pondělí 30. prosince 2013

Holčičí předsevzetí

Konec roku je nekompromisně zde a kromě bilancování je také zvykem dávat si do nového roku nové úkoly.
Některá psychologická nebo chcete-li mentální předsevzetí jsem si dala už v září zde a ta stále platí.
Nikdy ale není na škodu dodat nějaká další.
Jelikož jsem stále v emocionálně křehkém období, znamenají pro mě seznamy různých cílů, plánů a úkolů velmi významnou psychickou berličku, a tak jim věnuji širší prostor než by musel být a objeví se tady vícekrát.

Nejprve se vrhnu na ta praktická, veskrze holčičí :)
Takže - co pro sebe chci udělat v novém roce?

1) Poprvé v životě zajdu na kosmetiku.
Myslím si, že by to mohl být zásadní pokrok v životě dospělé ženy.
Horší problém už je nějakou pořádnou vybrat. Že by holky v mém okolí davově chodily ke kosmetičkám, se zrovna říci nedá, a já dám hodně na osobní doporučení.
Nechci hned napoprvé trefit na nějakou starší paní s květákem na hlavě, co už 30 let patlá svým zákaznicím na obličej to samé, a zároveň nechci jít ani k nějaké, která si kosmetický kurz udělala během dvou týdnů v rámci rekvalifikace přes pracák.
No, bojím se, že ve městě jako je Ústí nad Labem, jsem se svými požadavky ztracená.

2) Chci se lépe starat o vlasy!
Konec šamponů z Avonu a levné Baley. Jak nosím čepici, vlasy se hrozně mastí, takže si je někdy musím mýt i každý den. Vynasnažím se tedy vyzkoušet nějaké nové značky a uvidíme.
Konečně mám všemi blogerkami opěvovaný bio kokosový olej a vtírám si ho do konečků, takže - zázraku, pojď do mě.


3) To samé s kosmetickými produkty.
Už roky používám odličovací mléko Balea, jednou za čas Clean&Clear na černé tečky a když se mi začne loupat kůže na nose, tak ji promáznu Niveou.


Jenže to nějak přestalo stačit. Před půl rokem jsem po 9 letech skončila s hormonální antikoncepcí a moje pleť se vrátila zpět do puberty.
Mastná jako prase.
Myslela jsem si, že mám v kosmetice díky blogům (i když ty vyloženě kosmetické přeskakuji) celkem přehled o produktech, které opravdu plní to, co slibují. Jenže většina blogerek, které sleduji, patří mezi "sucháče". A já mastňouš si nevím rady. A nevím, jestli micelárka, do které bych investovala čtyři stovky, může tak jednoduše spasit i mě...

Samozřejmě jsem zjistila, že jenom kosmetika není vše - právě trávím vánoční dovolenou u rodičů v Aši, kde je úplně jiná voda než v Ústí, a jsem jako vyměněná. Stačilo pár dní, pleť se hodila do normálu a ani vlasy nijak zvlášť nezlobí. Najednou jsem zase mohla bez problému vynechat veškeré šminky a připadat si hezká jen tak :) (a díky sluníčku, které nás provázelo na posledním výletě, znovu i pihatá jako v létě.)

V Ústí na mě zase čeká hnusná tvrdá voda a smog z rušných ulic a chemiček...

4) Chtěla bych vyzkoušet bělení zubů. 
Nemyslím hned na nějaký zákrok za tisíce, kde mi budou nějakou lampou svítit do tlamy. Spíš bych začala nějakými nalepovacími proužky a pastami a rovnou od nějaké lepší značky jako je třeba Swissdent.


Může mi nějaký "mastňáček" poradit ze svých zkušeností?
A co Vy a chození na kosmetiku - nutnost, relax nebo zbytečnost, kterou dnes dokáží nahradit tubičky z drogérek?
a...nějaká doporučení? :)



neděle 29. prosince 2013

Pochod smrti

Všichni jste si již všimli, že často výletuji a že skoro pokaždé se mnou vyrážejí ti stejní lidé - stejní urputní pochodovači.
Už několik let máme tradici, že během vánočního času, kdy se v mém ašském rodišti scházejí místní i již emigruvší (co to je za slovo??) přátelé, tak pořádáme nějaký výživný výlet, i kdyby trakaře nebo půlmetrové vločky padaly. A protože ašský výběžek přímo vybízí k přebíhání k našim sousedům a přímo podél státní hranice se nachází úžasný kus nedotčené přírody (40 let obehnání drátama se zkrátka projeví), tak vyrážíme právě tam.

Počasí nám přálo - modrá obloha, 4 stupně nad nulou a vítr pouze v polích. Nebýt kulichů a rukavic, tipovali byste říjen.
Vyrazili jsme z Aše přes bývalou celnici k nejbližší německé obci Wildenau. (Do této vesnice kdysi směřovala jedna z našich prvních tematických výprav - Petr měl tehdy fotografii, na které vesnička vítala osvoboditele Adolfa Hitlera, a my se po jeho stopách pokoušeli vypátrat, zda ještě stojí dům, z jehož okénka byla fotografie pořízena.)

Tlupa v celé sestavě + Romanova mamča za objektivem:
 

A taky tam měly tuhle pěkňoučkou fresku:


Následovaly další německé obce - Mühlbach a Längenau, odkud byl krásný výhled do okolí, především na vykukující střechy dvou ašských škol, budovu bývalé barevny, na špici ašské rozhledny... prostě člověk byl pořád napůl doma :)


Potom jsme pokračovali cestou-necestou lesem, který byl trochu podmáčený, museli jsme i párkrát přeskočit hraniční potok, což některé souputníky stálo mokré nohy. 


(zdroj - Petrova instantní fota)

Pod kopcem...




V kopci...



 A tady už zbývá jen kousíček do Hohenbergu a někteří již umírají: 


Konečně Hohenberg a zrychlené tempo a těšení na pivo


Triumfální dobytí Hohenbergu (a foto opět instantní by Petr) (A Eger je česky Ohře, kdyby někdo nevěděl :))


 Spokojenost :)


Pivo Nothhaft jsme všichni ochutnali poprvé - nejdřív světlé, poté pšenici a pak znovu světlé...


A pár jich vzali na cestu domů...


Cestou jsme uctili památku nebohého vojína Lázničky (ve službě se opil a utonul v potoce)


A konečně cíl putování - Libá


...ze které nás vysvobodil Petrův a Vítkův táta
(další fotky jsou černobílé, protože jsem si hrála s nastavením foťáku, ale zjistila jsem, že při špatných světelných podmínkách vycházejí lépe než barevné!)


A na závěr pár sebestředných s Honzínem (prostě jsem se nedokázala rozhodnout pro jednu)




Německá piva byla nakonec silnější než já a pokračování v Aši mě mírně řečeno dorazilo. Fuj, stydím se.

Takže nějakých 20 km v nohách a druhý den nedobrovolná dieta = za tyhle Vánoce jsem rozhodně nepřibrala :D :D
Edit: Dle průvodce našeho výletu to bylo okolo 30 km. Masakr. Tolik jsem nikdy neušla ani v létě, těžko tomu věřit!

čtvrtek 26. prosince 2013

Vánoční střípky

Maminčín zlatooranžový stromeček:




Ozdoby na větvičky jsem koupila na dobročinném trhu a pocházejí z chráněné dílny, v jednoduchosti je prostě krása:



Štědrovečerní stůl...



Každoroční hlídač dárků. Už 15 let.


Sestra s prckem :)


Tolik salátu zbylo ještě na 2. svátek... to dáme!


Vytoužená vánoční pohoda - nohy hore, zabalit do deky a užívat si jeden z dárků :)




neděle 22. prosince 2013

Tak trochu jiné koledy

Pokud si chcete stejně jako já užít vánoční atmosféru, ale z klasických koled, kde dojemně pěje dětský sbor, máte osypky, pokud slyšíte víc jak tři za sebou? Nechcete v každé sloce slyšet o požehnání, andělech a božím synáčku, protože nejste věřící a tenhle význam Vánoc Vás nebere?

Poslední tři roky jsem si v převánočním čase sestavovala mix "tak trochu jiných" vánočních písniček, které bychom si mohli pouštět třeba v práci.

Samozřejmě nejsem všeználek, určitě jich existuje ještě mnohem víc a možná Vám také některé z mých tipů mohou přijít stupidní. Proto sem s dalšími, ráda poznám další!
Nehledejte v tom žádnou spojovací myšlenku, prostě některé jsou vtipné, některé ironické, něco brutál a některé třeba jen milé... 

1) Nightwork - Vánoční čas


 2) Xindl X - Štědrý večer nastal


3) Billy Mack - Christmas is all around
Soundtrack z Lásky nebeské, který je mimochodem skvělý úplně celý :)


4) Vánoční hymna Evropy 2
Staré a trochu odfláknuté, ale jinak celkem dobré - za verš "Stromeček si ozdobim!"


5) Jiří Korn - To k Vánocům patří
Úžasná ukázka normalizační shitky. Zvlášť geniální je verš "Ten kdo se postí, má navečer hlad". 


6) Lubomír Lipský - Těšíme se na ježíška


7) Karel Gott - Jsou svátky



8) Monty Python - Ho Ho Fucking Ho



9) John Lennon - Happy Xmas (War is over)
Jen musíte trefit na verzi, kde Lennon nezpívá falešně :)



10) Sodoma Gomora - Zasraný Vánoce


No, co posloucháte Vy? :)

 


pátek 20. prosince 2013

Předvánoční vichřice

Poslední týden před Vánoci jsem čirou náhodou byla hrozně kulturní. Dva dny po sobě v Činoherním studiu, pěkně polaskat ducha.

Středeční představení Beze světla/Kein Licht stálo na úžasném vizuálním zážitku a hlavně díky němu bylo možné přednášený text, který byl svým ražením určen pro náročného diváka (jméno nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek jsem sice slyšela poprvé, ale zdá se, že minimálně na katedře germanistiky je to zásadní pojem), téměř samovolně a jakoby mimochodem vstřebat, ač přehršel slov docházel k mému v ten den velmi unavenému mozku jen velmi klikatými cestičkami.


Vize postapokalyptického světa byla velmi znepokojující a já si poté vykračovala namrzlým Ústím přes celé město domů ve svých krátkých šatečkách a přemýšlela nad tím, jestli by mě to, jak umělci jakohokoliv druhu vnímají svět, nemělo znepokojovat trochu více, než dosud znepokojuje. Úvaha nad tím, že život jedince je naprosto nicotný a jestli denní starosti, které máme, nejsou náhodou jedna velká trapárna, my nežijeme vwe velkých kulisách a nad námi něco, co se našemu konání vysmívá.


 Má nějakou hodnotu náš způsob života? Studovat, chodit do práce, zakládat rodinu, vysedávat po večerech v hospodách či před televizí, rozčilovat se kvůli frontám v Tescu, řešit pomluvy sousedů a další chleby našich dnů? Hluboce prožívat smrt každého našeho blízkého, ale přitom ani nemrknout nad záběry stovek mrtvých při nesmyslných válkách či v místech přírodních katastrof promítaných v televizi?

Co když se jednoho dne probudíme a všechno bude jinak? 

Zástupy spisovatelů, filmařů, malířů a dalších umělců zasvěcují své životy tomu, aby se pokusily ostatním předat své znepokojující úvahy o smyslu našeho bytí.
A zdá se, že alespoň někdy to účinky má i na mě, protože alespoň pro několik hodin jsem mohla přestat brát své pseudoproblémy, pocity a celé své bytí tak vážně.


I když poslední prosincové týdny působily dojmem, že všichni vlatníci divadelních parmenentek musí honem vyplácat předplacené vstupy, tak na Páralově Soukromé vichřici nával nebyl. První ohlasy nebyly příliš pozitivní, ale já už jsem zvyklá, že se mi obvykle líbí to, čím většina (čti ta intelekuální většina) mých přátel pohrdá. Ale bavili jsme se všichni přítomní. Hra ale byla ve výsledku smutná, i přes četné vtipné gagy. Příběh, ve kterém šlo o vztahy, ale jen velmi málo, zda-li vůbec, o lásku. Naprostý protiklad ke všem těm sladkým vánočním komediím, které v tomto čase sjíždím.

Příběh o vztazích zdeformovaných stereotypním životem odehrávajících se v ústecké chemičce, ve které kámen šuká cihlu (v případě tohoto představení spíše židli), ale současně příběh, který se odehrává v mnoha podobách v každém podobném kolektivu, ať už v maloměstě, na univerzitě, na hudebním táboře či v Beverly Hills 902 10, příběhy, o kterých jsme slyšeli, či jsme sami jejich součástí, které se odehrávaly v 70. letech stejně jako dnes, a nedělejme si iluze, že by je lidstvo neznalo i před stovkami či tisícemi let. 


Za mě tedy výživný týden. Nejprve hrozba, že po příští nukleární katastrofě po mně zůstane jen vypálený stín na zdi. A podruhé náhled pod pokličku mezilidských vztahů, které máme prostě jen takové, jaké si je zasloužíme.

Tak, a o Vánocích už jen pohádky, kde zvoní zvonce na šťastné konce.


sobota 7. prosince 2013

Světýlka

Říká se, že k Vánočnímu času patří světýlka proto, že denního světla je tak strašně málo, že si ho musíme nahradit právě svíčkami, lucerničkami, blikačkama a dalšími světelnými producenty.
A je to opravdu nutnost! Do práce vstávám za tmy, z práce za tmy odcházím, dnes jsem se nad ránem vrátila z večírku a to málo, co bylo bílým dnem, jsem prospala.

Představuji Vám své světlonoše...
Asi třetí rok mám místo adventního věnce tyhle čtyři blyštivé baňky z Nanu Nana. A kašlu na zapalování jich po jedné :) Víc světla je prostě víc světla!


Vánoce bez vloček si neumím představit :)
Svítící řetěz mám z Ikey.

  

Nejnovějším přírůstkem je aromalampička a nechápu, že mi její koupě trvala tak dlouho! Takže jsem takhle najednou zahlédla jednu ve fialové barvě a bez rozmyslu ji koupila. A k ní olejíček s vůní vanilky a skořice - protože jsem táááák moc na sladké :)


Rozhodla jsem se letos strávit celý předvánoční i vánoční čas v klidu, udělat si pohodu, utřídit myšlenky a vyhnout se stresu a zbrklým činům. Vánoce zvlášť neprožívám, protože za a) nejsem věřící, takže jejich původní symbolika, ať už křesťanská, nebo pohanská, je mi buřt, b) všudypřítomná komerce je fujbléhnus, c) vždycky mě u našich vytáčel ten nátlak ohledně úklidu, d) koncem roku se vždy hromadí studijní práce a její odkládání až na nový rok mě vždy stresuje na hony dopředu. Letos jsem se ale rozhodla přijmout za svou alespoň takovou tu vánoční filozofii o vnitřním zklidnění a využití těchhle svátků alespoň pro regeneraci své duše.
Dárky jsem objednala z internetu a ušetřila čas, vyhnula se nákupům tuny zbytečností a hlavně davům lidí, což je velmi důležité, protože mě dokáží velmi snadno rozlítit a já nechci zbytečně probouzet své negativní emoce. A už se letos určitě nebudu rozčilovat ani nad hnusnými santy lezoucími ve velkém po balkonech všech domů v okolí.
Hezky v klídku :)

pondělí 2. prosince 2013

Až tak moc tě nežere


Je skvělé, že na světě existují věci, které umějí občas trudnomyslného člověka spolehlivě nakopávat. 
 
Samozřejmě, také existují škarohlídi, kterým nepomůže vůbec nic, jenže já jsem bojovník a pořád mě nepřestává udivovat a nadchávat (nebo nadchýnat? To je snad ještě horší, ale jak byste dali sloveso „nadchnout“ do nedokonavého vidu, aby to odpovídalo tomu, co máte na mysli?:)), že mi často stačí jen lehce brnknout na tu správně naladěnou notu a všechno má najednou jasnější obraz.
A dnes tím nadchávadlem byla kniha a po ní následující očistná úvaha.
          
Pro dnešek tedy trocha ženské psychologie.
Koho to děsí, ať dál nečte.

Film He is just not that into you je geniální. A protože se blíží Vánoce, není ani náhodou, že ho společně s Love Actually, Pretty Woman a Bridget Jonesovou řadím mezí své oblíbené vánoční bijáky, které můžu stále a pořád dokola.
A já mám právě v ruce stejnojmennou knížku, která obsahuje nejčastější problémy, se kterými se ženské ve vztazích s muži potácejí. Spolu s vyjádřením muže, který se s tím nepáře, nic nepřikresluje a vše s odzbrojující upřímností komentuje. Je to taková koncentrace syrové pravdy bez sladkobolného utěšování, které jen protahuje zbytečnou agónii a ukrajuje Vám větší a větší kus Vašeho času a života, že si po pár stránkách připadáte jako člověk, co se probral z kómatu. Nebo se nadechl po nekonečně dlouhém potopení se zadrženým dechem. Nebo jako někdo, koho majzli pořádně po hlavě a v tu chvíli se rozsvítila všechna světla kolem.

          
Ano – každá chytřejší holka podvědomě věděla, že i řešení nabízená chladně uvažujícím mužem byla nasnadě. Ze strachu, že to ale přeci jen může být jinak, se nechtěla vzdát šance, že když přeci jen trochu vydrží, odměna přijde. Nic přeci není zadarmo, že?
            Pak je tu druhý argument a jeho autorem jsem já: kdyby opravdu existovala možnost, že když budete na chlapa spěchat, chtít některé věci slyšet na rovinu a prostě celkově rýpat do záležitostí, o kterých tušíte, že se mu do nich absolutně nechce, tak, že se z toho chudák zhroutí, zabije to v něm veškerou náklonnost, kterou k Vám choval, zavře Vám to veškeré dveře ke společné budoucnosti a tak dále, myslíte si, že takový chlap by měl mít vůbec právo, aby ho kdokoliv nazýval chlapem?
              Ze všech stran dneska posloucháme, jak chlapi svoji mužnost ztrácejí. A k tomu vysvětlení, že si za to vlastně můžeme my ženské samy, protože v nich tu mužnost samy zadupáváme.
            A já jsem zjistila, že jsem to několikrát v životě udělala taky – měla jsem prostě pocit, že ten chudák je prostě tak moc zranitelný, že mu přeci nechci ublížit, shazovat ho a vůbec ho nijak trýznit. A moc tomu nepomáhají ani časopisy pro ženy, které jsou všude kolem a nabízejí erudované pravdy. (A věřte, že zrovna já je mám všechny dobře pročtené). A jedna zaručená rada jako přiklad za všechny: pokud se Vám například nelíbil sex, rozhodně chlapovi nikdy neříkejte, že se Vám nelíbil. Musíte začít z druhého konce – tedy říct, že by se Vám líbilo, kdyby udělal konkrétně to či ono. Když byste totiž jako první řekli, že se Vám to nelíbilo (= rozuměj, on by si to mohl přeložit, že to bylo hrozné / strašné / příšerné / ubohé / nudné / tragické…), tak toho chudáka 1) zmrazíte, 2) zkonsternujete, 3) připravíte ho totálně o sebevědomí, 4) uvrhnete do deprese, 5) přimějete myslet na sebevraždu, 6) zasejete mu do mozku noční můry, které ho pak budou spánkem noc co noc provázet, 7) kvůli Vám propadne alkoholismu, 8) už se mu před Vámi ze strachu nikdy, nikdy, nikdy nepostaví…! Vážně?
Je opravdu chytrá jen ta ženská, která umí všechno hezky zaobalit a pěkně načinčané chlapovi předložit?       
Každopádně tahle vložená úvaha měla být jen tak na okraj. Chtěla jsem tím říct, že i já jsem asi celá léta nevědomky chlapy podceňovala. Například jsem vždycky byla raději, když byl chlap tím, kdo se rozešel se mnou. Protože jsem vždycky věděla, že JÁ se z toho bez větší újmy na zdraví dostanu. Zatímco ti chlapi jsou tak křehcí… vždyť kolik jsem znala těch, co přehnaně pili kvůli nějaké holce! Těch, co kvůli nějaké šíleně brečeli, protože ji fakt milovali a ona se ukázala jako hrozná mrcha! Těch, kteří zažili tak kruté zklamání, že se od té chvíli ke každé další chovali rovnou jako k nepříteli!
Já jsem to přeci vždy myslela dobře – chtěla jsem, aby ty holky, které přijdou po mně, nemusely trpět tím, že jsem já byla tou mrchou, která nějakého muže „nenávratně zničila“! Naopak, vždy bylo mým přáním, aby jim byl lepším mužem, než byl předtím mně!
Taky Vám to zní jako neuvěřitelné sračky? To mně taky. Jen nechápu proč až teď a kde jsem vlastně tyhle nesmysly nabrala předtím. Jestli máte někdo tip, tak sem s ním.


Ale zpět ke knize „Až tak moc tě nežere“. Člověk se nad každou radou upřímně zasměje, ale zároveň ho i vyděsí, protože na každý ukázkový případ lze napasovat některou z Vašich kamarádek. Některým jste už někdy poradili to samé, co autor knihy. Některým nechcete zbytečně brát iluze, protože víte, že pravdu stejně slyšet nechtějí. A být za posla špatných zpráv také není nic moc vizitka. A u jiných opravdu upřímně věříte, že jsou těmi slavnými výjimkami, potvrzujícími pravidlo.


Na téhle stránce http://www.databazeknih.cz/knihy/az-tak-moc-te-nezere-50436 dostala knížka hrozně na frak. V první řadě hlavně za to, že s  filmem má společné pouze modelové příklady. Chápu, čtenáři se těšili na román a ono nic.
V dalším sledu jí čtenáři vyčítají, že obsažené rady jsou snad pro úplné blbce, protože to je přeci jako jasné, co si má dotyčná dívka o svém milém myslet a jak by ho měla okamžitě vykopat ze svého života!
Pardon, ale to jsme teda v určitých chvílích našich životů všichni někdy za blbce. Klobouk dolů před těmi, co si nikdy nenechají nic nalhat, vždy jednají správně a nikdy by se nenechali nikým využívat.
Kolikrát Vás napadlo při přemýšlení o jednání své kamarádky, že Vám, kdybyste byli na jejím místě / Váš chlap by Vám řekl / udělal, to co jí, že byste s ním nekompromisně a hlavně hezky rychle vymetli? Noo, já bych v tom odsuzování nebyla až tak zbrklá, protože nejrůznějších příběhů s dějovými zvraty, kdy se jeden z páru chová očividně na pěst, najdu kolem sebe tolik, až mě z toho mrazí. A ne všechny dopadly úplně špatně a to jsme zase u těch nadějí v dobré konce…
A nechci ani paušalizovat, že by se stejné příběhy nemohly odehrávat také v mužském světě.

Mě to ale v tuto chvíli inspirovalo k několika věcem:

1) do budoucna už opravdu, ale opravdu! nechám chlapy, aby byli chlapy. Jediným prvním krokem, ke kterému se odhodlám, bude pozitivně laděný kukuč.
2) když zrovna žádní nebudou, tak vlastně taky dobře. Víc času na všechno ostatní. 
3) konečně zvednu zadek, umyju okno a udělám vánoční výzdobu. Vánoční atmošku si můžu užít i sama. Bez chlapa a bez myšlenek na zahrabání se pod zem.