středa 21. března 2018

Moji současní hudební oblíbenci

To slovíčko současní v názvu článku ale neberte doslova.
Jak se mě totiž něco chytne, lítám v tom dost dlouho. Klidně rok a půl. Pak přijde něco dalšího a za čas se můžu zase vrátit a jet si v tom znovu a znovu.

Povědět vám něco o tom, co poslouchám, mi připadá hodno pozornosti z několika důvodů - za prvé zase poznáte o něco blíže mě a zjistíme, že možná máme nějaké společné chutě, za druhé třeba objevíte pro sebe něco nového, protože už dávno si říkám, že nikdo nemůžeme znát všechno a to co jiní považují za nejznámější věc na světě, která je provází odedávna, pro někoho to může dnes být úplně nový objev. No a dále mi i pro sebe samou připadá užitečné si to shrnout a popsat.

Poslední cca dva roky jsem jela na vlně soundtracku z devadesátých let ze seriálu La Femme Nikita. A dokonce jsem o tom něco básnila třeba tu.

Prokládáno Lanou Del Rey.

Šílenství kolem Lany v jejích začátcích jsem se úspěšně vyhnula - cca pět let nazpět jsem úplně přestala poslouchat hudební kanály typu MTV a Óčko, protože masakrální převaha stupidních reklam nad hudbou mě úplně převálcovala. Přitom to snad celý můj život byla běžná součást dne a já byla vždycky ráda, že mám skvělý přehled, co zrovna jede a o co jde v showbussinesu. Když jsem ráno vstávala do školy a nikdo už nebyl doma, tak jsem si pouštěla hudební kanály Vivu a MTV na tehdy ještě jen v němčině vysílajícím satelitu... Ráno bylo těch reklam zdaleka nejméně z celého dne. Pokud po příchodu ze školy neběžel žádný z mých oblíbených seriálů (jejich shrnutí ve starém článku zde!), tak jsem hudební kanály zapínala opět.

Ale s tím je poslední roky úplný konec...

Lanu Del Rey jsem objevila úplnou náhodou a vlastně z vtipně jiného důvodu než byl zájem o hudbu. Z rádií jsem matně znala její první hit Summertime Sadness, ale tehdy mě nijak neuchvátil. Ale jednou mi jen tak mimochodem napsala kamarádka z VŠ na FB, že jí ji hrozně připomínám. A znáte to - marnivá dušička nemá stání a už googluje. Tou podobou si tedy ani trochu jistá nejsem, ale Lanina retro stylizace mě okamžitě nadchla... Pak jsem si nechala na Youtube běžet sérii jejích klipů a po pár dnech to bylo jasné.
Pro mě to bylo něco úplně jiného než jsem do té doby v hudbě znala (a není divu, k nějaké nezávislé hudbě se moc nedostanu, spíš jen na základě náhodných doporučení, a tak většinou konzumuji pouze to, co přilétne po mainstreamu). Její hudba a zpěv na mě zapůsobily neskutečně snově a žensky.

A pak jsem ještě muzikálový člověk.

Viděla jsem jich na divadle nějakou desítku, ale bohužel většinu už strašně dávno. Jezdily jsme totiž s mamkou a sestrou v rámci výhodných autobusových zájezdů, mamka to tehdy měla v práci jako pracovní benefit. Vzpomínám si, že jsem viděla: Mrazíka, Kleopatru, Drákulu, Tajemství, Bídníky, Rebely, Producenty, Carmen, Angeliku, Evitu a Mýdlového prince.

Prohlášení, že miluju muzikály, mě ve společnosti někdy stojí pohledy plné nepochopení a někdy i pohrdání. Což chápu, protože pod pojmem český muzikál si dnes můžeme vybavit některé šílené rychlokvašky od Michala Davida, což jen nálepkou jeho jména dostává okamžitě mínusové body. Přitom jeho muzikál Kleopatra, který jsem naživo viděla dokonce dvakrát, považuju za velmi povedený a patří k mým nej.
Ano, viděla jsem i špatné muzikály - třeba Rebelové, které se s původní filmovou předlohou nedaly srovnat a tvořily jeho utahaný tříhodinový odvar (v této konotaci tedy spíš rozvar). Ale většinou jsem byla nadšená.

Mým největším zážitkem jsou Bídníci.
Měla jsem to štěstí je shlédnout ještě s Karlem Černochem v roli Jeana Valjeana a ač ho pro mě nikdo nepřekoná, vidět tento muzikál znovu na jevišti prostě chci. Bylo mi tehdy asi třináct, takže jsem ještě neznala knižní předlohu ani ze školy. A z filmového zpracování s Hughem Jackmanem před pár roky jsem byla pochopitelně také nadšená a nemohla jsem chybět na premiéře v kině, ač jinak do kin moc nechodím.
A právě listopad a prosinec se nesly v duchu soundtracku z tohoto muzikálu. Poslouchala jsem jej v autě i doma každý den! A pokaždé jsem se nemohla ubránit slzám v určitých pasážích - a pokaždé nad tím žasla - přeci jen, slyšela jsem to už tolikrát, jak je to možné? Moje nejoblíbenější písnička je od onoho dávného prvního shlédnutí na divadle Píseň samotářky (On my own), kterou tehdy zpívala Magda Malá, a možná to některým přinese rozuzlení, proč mám nick na Instagramu právě jako Eponine z Ascherlandu :) Další píseň, ta, u které v 99% brečím, je ta závěrečná, kdy si duch Fantiny přijde pro Valjeana a jak začne "...zde pouta poutník svléká...," tak už slzím. No a závěrečný refrén všech "mrtvých" na barikádě, ten prožívám také vždycky naplno.
A je mi úplně jedno, jestli to poslouchám česky nebo anglicky. Miluju to v obou jazycích. A na Youtube jsem viděla některé pasáže i v holandštině a taky se to dalo! :)

Skvělý byl rovněž muzikál Producenti, kdy jsem absolutně netušila, o čem to bude. Když jsme na něj s rodinkou tehdy jeli, tak jsem měla jediný spoiler a to, že to bude o Hitlerovi. Úžasná komedie! Pár měsíců poté jsem si stáhla i dvě filmové verze (zde a zde), které můžu obě doporučit :)

Jedním z posledních zážitků byla Evita, na kterou jsme si udělaly holčičí jízdu před pár lety do plzeňského Tylova divadla. Film s Madonnou jsem si pustila asi až rok poté :)
Písničky, jak česky, tak anglicky, jsem si před muzikálem pouštěla, takže mě hodně překvapilo úplně jiné libreto k písním. A také to ve mně probudilo zájem o její osobu, přečetla jsem jeden z řady jejích životopisů, shlédla několik dokumentů a pořád o ní něco hledám dál.
Andrew Lloyd Webber je jako muzikálový autor nepřekonatelný a ještě mi zbývá dohnat jeho další klasiky jako třeba Kočky, Fantoma opery nebo Jesus Christ Superstar. Fantoma opery jsem si nedávno stáhla, tak snad se k němu brzy dostanu...

S doporučováním pouhé hudby z muzikálů je to ale trochu komplikovanější...

Moje malá úvaha - někdy se stane, že si nějakou píseň fatálně zamilujete jen na základě toho, že jste k ní viděli celý příběh. Možná to nabízí odpověď na to, proč když někomu pouštím své oblíbené kusy z muzikálů, tak je většinou vůbec neocení.
Poznala jsem to sama na sobě, když jsem si na základě nadšených ohlasů pustila na Youtube titulní píseň k novému muzikálu s Hughem Jackmanem a neoslovila mě ani trochu - a přitom komentáře pod videem napovídaly, že by to mělo být přesně pro mě a dojímat mě to do morku kostí.
A říkám si, že to možná přijde až v okamžiku, kdy se podívám na celý film.
Máte to taky tak?

Často také hledám nějakou nevtíravou muziku ideálně beze slov a ještě lépe čistě instrumentální, kterou bych mohla poslouchat jako kulisu při práci.

Vyzkoušela jsem tedy přehršel youtubových mixů s názvy jako relaxing music, working music nebo dokonce working & relaxing & focusing music... A docela mile mě překvapil Disney! Potom už byl jen krůček k tomu začít ještě více vyhledávat filmové soundtracky.
A tady jsem si na první poslech našla své oblíbence. Například Hanse Zimmera. Můj nejoblíbenější soundtrack všech od něj je jednoznačně Pearl Harbor.

Letos jsem ale učinila naprosto nový objev a ten se jmenuje Ennio Moriccone.
Začalo to tím, že Jarda znovuobjevil kouzlo westernů a začal si drnkat na kytaru geniální melodii z filmu Hodný, zlý a ošklivý. A pak už to jelo... Tenkrát na západě! Film jsem nikdy neviděla celý a ani si netroufám doufat, že to někdy zvládnu, ale hudba v něm je neskutečná. I v češtině Věrou Špinarovou nazpívaná ústřední píseň Jednoho dne se vrátíš.

Letošní zimní měsíce pro mě byly nezvykle filmově bohaté a doma jsme sjeli prakticky všechny Tarantinovky. A já jsem totálně lapená. A nechápu, že mě to tak dlouho obcházelo! Sice jsem už před lety viděla Pulp Fiction a Hanebné pancharty, ale až teď po opětovném zhlédnutí jsem v nich objevila to neuvěřitelné kouzlo Tarantinova filmařského umění, geniálních dialogů a odkazů.
No a ta hudba? Když už nevím, co poslouchat, soundtrack ke Kill Bill či k Pulp Fiction je nadčasově skvělý. A od první chvíle jsem se nadchla pro celý soundtrack k Nespoutanému Djangovi. A zjištění, že Tarantino na hudbě k několika svým filmům spolupracoval s Moricconim pro mě bylo už jen potvrzením, že jsem tam, kde mám být!

Tak jak jste na tom vy se svými hudebními oblíbenci?
Máte v oblibě muzikály?
A co filmové soundracky?
Najdeme shody?

5 komentářů:

  1. Já jsem hudební ignorant a barbar. Hudbu poslouchám málo a když už, tak obvykle jen mainstream. Mými letitými stálicemi jsou David Bowie, Adele, Coldplay a Nohavica. Sem tam se nechám unést nějakou líbivou hitvkou z rádia, ale to spíš jen do sluchátek při cvičení nebo do auta.
    Fanoušek muzikálů nejsem vůbec, rozhodně ne těch filmových, i když třeba Pomádu jsem viděla coby dítě a teenager bez přehánění tak 50x. :)
    A na Draculovi ještě v původním obsazení jsem byla v Kongresáku dokonce třikrát. :) A nikdy nezapomenu jak v těch devadesátkách publikum po skončení aplaudovalo ve stoje 25 minut. To byl skvělý zážitek. Pak mám ráda Šumaře na střeše a Malované na skle v divadle Na Fidlovačce, to znám nazpaměť z CDčka.
    Velký zážitek mám i s Moricconim (omlouvám se, nemám ponětí jak se to skloňuje) v roce 2014 ve vyprodané 02 aréně. To šel mráz po zádech i mně a na slzy taky došlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mi nezní vůbec ignorantsky! Všechny Tvé oblíbence mám také velmi ráda, na Nohavicovi jsem vyrostla a ač si do něj dnes kde kdo rád kopne kvůli spolupráci s StB, tak pro mě se tím nic nezměnilo. Na Drákulovi jsem také byla v kongresáku a z celého toho obřího hlediště byla zaplněna tak čtvrtina sedadel. A Moricconi naživo? Tak to musel být neskutečný zážitek a upřímně závidím!

      Vymazat
  2. Hudba je má velká láska, tohle téma mě potěšilo a mohla bych o něm mluvit a psát hodiny:-) Akorát tedy přiznávám, že vkusem se asi úplně míjíme... Lana mě vůbec neoslovuje, z muzikálů mám osypky a takové ty relaxační směsky na Youtube mě rozčilují:-D
    Ovšem filmová hudba je právě třeba jako kulisa bezva! Moriccone je bůh a westerny jsou taková moje libůstka, takže ho doma sjíždíme docela často :-) A přesně jsi to trefila i s Tarantinem, on si setsakra dává záležet i na muzice, takže nejen jeho filmy, ale i soundtracky k nim jsou lahůdka :-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to mě právě zajímá - že jsme každý jiný a někdo přesně trpí těmi osypkami z muzikálů :) Jára je tady nemá rád (ale to není berná, málokterý chlap to má jinak) a když jsem mu argumentovala, že přeci miluje orchestrální hudbu a ta u toho přeci je a dokonce přítomná živá!, tak mi na to řekl, že to je přesně ono - vadí mu, že je tam až podružná - schovaná kdesi v díře přd jevištěm :) No, něco na tom je!

      Vymazat
    2. Mě právě na muzikálech nebaví ani ta hudba, ani zpěv, ani způsob "hraní a tančení"...To už spíš zvládnu operu :-)) Na druhou stranu jsem vděčná za tu pestrost, kdybychom všichni poslouchali totéž, byl by to opruz...:-)
      z.

      Vymazat