čtvrtek 14. prosince 2017

Jací jste čtenáři?

Jak jednou za čas reviduji své zvyky, dojde občas velmi neochotně i na ty srdeční.

Když jsem tímto úvodním článkem vysvětlovala důvody své dlouhodobější blogové nečinnosti, tak jsem rozebírala i to, jak si myslíme, že jsme celá léta stejní a hýčkáme si ty samé zájmy - a to bohužel jen teoreticky.

A já tak pomyslela i na svou odedávnou vášeň - čtení.
Jestli je to vůbec stále tak žhavé?
A zjistila jsem, že na to není snadné odpovědět.

Čtu totiž méně i více.
Méně beletrie a vůbec méně toho, co miluju číst.
A více odborné a naučné literatury.
Za poslední dva roky jsem dokonce přibrala nový žánr - motivační a seberozvíjející literaturu.


středa 15. listopadu 2017

(Nicneřešící) úvaha o dospělosti

Kdy si člověk navážno řekne - "Tak a teď jsem konečně dospělý"?
Kdy jste si to řekli vy? Nebo ještě neřekli?  

Některé kultury to mají chytře zavedené, když praktikují různé přechodové rituály.
Například přechod k dospělosti mezi různými domorodými kulturami v pralesích - mladý kluk splní náročný a často životu nebezpečný úkol a pak je slavnostně pasován na dospělého.
K jakému rituálu bychom to připodobnili v naší kultuře? Osmnácté narozeniny? Zisk řidičského průkazu?
Svatba či příchod dítěte to dnes už rozhodně není, protože je mladí lidé tak oddalují, že už pak můžeme mluvit spíše o středním věku.
Ještě tak před 20 lety se přechodem do dospělosti zdála být maturita, proto se také nazývala zkouškou dospělosti.
Ale dnes, když většina maturantů přechází na vysokou školu?
Často se pro ně nic nemění. Stále mají doma u rodičů svůj pokojíček, o víkendu maminka přepere a nabalí jídlo do plastových vaniček.

A má to vliv i na vnímání sebe samých - a vídala jsem to na univerzitě každý den - studenti sami sebe stále vnímají jako děti, nezpůsobilé k tomu řešit vlastní problémy. Rodiče volají na studijní oddělení, doprovázejí potomky na příjímačky i zápis. Jedna z takových studentek to přesně vyjádřila, když v tváří v tvář průšvihu řekla, že se musíme "obrátit na rodiče, aby to s námi řešil někdo dospělý". Holčině mohlo být kolem dvaadvaceti a sama prozradila, že se nepovažuje za dospělou.


úterý 31. října 2017

Odvaha

Měsíc a půl mi trvalo nafotit nové fotky, abych mohla pokračovat v tématu vintage oblékání... Ale co už, nová práce mi dává zabrat, takže to, že nový článek vylézá na světlo po dvou měsících, mi najednou nepřipadá tak moc!


Dnes to bude na téma:
Jak se vyrovnat s tím, co si myslí lidé?

Konkrétně o tom, co máte na sobě.
To je těžké a uznávám, že ne každý to dá.


Sama jsem se musela vyrovnávat s tím, že mě občas někdo pomluví za zády ("co to má zas na sobě?"), teta mi na rovinu řekne, že jsem holt vždycky musela být za strašidlo, od mamky slýchám, že si těmi selkovskými sukněmi kazím postavu a "dobře si rozmysli, jestli v tom začneš chodit do školy, vždyť od těch dětí hned první den dostaneš hnusnou nálepku a už se to s tebou poveze" a od sestry zase úšklebek směrem k botám - proč si kupuju nové, když vypadají jako 60 let staré? Nebo komentář přítele mé kamarádky - "to je ta, co je celkem normální, ale hrozně se oblíká."

Tehdy v práci na univerzitě jsem se cítila dobře, protože tam mé snahy o rozbití odívací nudy částečně narážely na úrodnou půdu (holky z rektorova sekretariátu jsou totiž opravdu stylové kočky a mou snahu o originalitu dokázaly ocenit). Docela mě bavilo, když mě někdo zmerčil a pak po svém patře rozšířil, co mám dnes na sobě, a ač jsem se tam s kolegy moc nedružila, každý mě znal jako "tu s punčocháčema", protože jsem nosila všelijaké barevné a vzorované.


Stále ale rostu a někam se vyvíjím. Naštěstí. Při pohledu zpětně už také vidím, kolik věcí mi neslušelo nebo nesedělo. Dnes je pro mě oblékání o to snadnější i proto, že jsem trochu zhubla a některé střihy tak konečně vyniknou. Ale stále si hýčkám i těch pár selkovitých sukní, protože doufám, že mě jednou spasí dobrý pásek nebo nějaký geniální vršek.

Ale zpět k naší otázce: Myslím si, že to, jestli snesete pohledy cizích lidí a případné komentáře, je spíše o zvyku než povaze a dá se to natrénovat.

Na výrazně tlusté či naopak hubené kolemjdoucí nám přece taky nechtěně ulpí zrak na delší dobu a ty nevkusně oblečené si za rohem s gustem zdrbneme (a kdo z vás ne, tak klobouk dolů, já si v tom občas nemůžu pomoct).
A většina těchto lidí si podobnou pozornost určitě záměrně nepřeje.


U holky oblečené v pin-up a retro stylu už je to ale bráno jako přímá provokace - musí přeci dobře vědět, jak výrazně se oblékla, tak ať se teď nediví a kouká se těm úšklebkům postavit!
Naštěstí jsem dosud nikoho vyloženě pobouřeného nepotkala. Naopak je to pro mě zajímavý sociologický průzkum.
Jednou jsme se takhle procházeli s přítelem po pěší zóně v Chebu a já měla své oblíbené růžové šaty Lindy Bop (můžete je vidět zde či zde). Nijak zvlášť jsem své okolí nevnímala, ale přítel mi u auta řekl, že si všiml, jak zaujatě si mě prohlížely všechny ženy v okolí.

Po takové zkušenosti si představuji, co jim přitom běželo hlavou - bože, ta má ránu? Nebo - bože, kéž bych měla taky takovou odvahu? Nebo jim to třeba vnukne nápad a příště si ty nejkvětovanější a nejrozevlátější šaty z celého obchodu alespoň zkusmo vezmou do kabinky??

Za to bych byla nejraději, protože spousta holek si na pohled krásné šaty obdivně pohladí na ramínku, ale už je nenapadne si je jít zkusit... A vím to moc dobře z vlastní zkušenosti, protože před nějakými deseti lety to byla i moje praxe.


Znám také pár holek, co by si nikdy nic extravagantního nešly ani zkusit, přitom to může být alespoň legrace. Absolvovala jsem pár nákupů s holčinami, které neměly žádný styl, ale když jsem jim nabízela různé varianty alespoň k vyzkoušení, do půl sekundy věděly, že tohle jejich styl rozhodně není!

Ale zpět k pohledům na ulici.

V mnoha diskuzích jsem se dočetla věty typu: "na našem maloměstě bych v tomhle nemohla vyjít na ulici..." a "sousedky by mě pomlouvaly nadosmrti...".

Vážně? A lepší výmluvy by nebyly?

Na mě lidé rozhodně koukají - jednou kvůli rtěnce, podruhé kvůli klobouku.

Takže si někdy říkám, jestli není lepší těch šokujících prvků zařadit co nejvíc, ať nevědí, čemu se divit dřív.


Čerstvě mám týden starý zážitek z Tesca, kdy jsem si vyslechla neomalený výraz úžasu od muže v teplácích, který zrovna s celou svou početnou teplákovou rodinou pořádal nájezd na polotovary.

A kvůli čemu to pohoršení? Měla jsem béžový zavinovací kabát s kloboukem ve stejné barvě. Vážně odvaz.

Pokud vás má někdo potřebu komentovat na ulici, je to jeho problém a ne váš.

A pokud vás někdo pomlouvá za zády, tak se nebojte, že by to bylo jen kvůli oblečení. Může si na vás totiž najít cokoliv. Od podezřelého přítele, kde jste vzali peníze na to a to, jaký máte vztah s rodiči, s kým vás kde viděli a tak dále.

A co nejhoršího mohou říct o vašem stylu oblékání? Že se JIM nelíbí a podle NICH je příšerný a nevkusný? Hodnocení na jednu dvě věty. A pokud vám věnují více svého času, tak by to pro vás mohla být i lichotka, protože na vás někomu záleží více než si myslíte! :)

Takže směle do toho - dejte jim téma k nedělnímu obědu! :)

A co vy a vaše zážitky se samozvanou módní policií?




EN//

It took me one and a half month to take new photos with them I can continue with “the vintage style dressing” topic.
But there was nothing I could do better, in my new job I still have a little bit hard time, so I am proud of new article after only two months!

So, today´s topis will be:
How do you deal with what other people think? 

Specifically, what are you wearing.

That is not easy and I admit that not everyone can do it.

I myself had to cope with the fact that sometimes someone slanders me behind my back (“What is she wearing again?”), my aunt told me frankly that I always look like a fright, I heard from my mom that I'm spoiling my figure with my “peasant woman´s skirts” and she always says “think well if you start going to go to school dressed like this, you'll get a nasty sticker from the kids,” and my sister asked me why I buy new shoes when they look like 60 years old, or my friend´s boyfriend comment - "She is fairly normal, but she's dressing awfully."

In my last job at university I felt good because my style was very supported there. Everybody knew me there as a girl with the fancy stockings.

I am still growing and evolving. Looking back, I can also see how many things did not suit me or did not fit. Today, dressing is even easier for me because I have lost some weight. But I'm still pampering those few skirts like for a peasant woman because I hope it can look great with some good belt or a brilliant top.

That question - if you can stay the looks of strange people and their comments, that is more about habit and it can be trained.
 

On very fat or vice versa very skinny passers-by we are also looking for a longer while and those neatly dressed we slender them around the corner (and who of you don´t do it at all, so hat down, I can´t help myself). And most of these people certainly do not want that kind of attention.

But girls dressed in pin-up and retro style are already taken as a direct provocation - they must know very well how significantly they are dressed, so they can´t be surprised by reactions!

Luckily, I still haven´t met anybody outraged.

On the contrary, it is an interesting sociological research for me.



Once we went along a corso with my boyfriend in Cheb and I was wearing my favorite pink Lindy Bop dress (you can see it here or here). I did not particularly notice my surroundings, but than my boyfriend told me that he had noticed how all women there were staring at me.

After such experience, I imagine what was going on inside their heads - Oh God, what is she wearing? Or - God, I wish I had such courage too? Or maybe it will give them an idea and next time in the shop at least they will try the most blooming and most sophisticated dress in there!

I would prefer that because many girls are looking admiringly at beautiful dresses, but they will never just try them ... And I know it very well from my own experience, because it was also my case a decade ago.

I know few girls they would never try anything extravagant. It can be for fun at least!

Few times I was shopping with girls, who had no style, but when I offered them various outfits only to try, they knew in a half second, that this was definitely not their style!

But back to looks on the street.

In many discussions I have read sentences like: "In our small town I could never go out in this" and "my neighbors would slander me till my death…”

Seriously? And there are no better excuses?

People are definitely looking at me - one time for lipstick, the second time for a hat…

I have a one week old experience from Tesco - a man in sweatpants was shocked about my outfit and said it very loudly to the world.

I had a beige coat with a hat in the same color. Seriously courage!

If someone needs to comment you on the street, it's his problem and not yours.

 
And if someone slanders you behind your back, don´t worry that it's just because of your clothes. He can find any fault on you. About your boyfriend, where you took the money for something, about your parents or about your professional competence.

And what is the worse thing about your dressing style they can say? That THEY don´t like it? That it is horrible and tasteless in THEIR opinion? Done in one or two sentences. And if they spend more of their time on you, it might be a flattery for you, because someone cares about you more than you think! :)

So go ahead - give them a topic for Sunday lunch! :)
And what about you and your experiences with self-appointed fashion police?


Location: Aš (park by museum)

Outfit: skirt - vintage from 90's, jumper - cashmere from second hand, oxford shoes - OJJU (Zoot), hat - C&A, bag - Pimkie

čtvrtek 31. srpna 2017

Vintage, retro, pin-up a holka dneška // ~ and girl of today


Je těžké se v dnešní době oblékat do šatů z jiné doby?

Je to těžké v Čechách, je to těžké na malém městě?

Je patřičné tak chodit do práce?


Na tyhle všechny otázky jsem sama sebe i své okolí celkem dlouho připravovala.

Není to tak, že bych ze dne na den přebrala všechno své oblečení a řekla, že už nechci nosit nic, co by nevypadalo jako z doby před minimálně 50 lety.

K retro módě už ale tíhnu velmi dlouho a začíná to být převažující styl v mém šatníku.




Začala jsem od maličkostí...


Bylo například snadné si zvyknout na červenou rtěnku.

Občas si ji namaluju i jen tak sama pro sebe, když sedím zavřená ve svém pokoji nad prací. Když pak zavadím o zrcadlo, připadá mi na mě čím dál víc samozřejmější. A nijak mě nešokuje.

Což se bohužel nedá říct o okolí, třeba o mém tátovi.

I tak ji ale nenosím moc často… Její hlavní nevýhoda?

Přítel mě s ní nechce líbat. A jak jsou ty dnešní rtěnky tak úžasné a dlouhodržící, často to znamená, že když mi vydrží půl dne, tak půl dne nedostanu pusu! A to už si jeden rozmyslí :)



středa 23. srpna 2017

Nový štýl // New style

Jednou ze změn a novinek, kterou chci spasit tento blog, je, že jsem se rozhodla části článků překládat na angličtiny. Možná jste to registrovali již v posledním článku.

Je to jedna z těch změn, která se často stává terčem kritiky, a tak než se objeví někdo, komu to bude stát za rýpnutí, to raději osvětlím předem. 


Na to, abych doslova a perfektně překládala všechny texty, nemám.  
A to jak jazykovou vybavenost, tak finance (abych to někomu dala přeložit!). Anglicky umím velmi průměrně a ani denní používání v zaměstnání mou znalost do profesionálních výšin nevystřelilo (to už spíš sledování seriálů).
To jen na úvod, aby některé zdatnější speakery můj anglický projev neurážel. Pokud vám však oko padne na třeskutou chybu, budu ráda, když mě upozorníte. I to se ovšem dá udělat slušně - známe své internety, já však smýšlím o svém publiku velmi vysoce, takže nic jiného nečekám! ;) (Nejsme tu přeci v diskuzi na Novinkách, ani v třeskutém Módním pekle.)

A proč vůbec chci produkovat články i v angličtině? 
Čekám snad celosvětový věhlas a slávu? (Ale nebudu zase lhát, že by se mi to nelíbilo!) 

pátek 11. srpna 2017

Lucie od Červeného Mohanu // Lucie of Roter Main


Nezní to nijak poeticky, že?

Ale pokus popsat, co pro mě znamená říčka Roter Main, mě krátce přivádí ke vzpomínkám na Ústí – uvědomila jsem si tam vůbec, že jsem ho měla tak ráda především kvůli řece?

Voda mě fascinovala od dětství – vždy, když jsme někam cestovali, tak jsem měla přilepený nos na okně a každou chvíli povykovala – mami, koukej, rybník! Koukej, voda!

Žít co nejblíž vody, mít ve městě řeku nebo potok, nebo třeba zahradní jezírko! V dětství jsem hrozně ráda chodila k sousedům přes ulici, kteří na zahradě měli jezírko s vodotryskem a malým vodopádem, a doma hrozně otravovala, ať si ho uděláme taky.


Tekoucí voda má v sobě něco úžasně magického.

středa 2. srpna 2017

Návrat na místo činu

První příspěvek na tomto blogu vyšel před čtyřmi a půl lety.
Ani to nemusím hledat, protože mám pro to skvělou upomínkovou pomůcku – den narození mého synovce.
Půlroční pauza v publikování určitě nikomu ze čtenářů – i těch sporadických -  neušla, vždyť se to za předchozí čtyři roky nestalo nikdy.
Za ten půlrok jsem se snažila si urovnat pár věcí – jak další pracovní směřování, tak náplň volného času a s tím související reformace obsahu tohoto blogu.
  
Půlroční hibernace

Pamatujete si, že dřív, když jste na počítači klikli na „vypnout počítač“, tak tam byly jen dvě možnosti – vypnout nebo restartovat? Až později přibyl režim spánku a já si teprve nedávno všimla ještě další funkce - hibernace – aniž bych tušila, jakým je mezi tím vším rozdíl a k čemu je co dobré.
Když počítač uspíte, stačí vám jedno kliknutí a jste zpět na pracovní ploše. Počítač je však nutné nechat v síti a už se mi párkrát stalo, že jsem si zdánlivě uspaný noťas strčila do batohu a pak ho vytáhla nejen vybitý, ale ještě s vnitřkem tašky vytopeným asi tak na šedesát stupňů.. 
Návrat z hibernace není tak rychlý jako ze spánku. 
Až si řeknete, že to už jste ho mohli rovnou vypnout, jak dlouho to startuje. Jenže najednou se vám na ploše znovu otevře veškerá rozdělaná práce, což se hodí, pokud pracujete iks dní na jednom projektu a ten vyžaduje spoustu otevřených složek a stránek…
No a přesně k režimu hibernace bych přirovnala stav mého blogu během té doby, co nepřibyl žádný nový článek. Není to stejné, jako když nepřispějete dva týdny, zkrátka jako když ten počítač z režimu hibernace startuje znovu, tak i váš blog je zase na pomyslném začátku. Ale stejně jako vás operační systém vrátí k rozdělané práci, tak to samé vám nyní naservíruje váš blog. Stále tu jsou všechny vaše články a také všechny dosud nepublikované koncepty, kterých jsou třeba jako u mě za těch pár roků desítky a některé myšlenkově vůbec nezestárly, takže si říkáte, že je jednou dokončíte a pustíte do světa.
A co mě docela překvapuje - stále se mi neomrzela grafika, kterou na blogu vidíte. Asi to znamená, že má infantilní stránka nikam nedozrála. Tak třeba později - nějaké nápady už se tlačí.
Teď k tomu hlavnímu, k čemu se odhodlávám...