pátek 27. května 2016

Jak mě dostala La Femme Nikita

Jsou to čtyři týdny? Asi ano, uteklo to šíleně, ale já jsem konečně zpět mezi živými, protože už se mi podařilo dokoukat Nikitu.
A znovu jsem se ujistila, proč se tak zuřivě bráním sledování seriálů - mám totiž asi velmi silný sklon k závislostem a když už mě něco pohltí, tak se můj svět rychle scvrkne jen na daný příběh.
ALE! Abych neměla výčitky, že to byly promarněné týdny, podělím se s vámi o tuhle recenzo-pitvací úvahu. Od Jihu proti severu mě totiž tohle sepisování opravdu chytlo a hodlám v něm nakrásně pokračovat. Dosud jsem četla spoustu různých recenzí a bohužel více těch neuspokojivých - převyprávět abstrakt či tzv. text distributora a přidat větičku o tom, zda se mi líbilo/nelíbilo, není to ono, co od recenze čekám. Ale zároveň moc dobře vím, že není vůbec lehké sepsat, co vás skutečně dostalo, jaká myšlenka uhranula a jak o daném díle přemýšlíte. Někdy vás totiž pohltí, aniž byste chtěli přemýšlet proč. Berete to jako hotovou věc. A pak taky je tu ta záležitost se spoilerováním, když nevíte, jestli čtenář vaší recenze je ten, kdo by se mohl nechat navnadit, nebo už dávno zasvěcený, s nímž můžete diskutovat...
Jednou se mě Jára zeptal, proč číst knížky Jane Austenové. A tím to vlastně začalo, protože tuhle otázku jsem si předtím nikdy nepoložila!

A začnu - jako obvykle - malou (větší) odbočkou.

Už před iks měsíci jsem četla dvě skvělé knihy Austina Kleona (recenze mi tu leží někde hluboko v konceptech... a jednou vyleze!) o kreativitě a jejím sdílení. Docela dobře tam popsal, jak na sociálních sítích prezentujeme své dokonalé životy a chlubíme se (v největší míře) věcmi. Sem tam se někdo podělí i o činnosti, což by se mohlo zdát bohulibější, leč i tyto činnosti dokážeme jemně fabulovat a přikrášlovat. Fotíme si kafíčka, zátiší se svíčkou a kabelkou, svoje nohy na pláži, svoje nohy při běhání a tak dále. Všichni víme, že je to úchylné. Ale proč to stále sbírá lajky? Jestli jsou lajky ukazatelem toho, co se líbí a obdivuje, tak je něco zvráceného ve světě současném!

Austin Kleon mi však předal myšlenku, která dost změnila můj pohled na sdílení svých koníčků na sociálních sítích. Blog má být o vašich zájmech, které chcete sdílet ostatními a najít skrze ně své spřízněné duše. Je nutné do toho vložit část vaší osobnosti. Když neprozradíte to, na čem vám záleží, čtenáři vás skutečně nepoznají a nemají šanci zjistit, že zrovna vy jste jejich člověk. A z mé zkušenosti: není nic úžasnějšího než když potkáte lidi, kteří mají stejnou "úchylku" jako vy! Čím neobvyklejší, tím lepší.
Všichni máme rádi kafíčka. A pro koho zrovna nejsou kafíčka, ten lajkuje čaje v kytičkovaných šálcích.
Na patetická vyjádřování mě moc neužije, ale sem to zrovna pasuje - v tom není vaše srdce!
Příkladem budiž čtyři hlavní hrdinky seriálu Sex ve městě: každá je úplně jiná, ale kromě Carrie jsou všechny jasně vyhraněné. Carrie je směsice a jednoduše proto je nejoblíbenější. Pozná se v ní totiž částečně každý. Ale nedojde k takovému tomu totálnímu ztotožnění.
Pokud o sobě píšete, že sbíráte obaly od čokolád z nějakých konkrétních let, ujíždíte si na jízdě na dvouřadých kolečkáčích či cvičíte pěvecký sbor složený z andulek, už máte něco, co vás odliší od stáda.
Nebo jako já čtete knihy, které nikdo neoceňuje, a milujete filmy, jimž polovina uživatelů ČSFD dala odpad.

A je to zrovna jeden film a jedna kniha, které měly zásadní vliv na to, že jsem právě prošla pěti řadami kanadského seriálu La Femme Nikita.

Tím prvním je Matrix. (Výjimka z mých oblíbeností, co zrovna nepadá do těch odpadků :))
Moje srdeční záležitost od prvního shlédnutí (což bylo někdy v roce 2001) - tehdy poprvé běžel v televizi, ale já si ho nechala ujít, protože byl pěkný letní večer a my ho trávili se sousedovic klukama hraním na schovku. Můj o dva roky starší soused Láďa si ho ale tenkrát nahrál na video a kazetu mi přesně na týden půjčil. Za ten týden jsem Matrix viděla cca 25x. A to naprosto bez přehánění. (Proto ty detailní vzpomínky!) Jakmile film skončil, okamžitě jsem kazetu přetáčela na začátek a jela znovu. Šílenost! Přitom jsem nijak nepřemýšlela nad tím, co mě na tom tak fascinuje, protože toho bylo hodně.
Například:
Pro mě do té doby úplně nové téma - kyberpunk a virtuální realita.
Vizuální stránka - naprosto strhující efekty a výprava.
Kostýmy! Obsese kůží začala.
Perfektní akční scény a nádherná ukázka bojových umění.
Otázky o smyslu života a úvahy nad možností, že všechno kolem nás je ve skutečnosti jinak než si myslíme, a jak je svoboda relativní.
V neposlední řadě to, že i v takovémhle světě má láska své místo. Jako v Čapkově RUR. 
A ještě navíc jeden z nejlepších soundtracků všech dob. Clubbed to Death a scéna s přechodem je legendární. Vzpomenu si na ni pokaždé, když přecházím!


Druhým pro mě důležitým dílkem skládačky je kniha Perlová zátoka od Elizabeth Lowell. Čert vem všechny Pulitzery a jiné knižní Oskary, jedna z mých nejoblíbenějších knížek na světě je právě tahle. Poprvé jsem ji četla někdy po maturitě a od té doby se k ní vracím s železnou pravidelností a znám ji téměř zpaměti. Ke spisovatelce s pseudonymem Elizabeth Lowell jsem se dostalo od náhodně vybraného románku, spadajícího do sekce červené knihovny s dobrodružným podtextem - takového, který nezklame i náročnější čtenáře toužící po oddechovce (a podobně píše například známější Sandra Brown). Asi třetí knihou v pořadí, po které jsem od ní sáhla, byla Jantarová pláž a její další pokračování, známé jako série Donovanovi. Všechny díly jsou skvělé a Perlová zátoka je pro mě tou zásadní.
(Opravdu) stručně k ději: máme tu šest sourozenců Donovanových, kteří se skrze rodinnou firmu zabývají nerosty a minerály. Ústředními postavami, které jsou zároveň každá zvlášť hlavními hrdiny každé ze čtyř knih, jsou ale jen sestry-dvojčata Honor a Faith, jejich nejstarší bratr Archer a nejmladší Kyle. Honor se zabývá návrhářstvím šperků, Faith jejich výrobou, Archer obchodem s perlami a Kyle se dostane do kontaktu s jantarem a nefritem. V každé z knih se o daných šutrech dozvíte možné i nemožné, a ač jsem šutrologii fakt nikdy neměla ráda, tohle se četlo úžasně a já se dozvěděla milion informací. Dozvíte se ale i hodně z prostředí agentů americké vlády (aka oblíbená hláška "na telefonu je strýček Sam") a jak funguje mezinárodní výměna informací a spolupráce mafiánských triád. Z toho občas lezl i mráz po zádech, protože představa, že vláda podporuje nájemné vrahy a různé dealery jen proto, že jsou jim občas prospěšní jako informátoři, mi opravdu příjemná nebyla a dost mi to vzalo iluze o boji za spravedlnost a jak nechutnými způsoby musejí fungovat tajné služby.
Archer Donovan je bývalý agent tajné služby. Jeho vlastní rodina pořádně netuší, co všechno má za sebou, ale z jeho chladného vzezření nemusejí dlouho hádat, že nic příjemného, a že odešel akorát tak včas, aby neztratil zbytek lidskosti a svou vlastní duši. V prvním díle (Jantarová pláž) mě dost štval a v druhém (Nefritový ostrov) ještě o kus víc, protože zkrátka věděl všechno líp než jeho mladší sourozenci, kteří se zrovna dostali do potíží, a dával jim dost ostrou čočku. Pochopitelně při jeho vlastním příběhu jsem totálně obrátila a temný a značně depresivní příběh jeho životní lásky patří k těm nejlepším, co jsem kdy četla.

A právě spojení prvků Matrixu a Perlové zátoky je zřejmě ten hlavní důvod, proč mě tak dostal seriál La femme Nikita... Není to vážně pro každého, milovníci sci-fi budou zklamaní někdy dost na hlavu postavenými komploty, fanoušci akce si taky občas poklepou na čelo (bomba vybuchne za tři sekundy, ale jasnééé, to je pořád fůra času na to vyběhnout z megatovárny, a hele - včera mě postřelili a já měla náhodou kevlarovou vestu, takže jsem ok, ale dneska ji zřejmě nemám, takže smůla...) a holky, kterých je mezi fanoušky nejvíc, protože tohle zkrátka je holčičí seriál, a které by se chtěly upnout pouze na hlavní milostnou zápletku, budou zklamané taktéž, protože ta sice tvoří jádro příběhu a je tím motorem, proč si okamžitě po skončení epizody pouštíte další, ale ta všudypřítomná deprese a zmar, kdy nevíte, jestli si jen něco nenamlouváte, a že v tomhle sterilním prostředí láska rozhodně existovat nemůže a jestli přeci, tak jen krajně zvrhlá, zanechává hořkou pachuť a jestli vyžadujete šťastné konce, tak budete trpět dost :)
A už jsem se zmiňovala o soundtracku, že?

Já se považuji za celkem vyrovnanou směsici těchto fanoušků, a proto jsem do toho mohla jít naplno. Popravdě - největší problém mi dělají ty konce. Není většího milovníka happyendů, které vždy totálně prožívám s přitroublým úsměvem na tváři. Ale když přistoupíte na jiná pravidla hry (Scarlett O´Hara mě nedávno dost proškolila:), tak si to užijete. A kdo ví, třeba ten výraz blaženosti stejně vyloudíte! :)

  
Už máte mých ujetých zálib dost nebo můžu klidně začít se samotnou úvahou? :)
Tak po víkendu, ano? 
Mezitím mi můžete udělat radost a říct mi, že jste někdo četl Perlovou zátoku, případně něco jiného ze série Donovanových :) Dosud jsem na nikoho takového nenarazila. (A přitom vím, že minimálně v ústecké knihovně jsou to často půjčované tituly!)

Žádné komentáře:

Okomentovat