úterý 27. září 2016

Motivace I.

Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu a uvažovat o malování grafů svých pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála.

Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože žila přesným opakem toho, co knihy slibovaly...
Navíc mám načteny desítky článků o tom, jak motivační literatura samospastitelná není a jen přečtení knihy ještě nikdy nikomu život nezměnilo. Při jejím čtení vás obsah nakopne, uvědomíte si, co děláte špatně a co byste mohli dělat jinak, pak o tom pár dní možná ještě přemýslíte... ale pak se potichoučku polehoučku váš život vrátí zpět do svého vymletého korýtka.
Pak se také musím smát tomu, jak vás tyto knihy napínají... již za chvíli odhalíte ono tajemství úspěchu... ale než se něčeho doberete, vzdáte to, protože nepřekonáte balast historek z dětství autora nebo výčtu fenomenálních úspěchů lidí typu americký bezdomovec, co dnes vlastní mega firmu. (A jestli teď někdo odhalil, že rýpu do superznámé knihy Tajemství, kterou jsem zahodila po první kapitole, tak mu gratuluji :))

Ale řekla jsem si proč to alespoň nezkusit - shodit vše bez vlastního prožitku je snadné! A vtipné je, že jsem se k první takové knize dostala náhodou.
Jmenovala se totiž Život podle designu a zaujala mě svou obálkou, takže jsem si ji v knihovně půjčila bez rozmýšlení, aniž bych si třeba přečetla alespoň anotaci (a to jindy opravdu nedělám!). Doma jsem si s knihou zalezla do postele s tím, že jsem očekávala, že to bude nějaký průvodce bytovým designem. Opravdu!
Píši o tom až hooodně zpětně, protože jsem ji četla před rokem koncem léta. Ale samotné knize se budu věnovat v jiném článku.

Dnes začnu rovnou dvěma nejskloňovanějšími pojmy posledních let - motivací a komfortní zónou.


Pro udržení motivace je důležité si stále držet na dohled svůj cíl. 

Což se dělá hůř, pokud je jasné, že vámi vytyčeného cíle není reálné dosáhnout dříve než za dva, tři, pět let. Snadno se na něj zapomene nebo ho zahltí všední starosti. Proto je důležité si cestou k onomu cíli vytyčit i jednotlivé dílčí cíle či kroky, jejichž plnění vám po cestě bude dodávat energii a sebedůvěru.
Sama na sobě jsem vypozorovala, co mi mé snažení kazí.
A dalo by se to napasovat na mnoho věcí, ne jen na profesní touhy.
Například psaní diplomky či jakékoliv seminárky. Dostanu zadání, nadchnu se pro téma, užuž vlastně začnu. Pak mě něco rozptýlí a já se uklidním, že mám času dost. Jenže vrátit se zpět není tak snadné.
Stejné je to se cvičením. Horko těžko si vypěstujete rutinu a chodíte třikrát týdně cvičit. Pak se najednou v jeden týden sejde tolik akcí, že nestihnete zajít ani jednou. Potom vás skolí nemoc, poté doháníte resty či odfrčíte na dovolenou. Stačí takhle vypadnout ze zajetých kolejí na týden či dva a pro spoustu lidí je jejich rutina minulostí. A znovu začít se svou psychickou náročností vyrovnává předchozím začátkům...

A pak tu máme ty velké plány, které nám mají změnit život - založit firmu, rozjet vlastní projekt, napsat knihu, vycestovat do světa, koupit byt....
Cíl sice máme stále před sebou, krásně vizualizovaný do nejmenších detailů (jak radí všechny příručky) a stejně se něco přihodí! Nejsme roboti a každý z nás může přijít o energii, mít na pár dní oslabenou imunitu či se složit pod návalem stresu. Když se mi něco takového přihodí a já se jen doma bezmocně skácím do postele s tím, že takhle už to vážně nejde a místo plánovaného tréninku ve fitku si musím naordinovat odpočinek, v tu chvíli ke mě kradmo přijde to pokušení. K relaxu totiž často něco konzumujeme. A teď nemluvím jen o pytli chipsů. Pustíme si nový seriál, koukneme na svůj nejoblíbenější doják, vezmeme oddychovou knihu.
A v tom se v mém případě nachází ta past. Většinou si totiž pustím seriál na pokračování, začnu číst knižní sérii nebo třeba objevím nějaký úžasný blog, který mě chytne, a ejhle - v archivu má 280 článků. Jednodenní relax se zvrhne ve dvoutýdenní intenzivní konzumaci z původní trošky potěšení za odměnu.   

V souvislosti s plněním cílů se často skloňuje opouštění komfortní zóny a za mě je to už roky jedna z nejtěžších věcí, co mě ve všem brzdí, ač jsem si to nikdy pořádně neuvědomovala a ve spoustě ohledech si to stále ještě nepřipouštím!

Proč člověk bydlí v bytě, který mu nevyhovuje, stýká se s lidmi, kteří ho ničím neobohacují, proč chodí do práce, která ho vysává, proč má pocit, že "skutečný život" se děje tam venku a my jen sedíme za sklem a toužebně na něj hledíme???

Po boomu digitálních nomádů a osamělých cestovatelů se výraz komfortní zóna začal skloňovat ve velkém - znamená totiž dát výpověď, nechat škol, pohádat se s vystrašenými rodiči, někdy také ukončit vztah, zbavit se veškerých hmotných věcí, které jste si roky syslili...
Komfortní zóna nás však válcuje i v běžném životě.
Nelíbí se nám náš byt a rozčilují sousedi, ale nepřeštěhujeme se, protože by to znamenalo spoustu starostí, zařizování a ještě pekelného stěhování s vlastně nejistým výsledkem.
Nejsme spokojeni se svým vzhledem a postavou, ale rázně si říct, co je možné pro sebe udělat a okamžitě začít, to už je pro mnohé horší než představa toho stěhování.
Opustit práci se nám zdá ještě složitější, protože "je vlastně dobrá", máte teplé jisté místečko a tolik plánů mimo ni, na které potřebujete hlavně stálý a jistý příjem - třeba zrovna chcete koupit ten vysněný klidný byt, ale bez smlouvy na neurčito vám banka nedá hypotéku...

Mě moje poslední práce bavila, důvody, proč jsem skončila, byly hlavně osobního rázu, protože jsem se chtěla konečně sestěhovat s přítelem a mít jeden normální domov, protože jestli mě něco opravdu hodně vysávalo, tak každotýdenní cestování ze severu na západ a opačně - každý pátek dvě stě kiláků tam a za dny dvě stě zpět, přesně vyměřený čas, do kterého se ale musela vejít ještě rodina, kamarádky a sport, což přinášelo hlavně pocity viny na všech frontách...
Uvědomila jsem si však další nedostatky, kterým bych za normálních okolností asi nevěnovala pozornost a brala je jako pevně dané. 
Ve chvíli, kdy si plánujete tu ideální a skvělou práci, a žádné ohraničení vás nebrzdí, se to projeví:
Nevyhovuje mi brzké vstávání. Budík v šest, abych byla v kanceláři na sedmou? Není to v souladu s mým biorytmem! Přirozeně a odpočatá se budím až tak v půl osmé, a tak je pro mě vstávání v šest naprostým utrpením. Jít spát dřív pro mě není řešením o moc snažším, neboť jsem se teprve večer dostávala ke svým koníčkům. A také sním o tom, že budu cvičit a běhat ráno před prací, abych si to před sebou nevalila na odpoledne. Cestou do kanceláře jsem v parku potkávala všechny ty odhodlané běžce a přála si být na jejich místě! Jenže teď si představte, v kolik bych musela vstávat, aby to bylo v mém případě možné!
V mé představě je to tedy jasné - hodilo by se mi vstávat kolem sedmé, půl hodinky si venku zaběhat, pak doma zaposilovat, dopřát sprchu, posnídat a v devět být nachystaná na pracovní výkon. Hrozně mě láká být svým vlastním pánem a denní režim si nastavit podle svého. Část úkolů řešit dopoledne, něco si nechat na večer... Ideálně mít různorodou práci, třeba půl úvazek někde v redakci, a k tomu ještě nějaké své vlastní projekty.

A víte, co je krásné?
Ve chvíli, kdy se člověk přinutí to takhle ze sebe vysypat, tak už se to nezdá tak nereálné.
Teď už jen zvednout zadek a jít tomu naproti. Teď hned, ne zítra, ne od prvního v měsíci! 


A mám i tip na jeden usnadňovač. (Co usnadňovač, pokud se pereme s leností a výmluvami si házíme klacky pod nohy, tak ani sto usnadňovačů nepomůže!)
Začala jsem používat aplikaci Google Keep a jsem z toho vyjevená. Pozitivně.
Diář mi na pořádné plánování nestačil - když bylo potřeba si do něj něco zapsat, tak nikdy nebyl po ruce. Google kalendář byl v tomhle ohledu praktičtější, už díky synchronizaci mobilu a počítače, ale potřebu něčeho přímo na poznámky, úkoly, kde budu moci mít různé tematické nástěnky a všechno bude na očích, odkudkoli je můžu aktualizovat a mít k dispozici, tu vyřešil právě Keep. Udělala jsem si v něm například jeden všeobecný seznam dílčích plánů, který stále roste a který je skvělý v momentě, kdy se přistihnu, že nevím co by: kouknu a vždycky se najde nějaký úkol, do kterého bych se mohla hnedle pustit. Teď tam například mám dlouhodobé úkoly typu: dokončit rozdělaný obraz, navrhnout si ex libris, aktivovat kartu k novému účtu, udělat si zkoušku FCE, vyrobit si přehlednou tabulku na nafocené archiválie... Zkrátka různorodý mišung. Něco je prací na večer, něco jen na pár minut googlení, ale zkrátka to jsou věci, které nedokážu nebo zrovna nechci vyřešit hned, ale potřebuji, aby mi byly průběžně připomínány. Další místem na mé nástěnce je dlouhodobý harmonogram - jakýsi plánovací kalendář s jednotlivými úkoly. U některých je přesné datum, u některých měsíc a něco náročnějšího se opakuje a je každý měsíc zdůrazněno. V následujících měsících mě čeká asi můj dosud nějvětší projekt - psaní disertační práce. Až si mé bádání více "sedne", tak i ona si zaslouží vlastní plánovač s jednotlivými kroky. 
Dlouhodobý plánovač-harmonogram mi má předestřít, že je vždy přede mnou dlouhý plodný měsíc, a zároveň si uvědomit, jestli by nešel "oplodnit" ještě více :)  

Používáte nějaké vychytávky k plánování? A co motivace a komfortní zóna - povedlo se vám udělat nějaký zásadní krok "ven" nebo už máte z těchhle pojmů osypky a váš život byl vždycky krásný i bez nich? :)

4 komentáře:

  1. * Pryč z komfortní zony:P Pro každého je jiná, a záleží na tom, co v životě chce. Tento rok, největší krok ven - konec zaměstnání, cestování, přesně jak popisuješ. V okolí občas nepochopení, ale to okolí mě už neomezuje. Vepsat vše o jednoho kometáře je nemožné. Ale opravdu, pokud člověk vystoupí z toho kruhu navyklostí, začnou se dít věci. Opustit komfortní zonu, nemusí znamenat za každou cenu, opustit to co máš ráda. Spíš jde o to, že se otevřeš uvnitř, zocelíš, otevře se ti horizont, přijímáš skutečnosti nebo lidi a jejich projevy jinak.. Jsi spokojenější sama se sebou. Konkrétní lidé nebo místa mohou zůstat, ale jinak je přijímáš. Pokud je to pto tebe nepotřebné, pak to opustit můžeš. Ale už se zase na to díváš jinak, než třeba dříve..
    Dobrá kniha k přečtění od Suzan Jefers - Feel the fear, and do it anyway (Uvědom si svůj strach, a překonej ho). Na začáku to může působit naivně, divně, takové ty grafy a pořád dokola opakování, ale když ten začátek se překoná, začně to pomalu navazovat.Opět nějaká pojetí brát s nadsázkou, myšlenky jsou uvedeny na konkrétních příkladech. Je to o tom, jak se zbavit strachu, ale hlavně také jak mezi sebou jednáme, čím si v životě bráníme, především právě k těm změnám..*
    http://www.grada.cz/uvedom-si-svuj-strach-a-prekonej-ho_6438/kniha/katalog/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemýšlet nad sebou a okolím jinak, to je taky přesně ono - někdy to bez většího impulzu člověk neudělá.
      Díky moc za tip na knížku, už jsem o ní dost slyšela, takže do ní půjdu :)

      Vymazat
  2. Díky za super článek :) Poslední dobou se snažím dokončovat právě ty dlouhodobý plány (viz můj článek o restech) a jsem na sebe hrdá, že se mi to celkem i daří. Každopádně Google Keep vypadá hodně dobře a jdu se s ním seznámit trochu blíž :)
    Jinak se mi teďka podařilo opustit komfortní zónu co se týká práce. Dlouho jsem tam nebyla spokojená, ale přesně jak píšeš měla jsem tam svoje jistý, co když to jinde bude horší atd...až to nakonec vyřešili za mě a dostala jsem výpověď. Popravdě musím říct, že se mi vážně ulevilo a těším se na nějaký nový začátek, i když to nebude lehký.
    Těším se na další článek podobného rázu, tohle mě vážně baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak snad se ti Keep taky tak zalíbí :)
      Četla jsem, že skončíš v práci, tak to jsem moc ráda, že to bereš pozitivně a vlastně jsi odtamtud chtěla pryč. Určitě teď přijde něco mnohem lepšího a nebojím se, že bys v dohledné době něco nenašla ;)

      Vymazat