středa 28. února 2018

Pětiletý blog

Valentýnskou středu, kdy jsem publikovala svůj sáhodlouhý článek o školství, měl můj blog páté narozeniny.
Je to už vážně tak dlouho?

Musím se Vám přiznat, že za ty roky si docela často listuji nazpět svými starými články (často na základě statistiky v Googlu, kde mi to hlásí, kolik lidí kliklo na jaký článek) a většinou se nad nimi pousmívám - v drtivé většině jsem totiž názor na danou věc nezměnila, a tak bych na nich nevylepšila ani slovo (i když občas mi to nedá a objevený překlípek zpětně opravím).
Za ty roky jsem si "vypěstovala" (to tedy zní!) čtenářskou základnu asi pěti věrných lidí, kteří o sobě dávají vědět, a možná ještě další pětici, která se sem tam zastaví. Nebudu nijak hodnotit tyto počty, protože k tomu nemám žádný zvláštní důvod - jsem totiž opravdu vděčná za každého, kdo tu utratil svůj čas a odešel s pocitem, že nebyl promarněný!

Jedna jediná zpětná vazba mi dodá pocit, že má smysl dál sdílet to, co tu sdílím, protože jak mi dělá radost příspěvek psát, tak ještě minimálně třikrát se ta radost znásobí po zjištění, že můj text zanechal odezvu.


Občas přemýšlím nad tím si z čistého rozmaru pořídit vlastní doménu, lépe si rozčlenit kategorie a celkově dát tomuto webu řád a nový háv. Když mám navíc doma programátora, tak by to mělo být to nejsnadnější na světě! Jenže znáte to o té kovářovic kobyle - neznám pravdivější přísloví!

Mým velkým nešvarem je stálé čekání.
Na něco.
Na nové bydlení, novou práci, hotový doktorát, opravené diktáty, uvařený oběd, zašitou díru na dědových gatích. Pak teprve můžu začít se svým mega super velkým ambiciózním projektem.
A do toho kupa potlačovaných strachů z toho, co mi na to někdo řekne. Že nesklidím zrovna pochvalu. Přitom paradoxně jsem zároveň ten typ člověka, co si dovolí dělat spoustu věcí právě proto, že mu nezáleží na tom, co si o něm kdo myslí.
Možná stojí za zamyšlení úvaha, proč to tak je. Napadá mě snad jen, že lidi kolem sebe nepovažuji za schopné mi otevřeně něco říct, a proto se jich nebojím. Nevěřícné zírání na můj klobouk totiž není totéž jako kdyby mi někdo přišel do očí vynadat. (A skutečně by mi někdo mohl vynadat za klobouk?!) Prezentovat svoji práci na webu už však chce více odvahy, protože anonymní žalobci občas ztrácejí zábrany a jed tak může být velmi koncentrovaný.
A nebo je v tom jen mé ego. Vydám něco, co považuji za skvělé (jinak bych to přeci nevydávala!), a někdo mě sejme - to zkrátka bolí a občas ochromí. A někdy jsem zase nastavená na zbytečné omluvy předem...

Na základě svých starých příspěvků jsem také zjistila, že obrázek, který se mi podařilo dokončit minulý víkend, je téměř na dva roky přesně starý (nebo možná ještě starší, ale naposledy před dvěma lety jsem ho vzala do ruky a něco dokreslila.) Přitom na jeho dokončení nebylo nic komplikovaného. Věděla jsem, že se mi nepovedlo zachycení ruky držící tužku (mám pocit, že to vypadá spíš jako cigáro a ta ruka má zřejmě nějakou kloubní morfózu:)), a tak stále jen ležel v koutě, že snad jednoho dne přijdu na geniální způsob, jak to opravit.
Nepřišla.
A víte co? Je to jedno!
Takhle ten obrázek zkrátka teď vypadá a já bych ho tak měla nechat. Jsem ráda, že je námět čistě můj - narozdíl od obrazu předchozího (mimochodem, ten moje mamka pokřtila jednoduše jako "Pana Darcyho" a od té doby mu tak říkám).
Můj cíl je si nakreslit nějakou výcečetnou sérii zamyšlených dívek a lá Lizzie Bennet nebo Jana Eyrová na tato kulatá plátna (kupovaná v Nanu Nana) a pak si jimi pokrýt nějakou volnou zeď!


Děkuji znovu vám všem, co mě čtete a občas podpoříte zanechaným vzkazem - jsem z toho vždycky nadšená!


EN:

This blog exist for FIVE YEARS now! Sometimes I couldn't believe it.
I have for all this years about five regular readers and about five random - but I am very grateful for each one of them!
I really enjoy to write every post but when this post becomes any reaction, my pleasure is much bigger.

Sometimes I think about my own web domain and about rebuilding of this blog - with better menu, categories and so on. My man is a programmer - should it be easier for me?

My big fault is that I am always waiting for something.
For new home, new work, finished PhD, corrected tests, cooked lunch, repaired hole on my grandad´d pants... After that I can start with my mega super huge ambitious project...

And I also have some fears what people tell me about my work. On the other side I am the kind of person who doesn´t mind what anybody thinks about me.
But maybe it is not so easy - I know that people don´t tell me anything from eye to eye. For example about my hat :)
But to present myself on web is more difficult and it needs more courage.
People there can be very rude and without scruples and their poison can be very concentrated.

But I must take it!

For example this finished picture above.
I started to draw it at least year ago. But from the beginning I know that the hand doesn´t look realistic. So I was thinking how to fix it. But till previous weekend I didn´t find any way how to remake it. Than I decided to let it be as it is. It should be so. And I am proud that the theme is 100 % mine. Not like my previous one. And I will continue with new pictures. I want to have a whole wall covered by this round vintage pictures with thoughtful girls like Lizzie Bennet or Jane Eyre.

Once again I want to thank you for reading me and time to time please let me know that you are here!

8 komentářů:

  1. Piš dál, čtu tě už dlouho a stále moc ráda 😉 Strachy jsou podle mě přirozený, ale ty jsi stále svá a originální, což se mi na tobě moc líbí 🙂 Pěkný den. Alča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mooooc děkuju! Samozřejmě dál psát budu, rozhodla jsem se radikálně proluftovat své koncepty - tedy co největší část dokončit a publikovat. Tak snad Tě čtení potěší :)
      Měj také krásný den!

      Vymazat
  2. Tohle je to co mi tu chvíli chybělo..tyhle příspěvky tu od tebe čtu ráda... :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jen tak dál. Baví mě z povzdálí sledovat Tvé životní osudy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! Mě zase moc baví Tvůj Instagram a postřehy ze života s malou, máš můj obdiv, hlavně za to jaké výšlapy spolu stále podnikáte!

      Vymazat
  4. Gratuluju k první pětiletce a přidávám se k věrné čtenářské základně, která chce další články ;-)
    Jen mi ještě vysvětli: proč se mi někdy stane, že napíšu komentář, ale on pak najednou někam zmizí, pod článkem se neobjeví? :-(
    Btw baret ti moc sluší, jseš vyloženě kloboukovej/čepicovej typ ;-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, děkuji! Tomu mizení tak nerozumím, stává se mi to i na jiných blozích... Hlavně když člověk něco sepisuje dlouho. Myslím, že to bude tím, že se stránka mezitím aktualizuje a proto to zmizí. Řeším to vždy preventivně tak, že si každý delší komentář před zveřejněním raději zkopíruju ;)

      Vymazat