úterý 13. prosince 2016

Listopad

...je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.
Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet!  
Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla bublající směs v hrnci, aby už bylo konečně hotovo a já mohla spěchat dál. A přitom ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, probírala se všemi svými oblíbenými blogy a pročítala kdejaký článek, který na mě plivl generátor reklam, jsem žádný takový spěch necítila. 
Celé to bylo postavené na hlavu. Místo toho, abych si užila reálnou situaci, jsem užuž chtěla být u svého počítače, kde na mě čekala práce, kterou jsem přitom znehodnocovala nekonečnou prokrastinací. Kterou jsem si čas od času obhajovala tím, že přeci čtu i poučné a vzdělávací články!
Teď už jsem opravdu víc v klidu a cítím to na sobě - když mě něco vyruší z programu, necítím už žádné nutkání mít nečekaný nový úkol co nejrychleji za sebou.

Letošní podzim byl snad jako všechno ostatní, co se mi děje poslední dobou, co cítím, že prožívám naprosto jinak než dřív.
Od té doby, co jsem zpět v Aši a nechodím do žádné "práce", dostal můj život jiný rytmus, a tak vnímám jinak i své okolí. Chodím hodně na procházky se psem a trávím tak hodně času venku za denního světla, o čemž v totožném ročním období posledních čtyř let nemohla být ani řeč. Ráno jsem vstávala za tmy do práce a za tmy šla z kanclu domů.
A jak mě nakopl nástup na německou univerzitu, o tom už jsem se rozplývala.

Letos jsem si dosyta užila krásně vybarvené podzimní krajiny a prvních bílých namrzlých kopců, jak reálně, tak i z okna svého auta. Poslední dva roky jsem sice jezdila každý týden dálky, ale v pátek odpoledne, kdy jsem startovala, už se smrákalo, a o nedělích jsem se do Ústí vracela prakticky až v nočních hodinách. Zlatolisté stromy jsem tak obdivovala maximálně na obrázcích.
Samozřejmě, že jsem si na venčení psa nikdy nevzpoměla vzít foťák ani mobil, abych tu krásu mohla zkoušet zachytit. A možná, že to tím bylo o to hezčí - prchavý pohled na krásu, kterou se v tu chvíli pokochám jen já sama a na další možnost ji spatřit si počkám zase rok...

Přesně před měsícem jsem strávila prodloužený víkend v Mnichově, kam mě pozvala stipendijní komise, který podporuje mé studium v Německu. Chtěla jsem tomu věnovat samostatný článek, ale nebyla jsem tak nadšená... Téma celého víkendu bylo start-upy, což bylo úplně mimo zaměření všech přítomných. To by ale nevadilo - úvodní přednáška na univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově naopak zaujala.




Samotná univerzita provozuje centrum pro start-upy svých studentů, nabízí jim zázemí a poradenství, a několik každoročně vybraných projektů i finančně podporuje. Jenže celou sobotu jsme strávili týmovým workshopováním a to není nic pro mě. Oficiální prohlídka Mnichova, kterou pro nás uspořádali, trvala hodinu. A večery jsme se zmohli dojít maximálně do hospody, která byla hned naproti našemu Jugendherbergu.





Trochu mě i zklamalo, že se jako pracovní jazyk odhlasovala angličtina, protože mi to v hlavě nadělalo šílený guláš. Přepínat z jednoho jazyka do druhého, protože s každým účastníkem bylo lepší něco jiného, bylo opravdu náročné a já si připadala jako tatar, co nedá dohromady větu, která by nebyla nakombinovaná.
Aspoň ale vím, na čem musím opravdu pracovat. 
Abych ale jen nebrumlala - hlavně to bylo o lidech a setkání s ostatními stipendisty bylo skvělé. Jak nejsem ani moc seznamovací typ, tak všichni, se kterými jsem se dala do řeči, mě něčím zaujali.
Polka Paulina, která v rámci svého doktorátu zkoumá jakési zelené listy z křoví, jehož název jsem již zapomněla, a pochází ze Štětína, kde jsem celá nadšená byla v červnu, a tak jsme měly velké společné téma. Taky jsme si vyměnily spoustu informací o svém studiu a zjistily tak, že to v Polsku chodí hodně podobně jako v Česku, i co se týče peněz.


Srbka Tea, která studuje geografii v Bambergu a zabývá se tkz. zeleným pásem, který nám v Aši probíhá téměř za barákem a shodou náhod jsme na něj ještě na gymplu psaly s kamarádkou elaborát, který jsme tenkrát prezentovaly dokonce až na ministerstvu školství.
Parta Rumunek z Temešváru, který jsem pro změnu navštívala předchozí rok! 
A takhle bych mohla pokračovat... 
Seznámila jsem se i se dvěma českými holčinami, které stejně jako já studují v Bayreuthu, a obzlášť s budoucí klimatoložkou Katkou trávíme čas i nadále a chodíme spolu například do bayreuthských bazénů a běhat.
Katka je vůbec zajímavá - pochází z Prahy, kde vychodila snad to nejprestižnější gymnázium, co znám, a hned po maturitě odjela do Anglie, kde vystudovala fyziku. Je sice jen o dva roky mladší než já, ale pro mě je ztělesněním moderní generace, která má celý svět na dosah a ví, že sedět doma ji nikam nedostane. Obzvlášť mi připadá důležité mít srovnání, i když Katka české vysoké školství nepoznala vůbec.


Trochu se teď ve mě melou protichůdné pocity, co na českém školství hanit a co vyzdvihovat...
Snad mám ještě dost času, abych si v tom udělala jasno!

Na koleji jsem již naplno usídlená a začíná se zde rozrůstat i moje pracovní knihovna:


Objevila jsem netušené rozměry německého Amazonu a už to frčí... :)

Naplno pokračuji ve svém šicím snažení a podařilo se mi dokončit halenku podle knihy Láska na první steh.
Samozřejmě má plno much, ale jsem neskutečně nabuzená pokračovat!


Listopad byl také důležitý po kosmetické stránce, protože jsem podstoupila chemický peeling. Všechno to začalo již v říjnu, kdy jsem si poprvé v životě zašla na kosmetiku, pak jsem docházela na laserovou terapii, abych vyzkoušela, co to udělá s mou už tak dlouho problematickou pletí.
Následně jsem si nechala udělat rozbor těla pomocí odporových elektrod na různé alergeny.
A chemický peeling byl takovým završením toho všeho.
Zhruba do měsíce by se mělo ukázat, jestli zabral, tak jak měl - takže s bilancováním, zda se vyplatil, ještě trochu čekám. Ale o tuhle zkušenost se podělit opravdu musím, zvlášť proto, že vím, kolik holek řeší to samé a můj článek o problémech s pletí a hormony, byl prakticky nejčtenějším článkem v historii celého blogu.

3 komentáře:

  1. Tak to jsme se v Mnichově asi o týden minuly...:-) To město je parádní, i když atmosférou tak trochu studené. Ovšem jen projít všechny tamní galerie a muzea je na několik výletů!
    A jinak gratuluju k ušité halence (líbí se mi ta optimistická látka!), mně doma látky i stroj zahálí (a to jsem si taky na to koupila chytrou knížku!), tak doufám, že "es kommt der Tag" a já jednou konečně ušmudlám aspoň sukni :-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, jak loni všichni hromadně cestovali do Budapešti, tak letos jsem zaznamenala spoustu výletů do Mnichova :) Četla jsem Tvůj článek, takže mě to alespoň navnadilo, co provést, až se tam dostanu příště. Tentokrát to opravdu bylo jen z rychlíku.
      Mě stroj taky chvíli zahálel - když jsem si ho koupila, tak jsem kolem něj pár týdnů jen tak s posvátnou úctou chodila... ale pak jsem si sedla a sukně byla na světě. A od té doby pořád čmuchám, co bych ještě zvládla :) Takže ten den přijde i k Tobě a nebojím se, že by šatičky pro Meluzínku nebyly velkou motivací :) A mimochodem přeji krásné svátky!

      Vymazat
    2. Musím překonat prvotní strach, že to všechno zvořu, a pustit se do toho - až se budu na mateřské kousat nudou (haha), myslím, že nějaké ty paskvily nakonec opravdu vzniknou :-D
      I tobě krásný konec roku a hlavně hodně štěstí do toho nového!!
      z.

      Vymazat