středa 14. února 2018

Studium, škola...

To jsem se takhle jednou zamyslela nad tím, jak bezradná si občas připadám ve své praxi ve školství, až jsem nakonec z gruntu zhodnotila studijní programy, kterými jsem prošla.
No a jako vždy mě ty úvahy dostaly i někam dál a třeba se mnou na toto téma někdo rád podiskutuje!

Možná je to i kvůli oné komplikovaně přijímané inkluzi, ale všimla jsem si, kolik učitelů si nyní ke své aprobaci ještě dodělává speciální pedagogiku. Při klasickém oborovém pedagogickém studiu jsme ji jako předmět měli jeden semestr hodinu a půl týdně a ještě jen suché teorie (telefonní seznam poruch) a největší problém u zkoušky bylo napsat ve slově dyslexie správné y (to víte, že jsem to pomotala) a pak se v rámci současného trendu hyperkorektivity přeučit zažité označení postižení na znevýhodnění. O ničem víc to nebylo.

A mě tak napadá, jak moc by učitelské studium potřebovalo překopat.
Tolik zbytečných oborových znalostí...
Zbytečných dávám schválně do kurzívy, protože je mi jasné, že ohledně studia, vědomostí atd. se těžko hodnotí, co je zbytečné, jak se to pozná a když člověk jednou studuje VŠ, měl by něco snést.
 Dříve měli někteří studenti učitelských oborů komplexy, protože se o nich vedle čistých oborářů říkalo, že jsou "jenom ti učitelé". Takže se po různých reakreditacích učitelské předměty smrskly na nutné minimum, aby se do nich z oboru mohlo hustit to samé, co do oborářů.

Ještě malé vysvětlení pojmů, pokud se někdo nechytá ve vysokoškolském názvosloví, ale stejně ho toto téma zajímá: 
Studovat učitelství znamená mít jeden hlavní předmět, případně kombinaci předmětů - třeba já měla český jazyk a literaturu + historii a k tomu máte sadu předmětů z oboru pedagogiky a psychologie (pedagogika, didaktika, psychologie, biologie dítěte, tělocvik...). Pokud jste "jen" oborář, tedy bez zaměření na vzdělávání, máte pouze předměry vztahující se k hlavní kombinaci oborů (i když i tam se občas najdou zbytečné povinné vycpávky typu filozofie, informatika a možná i ten tělocvik).
Pokud tedy studujete dvouobor, máte dvě státní zkoušky, pokud se zaměřením na vzdělávání, máte tři - a tou třetí je pedagogika a psychologie. Tuto třetí státnici je možné si dodělat i později během života k různým jiným VŠ oborům a říká se jí pedagogické minimum
 
Jenže příchod do praxe byl pro mě jako ledová sprcha...

Nevím, jak uklidnit třídu, čím si zjednat pořádek, jak vůbec donutit děti, aby poslouchaly, co říkám, a následovaly pokyny, které jim dávám.
Jak jim polopaticky vysvětlit něco, co jsem já sama jako žačka pochopila za tři minuty, ale teď a tady si připadám, jako bych na děti mluvila mongolsky.
Té pedagogiky, psychologie a specky je potřeba mnohem víc. A ne jen jako průřez oborem, ale s praktickým nácvikem. To ale nutně musí znamenat ostrouhání studovaného oboru, protože jinak není technicky možné všechno vměstnat do jednoho pětiletého studia... Vždyť jako učitelé využijeme těch svých oborových znalostí tak málo!  Samozřejmě je nutné být o hodně dál než žáci - někdy si děláme legraci, že stačí být o lekci napřed, ale to je pochopitelně další extrém.
Některým vysokoškolským vyučujícím by to  sice mohlo utrhnout srdce, ale tím by se alespoň učitelské obory lépe vyprofilovaly a nevycházely by z nich nedomrlé a nedoučené paskvily učitelo-odborníků, protože není vůbec lehké zvládat vědu a obor na dřeň a zároveň se kvalitně připravit na prostředí školství.
Přeci - ten, kdo by chtěl být vedle učitelství zároveň odborníkem, by musel nastoupit ještě do dalšího studia... 
A takhle jsem to vlastně kdysi udělala já. 

A víte jaký je z toho výsledek? 
Že mám úplně zbytečně dva magisterské tituly.

Neumím toho dvojnásobně víc!
Díky jednomu titulu jsem kvalifikovaný učitel podle platných zákonů, což je jen byrokratická obstrukce a vůbec nic to o mých kvalitách neříká!
A oblíbené srovnávání s lékaři - "od nedostudovaného lékaře byste se taky nechtěli nechat ošetřit, ale na své děti byste amatéry klidně poslali" já nepovažuji za adekvátní. Učitelé se často urazí, když jim někdo naznačí, že nemají právo se srovnávat s lékaři, ale já to vidím tak, že pokud se jedná o základní školu, kde by měli na výběr se rozhodnout mezi pseudoodborníkem typu mě anebo nějakou slečnou, co půlku života dělá skautskou vedoucí, ale nemá VŠ, tak by tato slečna mohla být mnohem větší výhrou než já!

Pajďák a studium učitelství pro mě byla jistá volba už od posledního ročníku na gymplu, prakticky od té doby, co jsem si uvědomila, že na to, abych se stala architektkou, jsem zaspala v matematice, a režisérkou, to jsem nezvládala technicky. Žádná rozumná škola pro budoucí spisovatele nebyla a žurnalistika mě nelákala. A samotná myšlenka, že bych jednou opravdu musela jít učit, mi nepřipadala tak strašná a se studiem se dokonce můj zájem zvýšil. (Ale živě si pamatuju, jak jsme v prváku téměř sborem prohlašovali, že pokud bude jiná možnost, tak učit nechceme.)

A proč mám ten druhý titul? Ten měl být pro mě samotnou, abych naplnila svou niterní ambici být plnohodnotným historikem. A ono houby. Obě studia se téměř prolnula. A nebýt psaní dvou diplomek krátce po sobě, tak ani nemůžu říct, že bych vydala nějaké větší úsilí než kdokoliv jiný z mých spolužáků.

A celé to vlastně začalo absurdně: jedním štiplavým výrokem mého oblíbeného vyučujícího ve druhém ročníku bakalářského studia. Probírali jsme doporučenou literaturu k tématu a v seznamu se objevil jeden titul, k němuž se vyučující vyjádřil slovy "tento autor není historik, ale učitel dějepisu." Vzhledem k tomu, že jsem byla posluchačka oboru se zaměřením na vzdělávání, ťalo mě to do živého. (Jinak jsem ho ale za zvlášť vysazeného na učitele nepovažovala, u jiného titulu zase zdůraznil, že je autor žurnalista.)

Dneska už mi to připadá k smíchu. 
To, jestli jsem historik, má ukázat práce, která za mnou zůstane. A formální vzdělání bych k tomu nemusela mít vůbec žádné. Po všech těch letech si stále silněji uvědomuji, jak moc toho nevím, a taky to, jak povrchní a alibistické je schraňování různých certifikátů a diplomů. (A ten rámeček formátu A4, který jsem si koupila hned v prváku, že si do něj jednou svůj vysokoškolský diplom zarámuju a pověsím na zeď! Hned při prvním stěhování jsem ho zastrčila hodně hluboko na půdu jako epitaf mého naivního mladého já.) Je to jen ubohá náhražka pro ty z nás, kteří se za sebou nemohou suverénně ohlédnout a jasně ukázat na výsledky své práce... A tím se nechci nikoho dotýkat, protože můžu okamžitě začít sama u sebe. Jasně tam spadám. Začíná mě dohánět to, kolik už mi je a jaký kus cesty jsem ušla. Cesta to byla dlouhá a napínavá, což o to. Ale čekala jsem sama od sebe víc. Je mi trapně ve chvílích, kdy mě někdo opěvuje jenom na základě toho, že nahlédl do mého životopisu, případně slyšel nějaký drb.
Naštěstí se ještě pořád můžu odrazit a zabrat v tom, v čem cítím nedostatky. Mám na to celý zbytek života a nemusím už nikomu jinému než sobě samé nic dokazovat... A to mi připadá důležité.

Na závěr (i když se to podle délky následujícího komentáře jako závěr nezdá) bych se chtěla podělit o dva odkazy. Měla jsem prakticky v jednom týdnu to štěstí náhodně narazit na dva rozhovory z vysokoškolského prostředí. Četla jsem je v opačném pořadí než vám je tu naservíruji, ale to má jednoduché odůvodnění - chci abyste na závěr cítili ten optimismus a věřili v dobré konce :)

Takže první rozhovor se jmenuje Soumrak českého školství a ornitolog Tomáš Grim z UPOL v něm velmi otevřeným způsobem popisuje, co se poslední roky děje v univerzitním prostředí a čeho jsem sama, byť na jiných místech, byla téměř deset let součástí. Nikdy předtím jsem ještě nečetla tak hutný koncentrát tvrdé smutné reality, ač už jsem téměř všechny a obsahově téměř totožné příklady v epizodických stížnostech opakovaně slýchávala celé studium.

A druhý rozhovor je s vedoucím naší katedry historie na UJEPu v Ústí Martinem Veselým, který vznikl v rámci propagace naší školy pro uchazeče a na který jsem klikla jen neuvěřitelnou náhodou během chvíle hluboké prokrastinace. A tenhle rozhovor mě opravu nabil pozitivní energií, protože ukazuje, že se možná blýská na lepší časy. Jsem pořád velmi ráda, že zrovna on je mým školitelem v doktorském studiu, protože s touto podporou v zádech se pracuje a studuje o mnoho lépe (a dost to eliminuje veškeré vtíravé zaječí úmysly:)).

Oba  tyto rozhovory mají něco společného: vyjadřují se k tomu, jací studenti poslední roky studují na vysokých školách, jak se snižují jejich výsledky a jak jsou univerzity tlačeny slevit z nároků...

Bohužel to začíná už na základní škole. Když máme problémovou třídu, je peklo něco naučit i ty nadanější. A ten, kdo stačí možná tak na to, aby vyšel ze sedmé třídy, se stejně po řádce milostí ze strany vyučujících a proseb rodičů nějak do té devítky prokouše. Pak to pokračuje na střední, která bojuje o každou hlavu, a tak se dostane k maturitě řádka těch, co na ni nemají.
A každý, kdo má maturitu, to na VŠ může alespoň zkusit... A díky děravému systému kreditních bodů, kdy je při dostatečném nátlaku, bombardování studijního oddělení a nošení pofidérních lékařských posudků od bolavých zad až po deprese možné si předměty dokola zapisovat a odepisovat, se pak takový student po sedmi letech dostane ke státnicím, kde se komise smiluje a dá mu za tři alespoň za ta odkroucená léta. Nehledě na závěrečné práce plné stylistických a gramatických chyb, kdy se pak jejich autoři vztekají, že si někdo vůbec dovolil na to poukázat, protože se přeci "nemá hodnotit gramatika".

Není to ale jenom záležitost česká, můj německý profesor se o tom celkem nedávno taky rozpovídal a ptal se nás doktorandů, proč si myslíme, že takové práce někdo odevzdává.
Podle mě je to sezení na několika židlích - studenti se snaží stíhat všechno možné včetně práce a pak nechávají školu na poslední chvíli. Vždyť kolik absolventů přiznává, že bakalářku smolili týden před odevzdáním!
Jenže na druhou stranu nemají tito studenti pořádnou podporu, aby to bylo jinak... Pořádné studentské půjčky nejsou a přiznejme si to: vy byste si půjčili na studium učitelství?? Já tedy rozhodně ne, protože ze současného platu bych ji asi těžko splácela. Rodiče často remcají, protože mají pocit, že jejich dítě nic moc nedělá a jenom sedí po hospodách, no a to něco stojí... A ten čas, co by student mohl trávit nějakým užitečným samostudiem nebo psaním kvalitní diplomky, prosedí na seminářích typu environmentalistika, dějiny školských systémů a jiných zbytečností. Zase ale zdůrazňuji ty zbytečnosti, protože jako jednotlivosti se mi tyto semináře nezdají nezajímavé nebo neužitečné - jen mi vadí, že je jich tolik na úkor prostoru pro zásadnější témata či činnosti a že si je nelze vybrat pouze jako doplnění pro vlastní zájem.

Tak jestli jste to dočetli až sem, tak máte mé velké díky za pozornost (a až se prokoušete těmi dvěma rozhovory, tak zabijete další hodinu času). Ráda si přečtu i váš názor na to, jak se u nás poslední roky studuje!

Ještě jeden můj postřeh (a ten možná trochu souvisí s tím mým "nesnažením se", když vím, že nebudu nejlepší, z minulého článku) - jaký vliv mělo na mou osobu během studia to, že se snižují nároky na studující: zcela negativní.
Bez nějaké falešné skromnosti - myslím si, že jsem na gymnáziu i na VŠ byla na svém místě - takže i kdyby se vše nyní zpřísnilo a nová kritéria omezila příliv uchazečů, asi bych se procpala a vystudovala. Jenže jsem zároveň vždy byla dost pohodlná a když mě nic netlačilo, příliš jsem se nesnažila.
Povyprávím jeden příklad: seděla jsem na potítku na zkoušce ze starověku a přede mnou jakási slečna blekotala něco o tom, že pozdní římské císařství se nacházelo v Řecku tři tisíce let před Kristem. Zkoušející ji velmi mírně opravil a po pár dalších podobně tragických minutách ji poslal s trojkou pryč. Seděla jsem tam jako opařená. Ale nakonec jsem si řekla, že si nebudu dělat žádné násilí a cokoliv, co budu plácat, musí stačit na dvojku, jinak se budu bránit.
A takhle jsem si slevovala z řady dalších zkoušek. Na jedničky jsem nehrála, a tak nebylo jiné puzení se naučit víc a kvalitněji.
Teď mě to samozřejmě celkem žere, protože to tehdy lezlo do hlavy lépe, neměla jsem moc jiných starostí kolem (i když tehdy jsem si samozřejmě myslela, že ano!) a nyní bych se nemusela zdržovat dohledáváním elementárních neznalostí.

...No a možná jsem teď zkrátka jen dalším z těch super protivných dospěláků, co teď ví, jak by všechno udělali jinak, ale takoví kolem mě byli i tehdy a já je slyšela, ale fakt nechtěla poslouchat.
Je to začarovaný kruh! :)

7 komentářů:

  1. Páni! Tohle je naprosto nejlepší post, co jsem tu kdy četla. (Ač jsem ho četla kvůli délce ve stresu, že se mi při tom vzbudí dítě a já budu muset odběhnout :))
    Možná máš pro tu žurnalistiku vlohy! ;)
    Kdybych sama nebyla protěžovaný (myslím oproti se-zaměřením-na-vzdělávání) oborář na historii, řekla bych si "ta holka přehání". Ale fungovalo to na UJEPu tak a mluvíš mi z duše i dál. (A co teprve upozaďování žen na studiu historie oproti mužům).

    A když jsem si zjitřila vzpomínky na UJEP, vyliju si srdíčko. Studium historie na UJEPu mě tak strašně zklamalo. :( Čekala jsem podrobné znalosti. Místo toho se stejně jako na ZŠ i SŠ jen věčně nestíhalo probrat vše podle osnov a ke zkoušce pak stačilo učit se ze středoškolské učebnice. Jedině snad Dr. Rokoský chtěl výrazně víc, ale po něm zase bylo vyžadováno od nadřízené, aby chtěl míň, aby škole neubývalo tolik studentů... Tak k čemu to je?
    To, že vyučující nepřišel na seminář bez omluvy a pak byl viděn na fakultě na rautu, nebo to, že jsem neudělala zkoušku, na kt. jsem se učila celé dny a naopak udělala tu, kde jsem z celé látky uměla jedinou otázku a tu náhodou dostala, to beru jako součást VŠ. Co jsem ale nezkousla, byla neobjektivnost u zkoušek a hodnocení podle toho, jak se zkoušející vyspal.
    Šla jsem na historii z lásky k dějinám, které probírat nebyl čas, ale patlali jsme se daleko víc s ptákovinama podružného typu, jejichž přednášející snad měli dojem, že na nich stojí svět (na SŠ to je také tak).

    Samozřejmě, že se ničím s dějinami souvisejícím neživím a pravděpodobně už nikdy nebudu. Zajímají mě i jiné věci, na kt. by bylo fajn vystudovat, ale zařekla jsem se původně, že se současným systémem školství už nechci mít nic společného. Nakonec jsem se ale přeci jen opět při mateřské přihlásila na VŠ. Od září okusím, o kolik je to na ČZU jiné, ale na růžovo si nic nemaluju.

    No nic, dítě je vzhůru, tak zase někdy příště..
    Bára

    Školství v ČR je třeba od základu změnit. Snad se těch lepších zítřků dožijí alespoň mé děti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, takový ohlas jsem vážně nečekala, naopak jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec zveřejňovat a po sto padesáté se v tom nimrat - ale teď jsem fakt ráda.
      Ano - to protěžování, ještě že jsi to připomněla, možná ten samotný příklad s těmi "pouhýmmi učiteli" nezní dostatečně výmluvně, ale jak říkáš - oboráři byli protěžování všude, zvláště elitní jednotkou potom byla Kulturně historická regionalistika - spousta těch superzajímavých seminářů byla pro ně, místa na exkurzích měli rezervovaná dopředu a některé cesty plně hrazené z grantů. Pamatuju si, že už na začátku jsme dorazili na pasování prváků katedry historie a s námi učitelskými tam nikdo ani nepočítal... Po letech jsem ale měla pocit, že se to zlepšuje.
      Těšila jsem se, že na jednooborovém magistru se zaměřím, na co chci. Bylo totiž po reakreditacích, se kterými jsem měla dojem, že si vedení dalo práci, studenti vyplňovali dotazníky, co jim vyhovuje a nevyhovuje… Dopadlo to tak, že magisterských oborů bylo několik – jednooborová historie, jednooborová historie se zaměřením na archivnictví a jednooborová historie se zaměřením na PVH. Vybrala jsem si to první s tím, že si tam naflákám semináře k druhé světové, na kterou se chci specializovat. No, měla jsem asi dva. V nabídce jich sice bylo více, ale ty už jsem měla hotové v bakaláři. A celé dva roky jsem se patlala s čím? S archivnictvím a PVH! Celou reakreditaci jsem tedy vnímala jako podvod.
      Budu se těšit na Tvé postřehy ze ZČU! Co se tak poptávám lidí z jiných univerzit, konkrétně ZČU či Masaryčka, tak většina z nich se ani jednou nesetkala s ústní zkouškou! Což je pecka, protože ta neobjektivnost je fakt problém a chápu lidi, kteří zabalí studium po setkání s arogantním zkoušejícím, který si na nich honí ego.

      Vymazat
    2. ČZU mám na mysli v obou případech samozřejmě! Plzeň nebrat, ta má smutnou pověst už desetiletí... :D

      Vymazat
    3. Malý výběr volitelných předmětů nebo seminářů sedících k zaměření byl problém UJEPu coby "malé" univerzity, si myslím. Já se zaměřovala na středověk, ale bylo nás tak málo, že jsem stejně musela chodit na semináře jednou k doc. Velímskému, ale ten stejně poznamenal, že mu to, co nám přednášel připadá zbytečné, když se nikdo nespecializujeme na dějiny osídlení; a podruhé dokonce k (nyní už) doc. Veselému, což mělo vůbec ke středověku daleko.
      A s volitelnými pt. to bylo obdobné. Zapisovala jsem si to, nač byl v rozvrhu čas a nějaké zajímá/nezajímá se řešit nedalo, abych splnila kredity.

      Tak to musím zjistit, jak to na CŽU na lesárně mají se zkouškami. U testů nejsem zdaleka tak nervózní jako u mluvení. To by bylo super! Zrovna včera mě jedna doktorandka stran studia tam děsila, tak aspoň malé uklidnění dnes. Díky :)

      Vymazat
  2. I mě se tenhle článek citelně dotkl a řádky jsem hltala s nadšením (fakt se mi líbí tvůj styl psaní) včetně odkazovaných rozhovorů.
    Taky mám s českým vysokoškolským systémem četné zkušenosti (dva tituly Bc. a jednoho magistra) Na začátku bylo plno ideálů a naivních představ o tom, že kdo se jen dostane na VŠ přeci nemůže být žádný blbec. A když se mu studium podaří úspěšně dokončit, znamená to přeci jasné potvrzení jeho znalostí, dovedností i inteligence. Ha ha ha...musím se smát už jen když to tu píšu.

    Nechodila jsem na gympl ale na odbornou střední školu, která tehdy byla ještě poměrně kvalitní a po jejím absolvování byl člověk opravdu dobře připravený na praxi, ale měl i relativně dobré základy pro pokračování v příbuzném studiu na VŠ. Já ty ambice studovat dál měla, navíc mě hodně podporovala rodina, takže jsem se svědomitě připravovovala na přijímačky a zadařilo se.
    Když to zhodnotím zpětně, celkově jsem z toho studia vlastně zklamaná. Sice se mi líbilo, že nás učí opravdové špičky v oboru a dost mi imponovalo, že dost mých spolužáků byla opravdu hodně inteligentních a nadaných. Ale taky byli často až příliš líní, bez nadšení z oboru, který studují a nebo prostě řešili úplně jiný věci než studium jako takové.
    Rozčarovaná jsem ale byla z často nízkých nároků na to, co leckdy stačí k úspěchu u zkoušky. Že sice ne každý dal zkoušku napoprvé, někdy ani na druhý pokus, ale pokud se student alespoň obtěžoval přijít potřetí, hodně často mu to nakonec "dali", když řekl aspoň něco. Stejně tak tristní úroveň některých obhájených(!) bakalářek mě vyloženě šokovala.

    Kdybych si mohla vybrat jakýkoli obor bez ohledů na to jak solidní mám šance na úspěch nejen při přijímačkách, ale i později při studiu a hlavně po škole, 100% by padla volba na historii (přiznávám, že tehdy byly mé představy o uplatnění zkreslené, ale zase nijak zvlášť naivní nebyly).
    Na střední jsem chodila s velmi chytrým klukem, který studoval na FF UK a sám se na historii po maturitě nedostal. Na tom oboru měl ale spoustu přátel, se kterými jsme tenkrát trávili dost času a pro mě to bylo období, kdy moje sebevědomí bylo víceméně na nule. Větší "intouše" jsem do té doby ani od té doby už nepotkala... ;). Takže mě dost překvapuje, co tady píšete o úrovni tohoto oboru.
    Na druhou stranu, když uvážím co za lidi v mém okolí má nějaká ta písmenka před jménem (nebo i za jménem) ze škol, které mají docela vysoký kredit, asi by bylo naivní, že historické obory na VŠ jsou výhradně elitní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můj názor je takový, že na historii bylo hodně nadšenců. Na to si stěžovat nemůžu. A intoušů asi taky :) (Např. lidé "zvenku" doteď nemohou pochopit, jak můžu žít bez facebooku, a když namítnu, že ho nemají ani mí přátelé [většinou právě ze studia historie], nechápou už vůbec.)

      To, že dnes mají studenti víc zájmů mimo školu a na úspěšnost studia to má dopad, je fakt. Zrovna to říkal i proděkan na dni otevřených dveří na ČZU... Taková je doba. Bohužel školy snižují nároky, aby se tam studenti udrželi, protože z toho mají peníze. To se děje i na středních školách. V tomhle je podle mého lepší systém z USA, kde se na řízení školy podílí její absolventi, kteří se i ve svém zájmu snaží, aby jejich škola nadále měla co nejlepší kredit.

      Vymazat
    2. U nás byla také řada opravdu inteligentních lidí, to zase ano... Ale ta šeď a změť poprůměrných byla výraznější.

      K těm facebookům - byly doby, kdy jsem si říkala, že nemít fejsbůk, tak nevím o žádné akci, protože mě nikdo nikam osobně nepozve. Každý si řekne - vždyť pozvánka / plakát proběhl na facebooku a mám Tě na rozesílacím listu, takže Ti to muselo přijít automaticky. Bála jsem se, že nikomu nebudu stát za to, aby se ujistil, že o tom vím a také jdu... Naštěstí Facebook je dnes už docela mrtvým místem a už to tolik neřeším (a hlavně nikam pořádně nechodím!) :)

      Vymazat