středa 25. dubna 2018

Děje se! // It is happening!

Poslední týdny (i když... už to můžu začít počítat na měsíce) se v mém životě událo několik zásadních věcí. Natolik zásadních, že jednoduše řečeno, nic už nebude jako dřív.

A já se na to všechno setsakramentsky těším!
Dosud se mi dařilo to hlavně na těch internetech držet pod pokličkou a neventilovat do všech směrů. Možná proto, že se na zbůhdarma vypuštěné vychloubání ani nenašel čas!

Prakticky to proběhlo tak, že potom, co jsme s mým mužem několik let dost pokulhávali ve vzájemné komunikaci a plánování, tak jsme si jednoho dne řekli, že teď už to takhle fakt dál nejde a už doslova musíme mluvit a jednat. A spustilo to lavinu, která mě samotnou překvapila. Během několika okamžiků jsme v hrubých rysech vymysleli naši budoucnost a hned se vrhli do jejího plnění. Šlo to všechno ráz na ráz a pak už se věci začaly s naprostou samozřejmostí nabalovat...
Hladké ani jednoduché to pro nás ale rozhodně nebude a je mi předem jasné, že se ještě pekelně zapotíme. Ale ten pocit, že teď je všechno přesně tak, jak má být, pociťuji velmi silně. A taky cítím, že jsem blízko tomu si splnit jeden svůj velký sen, který spal nějakých deset let.


Samozřejmě chci plnění našich snů sdílet i tady na blogu, protože lepší vizuální deník bych si nemohla přát. A protože nemám ráda takové to plané neurčité napínání čtenářů, dnes prozradím první událost:

V květnu budeme mít svatbu!

(A to je to z oněch plánů asi ta nejmíň podstatná záležitost, ale vzhledem k tomu, jak rychle se blíží, tak je právě nejvíc aktuální a nejvíc nás zaměstnává.)


Od našeho zasnoubení (o kterém jsem psala zde) již uběhly více než dva roky a celou tu dobu se mi vtíral pocit "teď se mi fakt nechce nic organizovat!". Představila jsem si tu mužskou nechuť vybírat zákusky a stuhy na auta... A možná i tu svou. Cítila jsem, že na to budu sama a sežere mi to veškerý volný čas.

Ale nyní se nic takového nestalo. Když jsme začali konečně pořádně mluvit o budoucnosti a našich snech a plánech, tak s tím v ruku v ruce přišla otázka - no a nevezmeme se co nejdřív? Ať máme vyřešené společné jméno, nové doklady a pojedeme dál už jako oficiálně posvěcený tým.


Termín jsme vymysleli během čtvrt hodiny. Nechtěli jsme to nechávat až na parné léto, kdy je každý víkend pět svateb a všichni přátelé jsou rozprchnutí po dovolených. S květnem se pojí negativní pověry, které jsme se okamžitě jali přezkoumat a zjistili jsme, že už jsou sto let mimo.

No a vždy jsme mluvili o malé svatbě. Ideálně bez nikoho. A nakonec to byl Jarda, kdo měl delší seznam hostů než já! Zvážili jsme, zda si to můžeme dovolit, jestli se nám to nějakým způsobem vrátí a nakonec uvěřili, že ano! A od té chvíle se mi ta představa líbí víc a víc - kdy jindy má smysl v dnešní uspěchané době organizovat velkou svatbu, mít tam všechny milované pohromadě a hlavně naživo! a pořádně oslavit vznik nové rodiny? Vždyť se všichni tak odcizujeme! A organizací velké svatby rozhodně nemám na mysli statisícovou záležitost s najatou agenturou, předraženou výzdobou, najmout kupu číšníků, nakoupit drahý alkohol a pak se zavázanýma očima před hosty hledat ženichovu nohu...
Zábavu s nejbližšími si představujeme jednodušeji - tak, jak sami žijeme. Takže se sejít u stolu, popovídat si, pak se přesunout k ohni, hrát na kytary a zpívat...
A taky mě dost dojalo, kolik přátel, které je normálně těžké uhnat, si rádo udělalo čas, nabídlo pomoc a vůbec to, jak to celé okolí bere vážně!

zkouška u kadeřnice...

Takže květen.

Květinová výzdoba bude díky kvetoucím stromům a keřům téměř zdarma a počasí bývá v květnu často lepší než v následném létě - a v Aši to platí dvojnásob.

A že bude veškerá příprava na mně??
To jsem se nemohla víc zmýlit. Jára zařídil termín na matrice, zašel do muzea zamluvit zahradu na obřad, obešel a obvolal místa, která jsme si vytipovali na hostinu a párty, a po pár dnech váhání, jakým způsobem vůbec hostinu pojmout, vybral nájemného kuchaře.
Já se nestačila ani nadechnout!
Na mě tak zbyla objednávka šatů a doplňků a vytipování obchodu s obleky pro Járu. Pak opakovaná sezení u Aliexpressu kvůli svatebních tretkám a proprietám, konzultace s grafičkou a šperkařkou Lenkou Houtke ohledně pozvánek - mimochodem její tvorbu si určitě prohlédněte, je totiž hodně atypická a barevná, ale právě proto ji musí její osudová zákaznice objevit! V neposlední řadě je to i fotografka, skvěle bláznivá osoba a majitelka ctěných rodičů našeho Bendera!
A pak také proběhla sezení s mými nejbližšími kamarádkami - Růženkou, Kristí a Alčou - a jejich doporučení, čemu se vyhnout a na co nezapomenout si velmi považuji a také jsem ráda posbírala jejich nejlepší a nejhorší zážitky ze svateb.

Kadeřnici jsem si zařídila téměř za pět dvanáct a nebylo to vůbec snadné, protože jich v Aši máme nějak méně a méně a ty buď nemají zapotřebí pracovat o sobotách nebo mají svůj diář plný na  čtyři měsíce dopředu.

Bender nadšeně podstupuje zkoušku fraku :)

Samozřejmě, že o průběhu svatby bude delší report až po proběhnutí :)

Další plány už se týkají samotného života.

Snažím se si urputně rozvzpomenout, co jsem to vlastně od života chtěla, když mi bylo dvacet nebo pětadvacet. Já už to fakt nevím! Jen mi zůstal takový ten podivný pocit, který jsem ale nijak víc nerozpitvávala, že asi chci cestovat, v práci někam postupovat a tak nějak se obklopovat dostatkem věcí i lidí...
Makat na své fyzičce, abych si zajistila do vyššího věku nějaký ucházející vzhled - jop, to pro mě bylo dost důležité! Běhání, kolo, brusle, třikrát týdně fitko. Pak si vzpomenu na to bezúčelné brouzdání po obchodech ve snaze si vytvořit supervybavený a superstylový šatník na příští desetiletí.

A jako poslední se dostaví vzpomínka na pocit osamělosti, který jsem tehdy zažívala.

Já sama v ústeckých ulicích jen se sluchátky v uších. Já na ústecké cyklostezce. Já na běžícím pásu ve fitku. Po setmění v parku. Za volantem svého auta někde na obchvatu u Mostu.

Někdy před rokem jsem si připustila, že cestování jako životní náplň a nutnost není nijak zvlášť mým snem a představou o budoucnosti. Došlo mi to, když mě omrzely cestovatelské blogy se vším tím vzdycháním po dálkách a neznámech.
Když si představím to otravné čekání na letišti mezi tlačenicemi lidí, přistání ve čtyři ráno v neznámém městě, stres při balení každého kufru, jestli se vejdu do váhového limitu, tak představa každé exotiky trochu zhořkne.

Nedávno se mě jeden kamarád ptal, jaktože jsem se vlastně vrátila do Aše, že to ode mě vůbec nečekal.
Já se chtěla vždycky vrátit. Alespoň půl zadkem. Už v osmnácti jsem sváděla boj mezi představou zůstat tady, jezdit si na kole ve zdejších božích lesích a investovat svůj čas do rozvoje komunitního života, a mezi tou vzrušující představou samostatnosti a lesklé parády velkého města, kde se otrkám a něco zažiju. Bylo to věkem - mladý člověk spoutaný rodným hnízdem, které ho začíná tlačit, a zároveň vleklá ponorka ze stejně postižených spolužáků a kamarádů. Ale celou dobu tu byly touhy nazývat Aš stále svým domovem - zachránit nějakou zdejší předválečnou stavbu před definitivní zkázou, udělat z ní malý penzion, kde budu rozmazlovat turisty a hrdě jim vyprávět o zdejším kraji, organizovat pro místní lidi kulturní akce, aby život neběžel jen na trase práce - supermarket - televize - hospoda. A díky "menší konkurenci" bych mohla využít možnosti si tu při troše snahy vybudovat solidní kariéru! Už od raného dětství jsem byla velmi ambiciózní, ale naštěstí už na střední mi docházelo, že s mým lajdáckým přístupem si ze mě na zadek automaticky nikdo nesedne. A že na boj s větrnými mlýny nejsem dostatečně přesvědčená. Ale jen těžko se smiřuju s neúspěchem a průměrností, s čímž by mě ve velkém světě jistě čekalo mnoho konfrontací. A tak raději začnu po jistých krůčcích na malém městě...

Navíc jsem se v tom postupnými zkušenostmi jen utvrzovala. Jako první v tom měla zásluhu moje univerzita. Je totiž malá. Rodinná a o to více individualistická a ke mně naštěstí více než přívětivá. Došlo mi tam hned, že jsem na správném místě. A návštěvami jiných podobných institucí tohle přesvědčení sílilo.

A pak mi pomohla moje vlastní vědecká práce o sudetských Němcích. Jak si tady žili, poměrně v izolaci, jen ve své komunitě. Jak si dokázali oživovat všední dny, jak jim záleželo na svém okolí - sázeli parky, budovali turistické stezky, hráli divadlo, každý jedinec byl členem několika spolků a měl tak pořád napilno, aby se stále něco dělo... Hodně mě to oslovilo, protože si nedokážu představit horší vyprázdnění než nějaký domkový satelit za velkoměstem, totálně bez života, kam lidi večer po práci dorazí ve svých autech, zavřou se za vysoký plot své zahrady a druhý den ráno zase odjedou pryč... A neznají přitom ani jména svých sousedů, natož aby se zajímali, co je třeba na návsi, pokud tam vůbec nějakou mají. Neříkám tím, že to takhle chodí všude, jsou mi i v dnešní době známy spolky na malých vsích, co rozvíjejí tamní komunitní život. Jen bych měla hrůzu žít někde, kde by to takhle zoufale mohlo fungovat.

V Ústí, ač není z největších měst, byla spousta příležitostí a lidí. Divadlo, kino, výstavy, desítky podniků.

Ale ruku na srdce - kolik času jsem mezi lidmi trávila? Kolikrát jsem v těch kulturních stáncích byla? Ze všeho zbyl jen takový ten pocit několika promarněných slunečních měsíců, kdy se člověk pekl v útrobách paneláku nebo kanceláře, a pokud se chtěl smočit ve vodě nebo třeba poležet na pěkném trávníku, musel se smířit se společností desítek a desítek dalších lidí.
Moje vyhlídky na to si v dohledné době v takovém městě pořídit vlastní kus půdy, který mi bude říkat paní, vypadaly nevalně. 

V Aši mi svět sám pro sebe vyhovuje. Naši mají zahradu, kde se dá od jara do podzimu trávit čas. Mám tu tři nejbližší kamarádky, se kterými se společně jednou za čas vyžijeme, a na ten zásadní zbytek mám svého partnera, našeho psa a svět, který si stále ještě po kouscích plánujeme a pořád to vlastně moc neumíme...

Ale teď máme velké důvody se do toho pořádně opřít!

 
EN:

I want to tell you about some big news I have in my life last few weeks...

I and my fiance finally decided about our future, made great plans and started to make steps leading to make them real. I don´t want to stretch it with more secrets but let me tell you about it step by step :)

First thing happens very soon - we will get married!

We decided one day in February that we want to get married as soon as possible and in 15 minutes we chose a term in May. In May is especially in Asch very nice weather, often better than during official summertime.
We are engaged for almost two years and all the time I told to myself that I have no lust to prepare it, that it will take me so much time and I must do everything alone.
But I was totally wrong. My fiance did everything so fast that I was not able to catch up my breath and we had term, place to get married - it will in beautiful museum garden, place for wedding reception and party and also the cook was hired.

So my tasks were only to get my wedding dress and suit for Jarda, with our great graphic designer, sweetly crazy friend and owner of our Bender´s parents Lenka Houtke (her work you can find here!)  to make our wedding invitations and to buy some wedding necessities at Aliexpress. 
And I really apreciate my three best friends Růženka, Kristí a Alča who helped (and will help) me a lot with their ideas and support. 

And about my next plans?
I will tell you in next post :)
  
I must say that some years ago I had no certain idea how I want my future look like.
I told myself that I want to travel a lot, to have a great job, to earn good money and such things.
Nothing specific. 
It was also very important to me to get fit - I went three times per week to gym, I run, I rode a bike and inlines... I was very often shopping clothes.

But all the time I was so lonely.

Last year I figured out that travelling is not my lifelong and greatest hobby. I hate waiting at the airports, travelling during night and a lot of people around me.

I got a question - why I decided to move back to Asch? And I must say I always wanted to go back and live there. When I was 18, it was tempting to go to a big city and try to live there. Every young person has from time to time that feeling - we need to fly out from the parent´s nest and live how we wish and try new things. But there was always the dream to stay at home town and live there - for half time at least - to safe one of the many old buildings, to have there a small pension for tourists and to do something for local society - to help develop somehow our town! 

And my great inspiration was also my scientific work about Germans from Sudetenland. They lived there in isolation, in small society, they cared a lot about their surroundings - they were setting up parks, building hiking trails, playing theater... And this idea I like very much.

And I wish to do it in a similar way...

7 komentářů:

  1. krásně napsané, přeji hodně odvahy, síly a radosti na této cetě. Jen nesouhlasím s těmi tlačenicemi, stresem a tak u toho cestování :D Nemusí to tak být, a pokud je, tak je to jen prchavý okamžik, který se ale objeví v každé sféře života.
    A jakože jsem teď taky nějaký ten rok v Ústí, (a to jsem vždy tvrdila, že už nikdy), mám tu spíše základnu, než že bych tu byla v jednom kuse. Nechci tu žít celý život, ale až jednou přijde ten okamžik, že se odsud odstěhuju úplně, něco mi z toho Ústí bude chybět.
    Zrovna jsem včera na téma měla konverzaci, že si myslím, že teď už bych na takovou změnu byla připravená, travalé partnerství i rodinu. Ale že cestování i přes to se nechci vzdát. I když by bylo jinačí. Skloubit to jde, tak jsem jen tím chtěla říct, abys to celé neházela za sebe, protože dříve nebo později se ta touha stejně probudí. Cestuj, když tě to vždy táhlo, i když třeba trochu nebo úplně jinak :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za reakci, s tím cestováním máš samozřejmě pravdu, určitě se to dá zažít i jinak, jen jsem chtěla vypíchnout ta negativa, která mi vadí - víš, jak je to s tou holí na psa :) Na Ústí pořád vzpomínám, ale musím říct, že už se dost vzdálilo mému současnému životu. Ale na návštěvu se tam těším...

      Vymazat
  2. Rozumím :) A také se do některých míst vracím ráda, i když vím, že už žít bych tam nechtěla. Tak to asi bude, až někdy odtud odjedu na stálo..

    OdpovědětVymazat
  3. Nikdy jsem nechápala, proč se ještě v 21. století drží pověra, že v květnu se nemají dělat svatby. Nádherný měsíc, příjemné počasí, vše kvete, příroda v rozpuku, důvody, kvůli kterým se svatby v květnu raději nedělaly, už dávno pominuly, a přesto se raději všichni rvou rok dopředu o letní termíny :-D Kamarádka se dokonce na truc vdávala v pátek 13. května; jsou spolu 11 let a myslím, že pořád šťastní. Takže tleskám výběru termínu ;-)
    Jinak moc nechápu takové to šílenství kolem svateb, kdy kvůli nedostatku času někdo nechce něco organizovat. Je v pořádku, když chce někdo velkou slávu (já na to tedy vůbec nejsem), ale některé kamarádky svatbu několik let odkládají, protože údajně nemají čas si to zorganizovat, že to je moc práce... Z vlastní zkušenosti vím, že se vše dá vyřídit během pár dní, pokud to člověk opravdu chce a nechystá něco zásadně pompézního.
    Každopádně moc vám to přeju, užijte si krásný svatební den, je to (snad) jen jednou a naposledy :-D :-D A těším se na fotky!
    P.S: vaše kamarádka dělá úžasné šperky, asi jí udělám kšeftík...;-)
    zazvorek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to tak opravdu cítila... Byla to taková ta nechuť byť jen dojít na matriku se podívat na termíny a vyzvednout potřebná lejstra. Jinak chystání opravdu nebyla žádná náročná práce a často se to dalo spojit s příjemmným - třeba ten brainstorming s kamarádkami :)
      Teď jsem se tedy zapotila při sepisování a sčítání surovin na hostinu, ale tak to k tomu patří a už je to jen ten závěr.
      Moc děkuji a doufám, že si u Lenky něco vybereš :)

      Vymazat