pondělí 28. října 2013

Nedělní špacír

Tenhle krásný kus přírody mám asi deset minut chůze od baráku a já se velmi stydím, že jsem tam byla poprvé až teď. Chtěla jsem se tam vypravit už na jaře, ale kvůli povodním tam byl zákaz vstupu.

Bertino údolí:






...a smrákání na Mariánské skále






sobota 26. října 2013

Mise kozačky: splněna

Pořídit si nové kozačky patřilo do seznamu příprav na letošní zimu (mise pořádné šněrovací boty také, tato výzva stále platí, nicméně ji dávám na chvíli k ledu).

Poslední dva roky jsem nosila modré semišové kozačky od Deichmanna, které mě ve slevách přišly cca na 350 Kč, takže jsem je příliš neprožívala. Kupodivu ale sloužily slušně, letos už jsem na nich ale našla nějaké ošoupaniny a navíc mě začala iritovat jejich barva - v hnědém kabátu a vínových kalhotách jsem si připadala jako z cirkusu.
Takže jsem si vyrazila omrknout nabídku ústeckého nákupního centra - navštívila jsem Humanic, Deichmann, Reno a CCC (tímto se omlouvám panu Baťovi, ale byla by to zacházka). Mají jich mraky, takže to vyžadovalo strategii a já se s Vámi o ni moc ráda podělím.

1) Hledala jsem kozačky bez podpatku, to mi umožnilo vyselektovat více než 3/4 dostupné nabídky.

2) Klasické barvy, ideálně černé. Ještě by se dalo uvažovat o hnědých. Šedé či béžové jen pokud by mě opravdu uchvátily.

3) Už žádný semiš. Nechci ani žádnou kombinaci materiálů (chlupatina, půlka semiš/ půlka koženka...), žádný výrazný lesk, žádné přezdobení (max. dvě přezky na jedné botě).

4) Cena do dvou tisíc. Ano, všechny boty za tři a půl tisíce byly velmi krásné snad bez výjimky. A pravá kůže taky láká, přeci už jen slepě nenakupuji, ale rozumně do sebe investuji! Ale bohužel jsem v šetřícím režimu a jelikož boty hodně střídám, tak se nepovažuji za tak náročného zákazníka a koženka mi stačí.

5) Po zvážení všech podmínek už byla selekce celkem jasná. V Deichmannu nic, tam to na mě až příliš páchlo plastem a lepidlem. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsem se nakonec vrátila pro ty úplně první, které jsem si vyhlédla. Líbí se mi na nich, že se dá přezka utáhnout v případě, že si je vezmu k punčocháčům, a povolit, až do nich budu zastrkávat gatě.

Takže tady jsou:



 Humanic, 1299,-

Podle fotek to jde poznat hůře, ale jsou černé.
Jsem ráda, že to mám z krku. Vždycky se bojím, že když se pro něco definitivně rozhodnu, tak za pár dní najdu jinde mnohem lepší. Jenže to bych si nikdy nemohla koupit nic.

Další potřebností pro mě byla černá kabelka. Nijak to ale nehořelo, takže jsem její koupi nechávala náhodě. A vyplatilo se - v Lindexu jich zrovna měli hned několik podle mého gusta ve slevě (což se stává naprosto vyjímečně!), že jsem se vůbec nemohla rozhodnout, kterou vzít, ale nakonec zvítězila má praktická stránka a vybrala jsem tu největší.

Na fotce vidíte i další nové černé věci (koženkovou kolovou sukni a tričko z Tally Weijl).


Jako se temní dny venku a spolu s nimi má duše, potemní také můj vzhled :)

Jaké nákupní strategie praktikujete Vy? :)

hadříky: kozačky - Humanic, kabelka - Lindex, sukně a tričko - Tally Weijl

pondělí 21. října 2013

Návrat léta babího

Po včerejším marastu se v neuvěřitelné síle vrátilo sluníčko a bylo takové teplo, že jsme si s kamarádkou daly oběd na zahrádce a seděly při něm v tričkách.

Tahle kombinace je moje nejoblíbenější v posledních dnech, jen je tedy důležitý úhel pohledu, jinak jsem v tom svetru jako trochu neforemná koule...






Pája přijela jen na skok...


... a obě jsme podnikly jeden z posledních kroků k završení svého studia.


hadříky: svetr - C&A, sukně - Asos, tričko - H&M, kabelka - Esprit, náhrdelník - Lindex, boty - Steel boots


sobota 19. října 2013

25 let - mezník?

K tématu mé dnešní úvahy se dostanu trochu oklikou, takže omluvte tu délku :)

Na úvod přiznání: čtu pravidelně časopisy.

Pamatuju si, že ještě na gymplu jsem se za to před naší pseudointelektuální třídou trochu styděla. (Ale samozřejmě, že to o mě všichni věděli). Do 18 let jsem si pravidelně kupovala Cosmopolitan a v knihovně si každý měsíc půjčovala stohy starých ročníků Elle a Bydlení. V 18 mě Cosmopolitan přestal bavit, protože jsem prokoukla, že si s ostatními tituly typu Joy, Lovestar (existují ještě vůbec??) a dalšími navzájem recyklují ty stejné články, které navíc byly na jedno brdo. Přešla jsem tedy na Ženu a život. Kupovala jsem si jí občasně i dřív, ale přijde mi, že se až později hodně vyšvihla a stala se dobrým časopisem nejen pro maminy a manželky. A od té doby, co mám jakýstakýs příjem, tak mám předplacené Elle.

Když mě někdo s časopisem nachytá, tak si skoro pokaždé vyslechnu nějakou poznámku o braku, předražených reklamách a ztrátě času. K intelektuálce se to přeci tak strašně nehodí!
Já se však naprosto ztotožňuji s názorem, kterým se představuje především Elle - že je to taková moje každoměsíční pohádková knížka pro velké holky. Barevné obrázky věcí, na které nikdy nebudu mít a které by na mě stejně nevypadaly tak jako modelíně na obrázku, mi slouží ke snění.
A také poctivě čtu všechny články. Samozřejmě, že nevěřím tomu, že před redakcí hollywoodská hvězda vysypala kabelku a z paměti vychrlila pětislovné názvy veškeré kosmetiky, kterou používá. Zatím mi ale každé číslo příjemně obohatilo předlouhé cesty vlakem či osamělé večery.
Nevím, jestli to nazvat šťastnou náhodou, ale téměř v každém čísle svých oblíbených časopisů nacházím články přesně na témata, která jsou pro mě aktuální. Škarohlídi budou oponovat, že je každý výtisk pečlivě koncipován tak, aby v něm bylo od každého něco (asi jako všeobecné horoskopy na Seznamu). Já mám ale vždycky pocit, že se články trefily do mých myšlenek a starostí tak přesně, že to až není možné.

A ani říjen nebyl výjimkou a tak bych Vám ráda povyprávěla o článku, který mi nejvíc padl noty.  

Byl jím článek "Co dělaly úspěšné ženy v 25?" v říjnové Elle. Jak asi tušíte a můžete si díky informaci v popisu mého blogu spočítat, je mi právě 25. A jsem na několika křižovatkách - mám první pořádnou práci na plný úvazek, dodělala jsem magisterské studium, nastoupila na doktorské, úplně poprvé mám svůj vlastní pokojíček, který je zařízen jen podle mě, jsem bez chlapa a kolem mě všichni rodí a tak dále.



Dospělost nepřišla sama od sebe s osmnáctými narozeninami, přišla až s opravdovým osamostatněním teď. V článku známé ženy přiznaly, že právě v 25 zariskovaly a svůj život nasměrovaly jinam - vrhly se do neznáma ať riskantním podnikáním či vycestováním do ciziny. Já už si ale na místě, na kterém právě žiji, připadám zaklíněná a nemám nutkání odsud utíkat.
Denně jsem ale konfrontována právě s tou možností vyrazit do světa na zkušenou - hlavní náplní mé práce je vysílat studenty na studijní pobyty do zahraničí, a jak mám možnost je sledovat před odjezdem a po návratu, tak mi dochází, jak skvělá příležitost to v životě je - půl roku v životě dvacetiletého studenta uplyne jako nic, skoro nic neriskuje a může ho to jen obohatit, ať už pozitivně či negativně. Já jsem svou příležitost nevyužila a měla jsem pro to vážné důvody. Dnes si ale říkám, že kdyby mi bylo znovu dvacet, v rodině byla jiná situace a já věděla, co vím teď, tak bych někam odjela.
Teď už si na to ale připadám stará a to myslím ve svých pětadvaceti naprosto vážně.

Jak ale svůj život i bez cesty "na zkušenou" nakopnout k nějaké akci a dokutálet ho až ke svým vysněným cílům? Stále nad tím musím dumat. Čechy jsou možná úzkoprsé a zaprděné, ale já nevěřím tomu, že jinde to bude výrazně lepší. Navíc jsem vystudovala češtinu, miluju ji a nedokázala bych se vzdát toho ji denně slýchat a používat.
Nene, já se svůj život musím naučit řídit z domova :)


pondělí 14. října 2013

Snění o teplých botičkách...


Ke konci minulého týdne začal přesně ten typ podzimu, který nesnáším.
Zima, déšť, lezavo. Celý den v práci na mě padá spaní.
Cestou domů jsem pořádně zmokla a se mnou i můj nový klobouk. A představte si, že mokrý začal smrdět sírou. Mám dilema, zda to je materiálem (štítek říká 100% vlna) nebo složením ústeckého deště. Tady je možné všechno… Navíc se pěkně nacucal, takže na mé hlavě přibral dvě kila a začal mi přepadávat dopředu.
Fuj, fuj, fuj! Do trolejbusu vlezete jak do prádelny a rozhovor s kamarádkou slyšíte jako z dálky a ještě zavření v sudu, protože kolem vás šustí a hučí voda, kterou rozrážejí jedoucí auta.

A mám každoroční problém s botama.

Tolik jsem se těšila, jak tenhle podzim nebudu za bábovku a budu poctivě venčit všechny své lodičky. Netroufám si, protože vždycky zvítězí strach z rýmy a zodpovědnost udržovat nohy v teple. Z letního obutí se dají na cestu do práce ještě snést plátěné kecky, protože v kanceláři máme pěkně teploučko. Když jsem v nich ale vyrazila do hospody, tak jsem celé dvě hodiny pod stolem kroutila prsty, abych je donutila se trochu zahřát.

Jako každý rok zjišťuji, že vlastním jen několikery teplé boty – a to kozačky, ať už ke kolenům nebo kotníkové, ale všechny s podpatkem, což nesnesu každý den. Proti tomu mám již jen notně ošlapané glády a dvoje pohory. Když tak každé ráno stojím před botníkem a přemýšlím, do čeho se do toho venkovního marastu obout, tak mám na pohorky velké cukání. Jenže od podzimu do jara chodím pouze v kabátech a určitě chápete, jak hrozně by to pohromadě vypadalo - taková selská elegance.

Řešení číslo 1: 
Koupit si nové glády. Už od loňska ale pokukuji po Martenskách a říkám si, jaká by to byla změna... Bohužel jsem si musela vyhlédnout zrovna takové, které v Čechách nedostanu.
Konkrétně tyto:

Zdroj: Dr. Martens

Áaach. A to nemluvím o tom, jak je to nákladná investice - cca 120 liber.

Řešení číslo 2:  
Všudypřítomné a velmi populární „biker boots“. Nákup na internetu zvažuji, ale zase bych si je ráda dopředu „osahala“. Jeden sympatický pár jsem zahlédla v Humanicu, ale cena 1800,- je podobná jako za steely a já si nemůžu pomoct, ale ty „bikery“ mi na pohled nepřijdou tak teplý a bytelný, aby si zasloužily takovou investici. To už raději znovu ty steely, protože je mám ozkoušené – za slušného počasí s jednou ponožkou, v mrazech se dvěma a naprostá pohoda.

Možná ale přeci jen risknu internetový Asos, protože nejvíc mě dosud zaujaly asi tyhle:

zdroj: Asos.com
... a cena něco málo přes 50 Eur už také zní přijatelněji.

Další náhodně vybrané, ale již notně dražší:

 Vše: Asos.com


Ach jo, ne že bych tohle neřešila každý podzim.
A když se pro inspiraci rozhlédnu po blozích, tak tam i v tomhle počasí stále vídám tenoučké mokasíny a jiné "papírové" boty.

Moje nerozhodnost mě ale letos i zachránila před neuváženou koupí – už několik let toužebně pokukuji po koženkových bundičkách a křivácích. Za plnou cenu se mi do nich ale nechtělo a bohužel do slev nikdy nevydržela má velikost. Letos jsem ale měla velké svrbění se rozšoupnout. Před pár dny mě ale zázračně přešlo. Proč? Protože babí léto trvalo asi tři týdny, což byla přesně ta doba, ve které jsem po takových bundičkách toužila.
Dnes se plahočím do práce a z práce pořádně zachumlaná v kabátu a při pohledu na holčiny v bundičkách do pasu mi soucitně drkotají zuby. A vím, že pro mě už pro letošek jejich čas nepřijde.
 
Copak máte Vy nachystáno do bláta a hnijícího listí? :)

neděle 6. října 2013

Pecha Kucha

Kdo jste ještě nikdy neslyšeli o tomto projektu, tak tady je malá osvěta.
V Ústí se konal již po osmé, pro mě to však byla první návštěva. A byla jsem nadšená. Každé vydání se pořádá v jiném prostoru a tentokrát bylo zvoleno již několik let zavřené kino Hraničár (starý prostor musel ustoupit multiplexu v nákupním centru :/ )

(Zdenka s Lukášem si drží lukrativní místa :))


Úžasné občerstvení - pizza s řepou, smetanový quiche, čokoládový koláček a švestkový košíček :)





Svoji tvorbu představil například hudební skladatel a výtvarník (a taky bývalý potenciální prezident) Vladimír Franz. Jednalo se o prázdninové malby s motivy řek. Bez vtipného a vyčerpávající komentáře bych ale asi pochybovala o jeho duševním zdraví, ale tak už to holt je - takovéhle "umění" já prostě niky neocením ani nepochopím :)


Velmi vtipný byl Petr Vizina, šéf kulturní redakce ČT, který popsal jeden svůj pracovní den, a tato fotografie pochází z díla jednoho z hostů jeho pořadu


Designér Jan Čapek, vedoucí ateliéru Produktového designu na FUD UJEP, představil svou práci pro českou firmu Fatra, pro kterou navrhoval nafukovací hračky (http://www.fatra.cz/cz/produkty/svarovane-vyrobky/), které jsou naprosto boží. Jeho vyprávění však nepostrádalo vtip - převést tuto předlohu v žádném případě nebylo jednoduché a nevyšlo na první pokus :)

Předloha - plastoví bulteriéři:


Jeden z prvních pokusů:


Finále:


Co na ně říkáte? Za mě jsou geniální!
A skvěle by se jeden z těch bulíků vyjímal na mém gauči!
Btw. kolekce nafukovacích hraček firmy Fatra se objeví i na letošním Designbloku. (Více zde...)

Jedním z posledních účinkujících byl i hudebník a kreslíř komiksů Jaromír 99 (kdo z Vás by od něj neznal Aloise Nebela?), který také představil svou poslední práci - převádí do komixu Kafkův Zámek. Popsal nám, jakým způsobem získal předlohy k jednotlivým postavám i kulísám. 





Našel je v působivém okolí Jeseníků, odkud pochází, a pro mě to byl obzvlášť silný zážitek, neboť jsem některá ta místa znala ze své prázdninové cesty. Za velkou náhodu považuji také to, že k předlohám postav použil portréty lidí, které jsou umístěny na náhrobcích na starém sudetoněmeckém hřbitově v Branné, na kterém jsem shodou náhod byla také.  
(Také na výletech prolézáte hřbitovy?)




A jak vzniká komix s "vyřezávaným" efektem:


Tak to byla Pecha Kucha a tady je lákadlo na příště:



Moooc se těším!



sobota 5. října 2013

Ústecký pop-art (na mé hrudi)

S bílým tričkem s retro reklamou na Schichtovo mýdlo s jelenem jsem se Vám chlubila již na jaře zde a zde.

Nyní jsem se stala hrdou majitelkou dalšího a je za ním ukrytý i příběh.

Když jsem se na jaře vydala do ústeckého infocentra koupit to první, ihned mě zaujalo to v růžové barvě, které měli vystavené ve vitríně. Leč jaké bylo mé zklamání, když tytéž růžové kusy, určené k prodeji, měly absolutně jinou barvu - sice růžovou, ale prasátkově. Vyblitou.
Když jsem poukázala na rozdíl mezi vystaveným a prodávaným, tak mi bylo řečeno, že vystavené tričko je ještě reliktem ze staré várky, která měla mnohem kvalitnější potisk a stála 2x tolik a tudíž se z ní z důvodu malého prodeje muselo ustoupit.
Po půl roce jsem v infocentru vyřizovala něco kvůli práci a slečna za pultem se mě zeptala, zda ještě stále chci to růžovější tričko, co bylo kdysi ve vitríně.
Moc mě potěšilo, že si na mě tak pamatovali, hned jsem měla lepší den a domů odcházela s blaženým úsměvem! :) 



A přebalové letáky posloužily do mé obrázkové sbírky.


Co Vám v poslední době vylepšilo den? :)


pátek 4. října 2013

Filmové zákoutí

Dnešní příspěvek je jen krátkým reportíkem o pokračování zvelebování mého pokoje.

Postupně shromažďuji velké i malé obrázky - zážitky s přáteli, krajinky z výletů i různé obrázky postahované z internetu, které mě prostě jen zaujaly.
Z celého "sběru" vznikly tři větší skupiny, které budou zarámované v jednoduchých klipartových rámečcích zdobit mou stěnu. I když, kdo ví - je možné, že narazím na něco nového a tematika se rozšíří.

Nicméně dnes Vám chci ukázat obrázky, které mě nadchly nejvíce. Většina z Vás již o mě ví, že mám hodně ráda vintage, retro a všechny možné historické doby. Takže Vám chci představit dvě kočky, které hvězdně zářily v polovině 20. století a všichni je velmi dobře znáte.
Líbilo se mi, že se nejedná o fotografie, které jsou tak profláklé jako třeba Audry s doutníkem z Breakfast at Tiffany´s a které na Vás číhají na plakátech v každém obchodě s dárkovými předměty. Doufám, že se mi postupně podaří vypátrat nějaké další.


 V tuto chvíli mám však jednu noční můru - že až zatlouknu do zdi první hřebíček, tak se mi zřítí omítka z celé stěny. Bušení do panelu se v našem bytě zdá být hodně nevyzpytatelnou záležitostí, o čemž již vypovídá několik zlomených vrtáků i zohýbaných hřebíků. Každá stěna tu má svojí hlavu. No, bojím se bojim a pro jistotu to nechám až na nějaký volný víkend :)

čtvrtek 3. října 2013

Po stopách "salámového" puče

Neděle patřila výletu.
Po delší době se konala tradiční akce, zvaná "batůžek", při níž přátelé činoherního studia v Ústí nad Labem vyrazí na nějaký tematický výlet. Jako již několikrát ho vedl archivář Petr a tentokráte využil dne výročí podepsání Mnichovské dohody a vzal nás do míst, kde "osvobozování" pohraničí probíhalo vskutku zajímavým způsobem.

Z Ústí jsme vyrazili busem do vesnice Mukařov, kde jsme si prohlédli sanované zbytky kostela, který se z velké části zřídil někdy v 70. letech.




Pochod směr Verneřice aneb vesnice někdejších vyhlášených výrobců bot a kartáčů...


O stylové odění účastníků nebyla nouze... Umělkyně Aneta měla dokonce vintage dirndl :)


Návštěva pohostu u Kadlečka, vyhlášené to jídelny, leč jediný, kdo se tam cpal gulášem, jsem byla já!
Na fotu účastníci studují dobové materiály k dění v kraji.





A tradičně já - barevná a svěží :)
Klobouk měl premiéru, využila jsem slevového kupónku a pořídila ho za lacno v Takku.




Prošli jsme i nádhernými a romantickými Bobřími soutěskami, které protínalo několik dřevěných lávek a vodopádů.



Hospůdka v Kravařích, kde oficiálně končil náš výlet, poté následoval přesun do Litoměřic na poslední pivo do minipivovaru Labuť.
Na čepu byl Bakalář a ač s ním z většiny jiných hospod, kde se vyskytuje, nemám dobré zkušenosti, tak tady chutnal výborně.


Trocha máslíčka na hlavu:


Petr a stará německá kniha pro děti... Cestou se vynořovaly různé zajímavosti!


Co ještě dodat - vyšlo parádně počasí, účast byla hojná a výtečně jsme si to užili.
Kdo jste z okolí Ústí a chcete příště vyrazit s námi, stačí pouze sledovat stránky Činoherního studia!