo nic složitého jako např. nevyléčitelná choroba. Chtěli si jen stěžovat a babrat se v nespravedlnosti života, na které však měli lví podíl.
    Život možná je nespravedlivý, ale především je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit škarohlídy.

    OdpovědětVymazat
  3. Na té fotce Vám to sluší :) Jinak můj názor je ten, že se dá vše učinit snesitelnějším, pokud víte, že na Vás někdo čeká...
    Hezký večer,
    Amelia

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :) To máte pravdu: proto mi nedělají problémy páteční cesty domů. Ale i v neděli na mě někdo čeká: všechny mé milované knihy :))

      Vymazat