sobota 27. ledna 2018

Novoroční bi(a)lanc // New Year's bi(a)lance

Po několika náhodných rozhovorech s přáteli, které nevídám úplně často, jsem si uvědomila, že díky nepravidelnému blogování a jen velmi sporadickému postování na svůj Facebook možná působím trochu jako tajemný hrad v Karpatech. Někteří z nich totiž netuší, že jsem zpět v Aši nebo co dělám za práci.


Tak přišel čas to trochu vysypat a zhodnotit!

V létě mi skončil roční studijní pobyt na univerzitě v Bayreuthu a já se nastálo pěkně vrátila na rodnou hroudu. Jelikož už ale chci v téměř 30 letech bydlet "trochu na úrovni" (rozuměj - abych měla dostatek skříní pro všechny své hadry a boty a klobouky a taky knížky a lejstra a studijní materiály a šicí stroj a látky a výtvarné potřeby!), takže jsem spáchala rychlou akci a během pouhého dne sehnala k pronájmu byt 3+1. Zrovna se to tak sešlo, že jsem poslala do fejsbůkového éteru inzerát, že sháním byt (ten zněl 2+1 a hlavně ne panelák!) a hned mi volala sestřenka, že její kamarádka se narychlo stěhuje do Práglu a ještě nezačala do svého bytu shánět podnájemníka.



Poštovní náměstí v Aši

Abyste rozuměli tomu, jak vypadá bytová situace na Ašsku: snad půlka Aše pendleří - jezdí za prací do Říše. A vůbec, práce v Říši je nyní velké téma pro mnoho Čechů (a sama jsem toho důkazem). To znamená, že i přespolní si tu pronajímají špeluňky na přespání a i běžným rodinám se začíná finančně dařit lépe. Vedlejším efektem je, že tu teď trh s realitami nezdravě nabubřel a panelákový byt v nevalném stavu se vyhoupne s cenou klidně na milion, na jeden byt k pronájmu stojí frontu třicet zájemců a pidigarsonku vám pod osm tisíc pronajme jen blázen.

náš poličkový tester během stěhování

první vyšívání monogramů...

Takže proto jsem okamžitě a bez váhání skočila hned po první nabídce, i když byla zcela mimo mé parametry, a od konce října tak bydlíme v paneláku. Samozřejmě pomýšlíme na koupi něčeho vlastního, ale to se musí něco kloudného objevit. Věřím, že to vesmír zařídí ve správný čas :)

tomuhle se nedalo odolat :) - světýlka z Lidlu

prostě naše Chlupatina!

S mým studiem se to má tak, že jsem univerzitu v Bayreuthu ještě neopustila a dál tam pokračuji v doktorském studiu, i když taky už jen jako pendler. Zase se to všechno krásně sešlo a podařilo se mi školu skloubit s prací v Čechách i v Německu, takže každou středu dojíždím za prací do Bayreuthu (jak svou tamní pozici správně nazvat... jsem personalistka-tlumočnice, ale více tlumočnice, v agentuře dodávající řemeslníky na montáže a časově omezené práce po Německu) a večer docházím na doktorandský seminář.
Sakum prdum ten den strávím přes dvě hodiny v autě, což mi ale nevadí, protože se mi při jízdě známou trasou skvěle urovnávají myšlenky a pokud si vyřeším svůj problém s vypalováním audioknih na CD (či vyřeším jiný způsob reprodukce zvuku v mém autě), tak bych se cestou mohla nádherně vzdělávat (v tomhle jsem na zabití, protože si to opakuji každý týden už půl roku). Navíc se do Bayreuthu jede srdcem Smrčin a ta krajina stojí za to.

Vánoční vesnička a Bratwurst v centru Bayreuthu

Můj nejoblíbenější podnik v Bayreuthu - pivovarská restaurace Liebesbier a jejich famózní Liebesburger!

No a jak již víte z mého medailonku, na naší straně hranice jsem se stala naplno pančelkou. Učím na základní škole v Aši děti od šestky do devítky pestrou skladbu předmětů: čeština - angličtina - němčina - dějepis - výtvarka - něco-jako-pracovka. A co k tomu říct víc? První dva měsíce byly mazec, takže jsem ze stresu i docela zhubla. Teď už si to sedlo... Ale marginální chyba, kterou jsem se zapřísahala neudělat - být moc hodná a nedůsledná, té se mi vyhnout nepovedlo. Takže teď víceméně bojuji s tím, co jsem zasela. Ale snažím se si namlouvat, že první rok to může podělat každý :) Uvidíme, jak to půjde dál.
Nejvíc mě baví výuka cizích jazyků a beru to jako užitečnou průpravu i pro sebe, ať už budu v budoucnosti dělat cokoliv. Cizí jazyky jsem nestudovala a nemám tedy v malíku ani všechny poučky, ani didaktiku (noo, ne že bych ke své vlastní aprobaci měla... ale o tom pomlčme). Další VŠ už si kvůli tomu dělat nehodlám, takže nynější praxe mi musí dát maximum.

výrobky z mých hodin VV na školním vánočním jarmarku

Co mě naopak zklamalo - výtvarná výchova. Možná kdybych ji absolvovala s mladšími dětmi, které se ještě dokáží nadchnout a zapojit fantazii. Ale s puberťáky je to šílené, jejich nechuť a negace všeho je ohromně nakažlivá a o nerespektování druhých, zbytečném plýtvání a neschopnosti uvést svou pracovní plochu do původního stavu bez arogantního odmlouvání bych snad mohla napsat psychologický thriller.


Ze školství jsem logicky měla mnoho obav a možná ještě víc se o mě bálo mé okolí. Že se odtrhnu od reality, po dětech budu vyžadovat nesmysly jen proto, že se to tak odjakživa dělalo, že si budu tahat kvanta práce domů, že se mi změní intonace hlasu na hysterický ječák, že dostanu syndrom moralistické kazatelky, že si budu nenápadně honit ego chrlením kvanta nepodstatných informací na nebohé pubescenty atd...

Ale i když jsou dny lepší a slabší, musím říct, že mě to zatím spíše baví.
Poznala jsem to i tak, že je to první práce, kde si nepočítám hodiny, které v ní strávím, případně kolik času jí věnuji i mimo. V mých předchozích zaměstnáních jsem to dělala vždycky. Jako kdyby tahle práce už nebyla v mém dni za ohraničenou povinnost od-do, ale zkrátka součást mého života. Něco smysluplného.
Příběhy některých dětí mě samozřejmě dostávají na kolena a já si tak docela často promítám vlastní dětství a až teď doceňuji, jaké bylo. Že jsem oproti jiným vyrostla ve skvělé, kompletní, funkční a podporující rodině, měla dost prostoru pro své koníčky, měla ségru, psa, morče a byla motivovaná školou projít s radostí a dokonce s mnohými úspěchy. Teď se fakt chci vyhnout sluníčkovým kecům o křehkých dětských dušičkách, co tak často čítám na webech o inkluzi, ale každé dítě to nemá tak snadné jako jsem to měla já. A není to jen o tak často předhazované lenosti, tuposti a technické a materiální přehlcenosti dnešních dětí. Ano, není to s nimi často med, ale když znáte jejich rodinné zázemí, o to více oceníte každou jejich světlou chvilku.

Hrozně jsem se těšila na pravidelný režim, kdy odpoledne přijdu ze školy a budu mít před sebou ještě pěkný kus dne a budu se tak pěkně věnovat svým koníčkům... A začnu se konečně zase rozvíjet (o tom, jak a proč se cítím prázdná, jsem psala tu.) Vyšlo to tak napůl. Kamarádka mi kdysi vyprávěla, že když začala učit, tak často přišla odpoledne domů a šla si regulérně lehnout, jak byla vyčerpaná. To se mi naštěstí nestává, ale velice často skončím tak, že si po příchodu domů sednu na gauč, pustím si Youtube a jen tak sedím a čumím. Odpoledne tak uběhne a já stihnu maximálně něco uvařit a uklidit (což je nekončící smyčka, neboť při vaření vždycky udělám neskutečný bordel).

Ale celkově jsem klidnější, trpělivější, organizovanější a vlastně dost spokojená. A to, s čím spokojená nejsem, mě alespoň žene kupředu.

Poslední dva nebo tři roky jsem si pokaždé před Vánoci pořídila parádní diář na další rok a na jeho konci musela konstatovat, že ho vyhazuji téměř prázdný. Nevydržela jsem si do něj zapisovat déle než pár dní. Na gymplu to šlo parádně, už proto, že se člověk polovinu vyučování nudil a čmárat si do jakéhokoliv sešitu tak bylo velmi přirozené. 
Dneska mám svůj sesynchronizovaný Google kalendář, kde mám zaznamenaný i úklid chodby a zalévání kytek, takže jsem se před koncem roku vážně zaobírala myšlenkou, jestli už letos klasický diář úplně nevyškrtnu.
Ale nakonec jsem se rozhodla jinak.
Ať už jsou Google kalendář a aplikace Keep jakkoliv promakané, stejně se kolem mě pořád válí triliony papírků s poznámkami. A právě na jejich odbourání jsem se rozhodla zapracovat.
A tak jsem si pořídila motivační diář A Cup of Style. A stáhla měsíční a týdenní plánovače... do těch tedy píšu méně, protože během týdne pracuji až na pěti různých stolech a nějak nezvládám je mít pořád u sebe.
(A taky mě vždycky tak spiklenecky potěší, když tentýž diář či plánovač vidím u svých žaček!)



Na stránky "Co se mi tento měsíc povedlo/nepovedlo..." v onom diáři jsem zpočátku koukala pochybovačně - do tohohle už se přeci nedonutím! Nechce se mi tím zabývat! Nepamatuji si NIC!
...a najednou tam ten červíček byl - není to právě ono? Že si nic nepamatuji a ničím se mi nechce zabývat? Nezajímá mě můj vlastní život?
A tak jsem si letos dala jediné předsevzetí:
Zajímat se.

Zadali jste si nějaké vy?

A ještě pár fotek z poslední týdnů, které nebylo kam zařadit...

 Vánoce u našich...


EN:

English version is today a little bit shorter because I am too lazy yet and in fact, I have no pleasure in word-to-word translation...

This is about my life lately. 
Not many people know what I am doing exactly in last few months - so, I am back in my home town Asch. But I didn't quit with my PhD. studies in Bayreuth. I am still going there - every Wednesday. Wednesdays I also have a job there - I am something like interpreter. The German HR company I am working for hires craftsmen and I translate for the Czech ones. 
Other days I am a teacher at secondary school in Asch and I must say it is harder than I expected. I am too weak and nice, so I have no respect! But I am fighting with it.

With my fiancé and our dog Bender we live in quite large apartment in block of flats. The housing situation in Asch is very weird last months, so it is not easy to find anything nice and cheap. Or eventually to buy something for our own.

And my new year's resolution?
I want to care more. 
To care about my life, its quality, how I spend it and so on. To care about people I love - about my family. About nature. About things which matter.

I hope I will!

And what about your resolution? 


Žádné komentáře:

Okomentovat