sobota 21. dubna 2018

Audiokniha: Jíst, meditovat, milovat // Audiobook: Eat, pray, love

Slavný román od Elizabeth Gilbert jsem měla párkrát v ruce v Levných knihách a přemýšlela o jeho koupi. Jenže s tím, kolik mám knižních restů a jak (zase) utěšeně roste hromada u postele, jsem tušila, že se k němu jen tak nedokopu. Pak jsem ho ale nalezla na internetu ve formě audioknihy, a když jsem si konečně pořídila bluetooth reproduktor do auta, byl vůbec prvním románem, který jsem si během svých středečních cest do práce do Německa vyposlechla.

Kniha se přesně jako její název skládá ze tří částí: první se odehrává v Itálii, druhá v Indii a třetí na Bali. Myslím, že už jen tím byl zvysoka zaručen její mezinárodní úspěch, protože každý čtenář se nachází před třikrát vyšší šancí, že se mu alespoň jedna z nich trefí do zájmu! :)
Já sama jsem si od tohoto románu neslibovala prakticky nic, protože nejsem ani obdivovatel Itálie, ani duchovně založený člověk a na Bali mám rozporuplný názor, protože sice uznávám, že podle fotek je to ráj na zemi, ale národ Balijců mě svým přístupem k ekologii spíš irituje.



čtvrtek 5. dubna 2018

Jarní obarvení

Poslední článek o oblékání jsem psala i pro sebe jako vzpruhu a terapii - ta zima už mě prudila tak neskutečným způsobem, že způsobila nebývalý nezájem o to, co si každé ráno beru, vyjma starosti, zda je to dostatečně teplé. Takže to byly většinou měkké šedé sukně, tmavé roláky a nejtlustčí svetry. Zkrátka nic, co by vás na pohled rozveselilo.

Ale když se začaly objevovat první jarní sluneční paprsky, to jsem si šanci k probarvení nemohla nechat ujít. A docela prozřetelné bylo ještě neodkládat pokrývku hlavy a dokonce ani rukavice.

Takže tu máte můj první jarní barevný výkřik a už se těším, až začnu vynášet květované šaty s lehkými propínacími svetříky...
Kozačky, ve kterých jsem strávila 97 % zimy, už jsou bezpečně uklizené, a na vyvětrání se těší lodičky!

Minulý týden jsem si v Bayreuthu vybírala kytičku, kterou si na Velikonoce ozdobím obývák...

A myšlenky na jaro také přinášejí připomínku toho, že mě čeká broušení a lakování některých kusů nábytku, třeba zrovna tutoho stolu!

středa 28. března 2018

Fashion is my passion - pořád?

Nejdřív se mi v konceptech rozmnožila pseudointelektuální témata, abych vzápětí zatoužila po trochu lehčím holčičím tlachání.
A vzhledem k tomu, jak už jsem zpruzelá z té nekončící zimy a pořád stejných dvou svetrů, do kterých se už několik měsíců chumlám, tak jsem se rozhodla se trochu povrtat v oblékání a nákupní tématice, abych se alespoň trochu naladila na to, že to už nebude trvat dlouho a já zase vyvětrám všechny ty lehké a barevné šaty. 

Dnes tedy o tom, jak se mé nákupní zvyky změnily či nezměnily a jestli vůbec někdy můžu dojít do bodu, kdy to pro mě přestane být TÉMA! 

Můj "módní život" doslova obrátila naruby koupě šicího stroje. 

Sice jsem si do dnešního dne pro sebe ušila pouze halenku, která mě rozčiluje, a sukni, která vydrží nezmačkaná asi tak do chvíle, kdy ji sundám z žehlícího prkna, a spíše se věnuji zkracování nohavic celé širší rodiny a experimentům na příteli a psovi, ale i tak - ten posun v mentální rovině je neskutečný. 
Už mi zkrátka hadry z konfekce nejsou dost dobré. 
Nad každou věcí v obchodě uvažuji, jestli ji dokážu ušít. A pokud je materiálem bavlna, úplet či něco podobně laciného, většinou mi rovnou připadá předražená. Pokud objevím něco z viskózy, tvídu či s opravdu krásným vzorem, už jsem koupi trochu nakloněnější.

I tohle je ta krásná šicí realita! :)

Sekáče mám pořád nejraději, ale už se do nich nedostanu tak často. A i tam už jsem trochu rozmlsaná. Připadá mi totiž, že dříve byly sekáče rájem pro objevování značkových kousků, a proto se lovení v nich rovnalo malému dobrodružství. Teď už to trochu upadá. V každém obchodě se totiž najde alespoň jedna módy znalá prodavačka, která většinu hodnotnějších kousků dokáže objevit a zachytit už při vybalování, takže se na ramínka ani nemusí dostat. 
Takže to se sekáči vypadá tak, že jsou nyní přeplněné úplně obyčejnými věcmi z konfekce a jejich cena se často rovná téže ceně, za jakou je při troše štěstí lze ulovit ve slevách v mateřském obchodě. Mluvím především o H&M, C&A a Orsay. Docela mě zklamalo, že když jsem v Berlíně navštívila jeden z nejznámějších výběrových sekáčů Pick&Weight, který si zakládá na tom, že jsou "všechny kousky pečlivě vybrané a jedinečné", tak jsem tam na štendrech zahlédla řádku věcí z Primarku! 
A vzhledem k tomu, že tam za kilo oblečení chtějí kolem 60 Eur, tak mi to připadá jako slušný podraz.

středa 21. března 2018

Moji současní hudební oblíbenci

To slovíčko současní v názvu článku ale neberte doslova.
Jak se mě totiž něco chytne, lítám v tom dost dlouho. Klidně rok a půl. Pak přijde něco dalšího a za čas se můžu zase vrátit a jet si v tom znovu a znovu.

Povědět vám něco o tom, co poslouchám, mi připadá hodno pozornosti z několika důvodů - za prvé zase poznáte o něco blíže mě a zjistíme, že možná máme nějaké společné chutě, za druhé třeba objevíte pro sebe něco nového, protože už dávno si říkám, že nikdo nemůžeme znát všechno a to co jiní považují za nejznámější věc na světě, která je provází odedávna, pro někoho to může dnes být úplně nový objev. No a dále mi i pro sebe samou připadá užitečné si to shrnout a popsat.

Poslední cca dva roky jsem jela na vlně soundtracku z devadesátých let ze seriálu La Femme Nikita. A dokonce jsem o tom něco básnila třeba tu.

Prokládáno Lanou Del Rey.

Šílenství kolem Lany v jejích začátcích jsem se úspěšně vyhnula - cca pět let nazpět jsem úplně přestala poslouchat hudební kanály typu MTV a Óčko, protože masakrální převaha stupidních reklam nad hudbou mě úplně převálcovala. Přitom to snad celý můj život byla běžná součást dne a já byla vždycky ráda, že mám skvělý přehled, co zrovna jede a o co jde v showbussinesu. Když jsem ráno vstávala do školy a nikdo už nebyl doma, tak jsem si pouštěla hudební kanály Vivu a MTV na tehdy ještě jen v němčině vysílajícím satelitu... Ráno bylo těch reklam zdaleka nejméně z celého dne. Pokud po příchodu ze školy neběžel žádný z mých oblíbených seriálů (jejich shrnutí ve starém článku zde!), tak jsem hudební kanály zapínala opět.

Ale s tím je poslední roky úplný konec...

středa 28. února 2018

Pětiletý blog

Valentýnskou středu, kdy jsem publikovala svůj sáhodlouhý článek o školství, měl můj blog páté narozeniny.
Je to už vážně tak dlouho?

Musím se Vám přiznat, že za ty roky si docela často listuji nazpět svými starými články (často na základě statistiky v Googlu, kde mi to hlásí, kolik lidí kliklo na jaký článek) a většinou se nad nimi pousmívám - v drtivé většině jsem totiž názor na danou věc nezměnila, a tak bych na nich nevylepšila ani slovo (i když občas mi to nedá a objevený překlípek zpětně opravím).
Za ty roky jsem si "vypěstovala" (to tedy zní!) čtenářskou základnu asi pěti věrných lidí, kteří o sobě dávají vědět, a možná ještě další pětici, která se sem tam zastaví. Nebudu nijak hodnotit tyto počty, protože k tomu nemám žádný zvláštní důvod - jsem totiž opravdu vděčná za každého, kdo tu utratil svůj čas a odešel s pocitem, že nebyl promarněný!

Jedna jediná zpětná vazba mi dodá pocit, že má smysl dál sdílet to, co tu sdílím, protože jak mi dělá radost příspěvek psát, tak ještě minimálně třikrát se ta radost znásobí po zjištění, že můj text zanechal odezvu.


středa 14. února 2018

Studium, škola...

To jsem se takhle jednou zamyslela nad tím, jak bezradná si občas připadám ve své praxi ve školství, až jsem nakonec z gruntu zhodnotila studijní programy, kterými jsem prošla.
No a jako vždy mě ty úvahy dostaly i někam dál a třeba se mnou na toto téma někdo rád podiskutuje!

Možná je to i kvůli oné komplikovaně přijímané inkluzi, ale všimla jsem si, kolik učitelů si nyní ke své aprobaci ještě dodělává speciální pedagogiku. Při klasickém oborovém pedagogickém studiu jsme ji jako předmět měli jeden semestr hodinu a půl týdně a ještě jen suché teorie (telefonní seznam poruch) a největší problém u zkoušky bylo napsat ve slově dyslexie správné y (to víte, že jsem to pomotala) a pak se v rámci současného trendu hyperkorektivity přeučit zažité označení postižení na znevýhodnění. O ničem víc to nebylo.

A mě tak napadá, jak moc by učitelské studium potřebovalo překopat.
Tolik zbytečných oborových znalostí...
Zbytečných dávám schválně do kurzívy, protože je mi jasné, že ohledně studia, vědomostí atd. se těžko hodnotí, co je zbytečné, jak se to pozná a když člověk jednou studuje VŠ, měl by něco snést.
 Dříve měli někteří studenti učitelských oborů komplexy, protože se o nich vedle čistých oborářů říkalo, že jsou "jenom ti učitelé". Takže se po různých reakreditacích učitelské předměty smrskly na nutné minimum, aby se do nich z oboru mohlo hustit to samé, co do oborářů.

Ještě malé vysvětlení pojmů, pokud se někdo nechytá ve vysokoškolském názvosloví, ale stejně ho toto téma zajímá: 
Studovat učitelství znamená mít jeden hlavní předmět, případně kombinaci předmětů - třeba já měla český jazyk a literaturu + historii a k tomu máte sadu předmětů z oboru pedagogiky a psychologie (pedagogika, didaktika, psychologie, biologie dítěte, tělocvik...). Pokud jste "jen" oborář, tedy bez zaměření na vzdělávání, máte pouze předměry vztahující se k hlavní kombinaci oborů (i když i tam se občas najdou zbytečné povinné vycpávky typu filozofie, informatika a možná i ten tělocvik).
Pokud tedy studujete dvouobor, máte dvě státní zkoušky, pokud se zaměřením na vzdělávání, máte tři - a tou třetí je pedagogika a psychologie. Tuto třetí státnici je možné si dodělat i později během života k různým jiným VŠ oborům a říká se jí pedagogické minimum
 
Jenže příchod do praxe byl pro mě jako ledová sprcha...

středa 7. února 2018

Dokonalost // Perfection

...a jak ji přestat chtít.

Na tuhle úvahu jsem přišla náhle po tom, co jsem si uvědomila, jak často mi slovo dokonalé (případně nedokonalé) otravuje mozek. A samotné by mi to asi ani nedošlo, secvaklo mi to, až když jsem na to byla opakovaně upozorněna. Že často říkám "promiň, že tohle nezvládám dokonale!" (Samozřejmě s patřičně vzteklou intonací.) Slovo "dokonale" jsem byla schopná nacpat do reflexe každé své činnosti.

A dokud se mi to slovo nevrátilo, tak mi nedošlo, co tím vůbec myslím. Jednou jsem dostala email od čtenářky, která mi také napsala, že má pocit, že se snažím o dokonalost. A mě to připadalo směšné. To jsem přeci nikdy nechtěla, vždyť o žádnou dokonalost nestojím, připadá mi toxická, nemožná a ve chvíli, kdy by jí člověk dosáhl, tak dál bude co? Už jen konec světa! Dokonalost je nesmysl. (Nedávno jsem četla rozhovor s Františkou Čížkovou a ta celkem výstižně řekla, že dokonalá je smrt.)
Jenže jsem se začala pozorovat a zjistila, že ji přivolávám, odkazuju se na ni, volám ji, proklínám ji. Proboha proč?

 A tuhle fotku sem taky dám než ztratí na aktuálnosti! Poldarka už téměř dočítám :)