sobota 31. května 2014

Princezna Koloběžka :)

Splnila jsem si zase jednu ze svých rozmařilých tužbiček a pořídila kolobrndu.
Mám z ní hroznou radost a bez mučení se přiznám, že je to inspirace paní Zázvorkovovou (Stellinka promine :)) a taky díky Lucce-Pucce, u které jsem ji viděla jako první a zároveň díky ní padla volba na českou značku Yedoo.
Složit ji byl trošku oříšek, ale prostě jsem se rozhodla, že to dám :) Na chlapskou pomoc jsem se obrátila až při montáži brzd, protože to už byl pro mě opravdu rébus. Naštěstí mám nejšikovnějšího kamaráda Sašu, který je na stroje o dvou kolech opravdu machr a přesvědčit se o tom můžete i na jeho blogu Kolem dokola










Krabička vážila pouhých 12 kilo a dost mě pobavil výraz výdejce na pobočce Mall.cz, když jsem na otázku, zda s tím nechci pomoct k autu, odpověděla, že dobrý, že to beru busem :)


A opravdu jsem si prostudovala (mnou tolik milovaná záležitost!) návod! Musím ale říct, že byl úplně na houby a obrázky jiné než realita!


Tak kdo si se mnou vyrazí zadrandit? :)

hadříky: kalhoty a kecky - H&M, mikina a naušnice - Pimkie, šátek - Orsay, batůžek a hodinky - Asos

čtvrtek 29. května 2014

Nedělní rozjímání

V neděli v podvečer bylo venku nádherně - jasno, modro a úžasné světlo k tomu. Akorát jsem se vrátila z fitka a protože bylo venku opravdu nádherně, musela jsem toho počasí využít. Oblékla jsem si dlouhé šaty a k nim sandále a lá správná lesana a s foťákem a objektivama v batůžku jsem vyrazila na louku u nás za panelákem...

Cesta na konec světa...

Ústí na dlani


Typické a tolik oblíbené panorama :)


 jezero Milada:





A na závěr na mě jakožto odporného realistu pár hodně neobvykle snových snímků, které ale pro mě vystihují ten teplý skoroletní večer, jako byl právě ten nedělní. Pěkně s nádechem melancholie, protože takový i byl.
Snad po sto letech jsem měla volný víkend, který jsem chtěla strávit sama. Tak jsem se v průběhu posledních týdnů těšila, až budu mít pár dní klidu a nikdo mě nebude otravovat a já si budu moct sama vyrazit na kolo a pak si doma jen tak ležet, listovat v časopisech, přečíst si nějaký román a konečně pořádně uklidit. Nakonec to bylo dost náročné, už v pátek večer na mě šla nepříjemná depka a v neděli už ty pocity osamělosti dosáhly vrcholu. Nebýt návštěvy fitka, tak jsem od pátku nepromluvila s živou duší.
Dost psycho.
Zároveň mě to ale přivedlo na myšlenku, že tohle přece znám, to už se mi stávalo i dřív a pak v zápětí přišel nějaký zlom. Bohužel letos na ten zlom marně čekám už příliš dlouho.





Pokud nic víc, tak snad fotky alespoň zahřejí. Venku je to zas děs běs.

úterý 27. května 2014

Izmir naposledy

A už je čas téma Izmiru opustit, přeci jen už jsem pár dní zpět v ústecké realitě... Ještě posledních pár fotek a zajímavostí a jedeme dál...
S leteckými cestami zřejmě pro letošek končím (i když...), ale s cestováním určitě ne - v blízké době mám v plánu si zajet na výlet k Lužickým jezerům a strávit tam víkend na bruslích.


U nejslavnějšího Izmirského bodu - Clock Tower, v turečtině Saat Kulesi...



Co bylo na Izmiru zvláštní, bylo množství toulavých psů... Byli všude, podřimovali na všemožných místech a v parcích pobíhali v celých smečkách. Nikdo si jich ale nevšímal a zřejmě na to jsou všichni zvyklí. Vyptávala jsem se na to Hakana a ten mi řekl, ře v Turecku nemají psí útulky, ale zato mají všechny psy očipované (každý měl barevnou cedulku v uchu jako koza) a veterináři je pravidelně odchytávají a očkují. Nějak si to v našich poměrecj nedovedu představit. V Izmiru je šílená doprava a dokážu si představit, kolik těch psů auta denně srazí...

Tohle byla pouliční dramatizace neštěstí v Somě:


Další várka papání :)


Obrázek vpravo je z univerzitní menzy, o tom si u nás můžeme nechat jen zdát!


Koupačka v hotelu


Malý kuk do hotelových lázní, kde bylo naprosto úžasně!

 
Poslední večer v Izmiru v nové košili :)


Letiště v Istanbulu...


Tak a je to. Můj cestovní květen je za mnou, psychiku to povzbudilo, jak mohlo, ale pro mě asi stále málo. Několik kamarádek mi radilo, abych před svými problémy utekla, ideálně někam na delší studijní stáž - mám přece všechny možnosti hned u nosu, že? Jenže ono to není řešení, naopak - to, co necháváte doma, se vám daleko od domova připomíná o to víc. A pokud už v Ústí žiju jako kůl v plotě, tak si jinde zásadně nepolepším....

pondělí 26. května 2014

Lucie na konferenci :)

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem jela do Turecka, byla účast konferenci s názvem Education and Gender, kde jsem prezentovala jeden příspěvěk. Kdo mě blíže zná, či čte tento blog pravidelně, tak ví, že jsem v tomto ohledu začátečník, protože má úplně první konference s vystoupením proběhla celkem nedávno - na univerzitě v Hradci Králové a popsala jsem také zde své dojmy. Jenže kam se hrabe Hradec, kde vystupovali jen "mladí vědečtí pracovníci" (= stejná nezkušená telátka jako já) na to mluvit někde anglicky??? Ale zase: nikdo vás tam nezná a už je zřejmě nikdy v životě neuvidíte. A je potřeba se někde otrkat.


No a jak to dopadlo?
Můj příspěvek přišel na řadu v pátek odpoledne a ve svém bloku jsem byla poslední. Uklidnila jsem se ale už ráno při slavnostním zahájení, kdy proběhly první přednášky ve velké aule - první byl skvělý, naše turecká kolegyně Gizem měla příspěvěk o institucích, zabývajících se v Turecku Gender studies a měla skvělou angličtinu, jenže potom už to bylo peklo - její následovkyně kuňkala s příšerným ruským přízvukem, další týpek byl Holanďan a prezentoval iks let známé skutečnosti jako svůj jedinečný objev, navíc byla jeho prezentace tak přeplácaná ve snaze mít ji zábavnou a graficky zajímavou, že byla dost obtížně k přečtení.

V mém odpoledním bloku byly první dva příspěvky fajn, i když nic moc zábavného, anžto se jednalo o samá čísla, statistiky a průzkumy. Ale ti dva, co byli těsně přede mnou! Nejdřív francouzský profesor. Angličtina příšerná a jeho výzkum úplně o ničem, navíc (jak říkali kolegové, já o tom vím kulový) ho měl i špatně kvůli nějaké vysoké odchylce, která takový výzkum sama znehodnocuje. Stanovil si asi deset hypotéz a na konci shrnul asi tři, navíc takovým způsobem, že i já, která měla metodologii výzkumu jeden semestr a příliš pozor nedávala, tak jsem viděla ty blbiny. A poslední byl mladý Ind, který vyprávěl o rozdílu uplatnění vystudovaných inženýrek a inženýrů v Dillí. Mluvil hrozně rychle a měl tak strašný přízvuk, že i chudák moderátor jen krčil rameny.

Takže mé sebevědomí značně narostlo a byla jsem v klidu :) Problém jsem měla jen s diskusí, protože jsem položeným otázkám moc nerozuměla a hned první zákeřná otázka byla ohledně použité metodologie. Nojo, s tou mám problém obecně. Protože co popsat na metodě "sedla jsem si ke knížce / do archivu a vypsala si nějaké poznámky"??? Taky bylo docela vtipné mluvit o situaci v Německu, když v lavicích přede mnou seděli dva Němci a minimálně jeden se tvářil dost pochybovačně a pak se mě ptal, proč si myslím, že existuje tak velký rozdíl mezi říšskými Němci a sudetskými, že to vůbec stojí za výzkum?!

Na konci za mnou ale několik lidí přišlo, že se jim to líbilo, a vzápětí už mluvili o Praze, jak tam máme krásně :D :)
Závěrečný poznatek z mezinárodní konference tedy je: nikdo vám upřímně neřekne svůj názor a nikdo si vás nedovolí kritizovat. Mezinárodní spolupráce je prostě hodnotnější než nějaká úroveň a kvalita prezentovaných příspěvků.



A já přímo v akci s tureckým prezidentem bdícím po mé levici... :)


A nějaké osobní doporučení?
I když stokrát pochybujete o úrovni své angličtiny a okolí vám říká, že tam budou samí odborníci plynule šprechtící, tak se není čeho bát. V každé skupině se najde několik kuňkalů nebo jako ten Ind sice můžou mít perfektní gramatiku, ale přes přízvuk stejně rozumíte kulový. Využijte jakékoliv možnosti vyjet do zahraničí, protože poznáte nová místa a lidi a jste přirozeně nuceni do hovoru. Stačí pár dní a přistihnete se, že si sumírujete myšlenky v angličtině, i když se chystáte něco říct Čechovi :)

pátek 23. května 2014

Turecké užívání...

Jak jsem se těšila na řecké jídlo na Kypru a turecká kuchyně pro mě představovala hlavně kebab a ty naprosto odporné sladkosti s mejdlovou příchutí růže, tak teď obracím o celé kolo!
Turecké jídlo nemělo chybu už od první svačiny v letadle...
Dobře, jehněčí se svojí nasládlou pachutí mě úplně nenadchlo (mám dokonce pocit, že i hovězí kebab vařili ve společném kotli s nějakym mněhnětem, protože smrdělo stejně), ale všechno ostatní ano!

První den jsem decentně ochutnala místní nejrozšířenější pivo Efes, ale protože přivítání s účastníky bylo spíše vinné, tak jsem nezůstala pozadu. Tím u mě víno skončilo, nebylo nic extra a ráno jsem ho cítila, takže - po zbytek pobytu už jen pívo. Má sice 5 voltů, ale přišlo mi slabší než naše, taková horší desítka. Vtipné ovšem bylo, že v Turecku zřejmě nebývá zvykem, že by si ženy v restauracích dávaly pivo. Pokaždé, když číšníci nějaká piva donesli, tak to mé tam zůstalo poslední a hrozně zmateně pátrali, pro koho u stolu by mělo být. No pro mě přeci určitě ne! :) Když se to zopakovalo asi po šesté, tak už jsem byla terčem vtípků :) 


První Efes u moře :)


Rybičku jsem si vybrala pěkně čerstvou :)


Stůl před žranicí. Skvělé jídlo v extrémním množství.


Avizovaná rybička byla až snad dvacátým chodem... Poprala jsem se s ní hůř než stařec Santiago! 



Sobotní oběd přímo u moře. Obsluha lehce neschopná a nevěděli, co vlastně mají nebo nemají, ale kdo by to v tak krásném dni a na tak krásném místě řešil...




Výhled zpoza talíře...



Jehněčí žebírka (steak bohužel neměli a hlad byl hlad)


Tuhle porci čokošky jsme dostali jako nečekaný dezert :)


Absolutně nejskvělejší turecký zákusek, který mi objednal můj turecký kamarád Hakan v echt tureckém bistru na tržišti. Bylo to horké a příjemně sladké, uvnitř byl sýr a nějaká zelenina (fakt!) a navrch zmrzlina! <3 D.O.K.O.N.A.L.O.S.T.!


Typický turecký čaj v tulipánové skleničce. Turci to do sebe obracejí jako panáka :)



Tohle byla poslední večeře v Turecku. Zapadli jsme do náhodně vybraného bistra cestou do hotelu a nemělo to chybu. Snad jen, že bistro bylo tak tradiční, že neměli ani kapku alkoholu. Za to jsme ale po jídle dostali automaticky čaj!




 A poslední pivo na izmirském letišti... Nejdřív mě zaujala lahev a pak jsem si všimla, že je nefiltrované. Chuťově už se to lehoulince blížilo našem pivům :D


...ale nejdůležitější stejně bylo, že bylo studené!


Hmm, asi mám hlad a chci zpátky!