čtvrtek 31. prosince 2015

Dojče bíchr

Zdravím poslední den v roce a než přijde nálada, chuť a čas na nějakou podrobnější bilanci, podělím se s vámi o další kousek mého bláznivého života.
Tyhle Vánoce předčily všechny ostatní svou originalitou - a to takovou, že jsme prostě žádné nepořádali. Minimalistickou výzdobu jsem již ukazovala zde, ale jinak bylo vše naruby. Bramborový salát jsme na Štědrý den obědvali u Járovo mamky, ale k večeři jsem pro nás dva vyrobila houbové rizoto, protože to tak prostě s nabídkou ve spíži zrovna vyšlo... A stejně jako jsme makali víkend co víkend poslední asi dva měsíce, tak jsme makali od prvního dne mé vánoční dovolené a totéž jsme dělali i v  ten kýžený Štědrý večer asi do dvou do rána.
Místo svátečních šatů staré džíny, na nohách zaprášené staré glády, na rukou pracovní rukavice.
Chtěli jsme do Vánoc lidsky bydlet a taky se nám to povedlo.
Naše předchozí bytí v Aši totiž nebylo asi zrovna to, co byste si pod pojmem bytí představovali. V prostoru, který je vlastně nebytový, scházely některé důležité aspekty, díky kterým se jim říká nebytové, ale protože nejsme žádné citlivky a Jára má za sebou celkem bohaté zkušenosti se spartanským životem, tak jsme to rok a půl zvládali bez větších potíží - i když možná jsme to tak zvládli jen proto, že to díky našim hektickým životům tak strašně uteklo...

Změny tlačí dál a vše se posouvá - já postupně ze severu na západ a odsud částečně na ještě dálnější západ, takže koupě bytu nebo jiného lidského obydlí vhodného pro lidi (respektive pro jednu fintilku, která trvá minimálně na vlastní šatně!), v tuto chvíli nepatří mezi investici číslo jedna, ale je potřeba co nejvíc vytěžit ze současných možností.

Včera jsme se ségrou využily povánočních slev a zajely si na nákupy do nedalekého bavorského Hofu. Obchodem číslo jedna pro mě bylo jakékoliv německé knihkupectví. Pilování jazyka na mě momentálně doráží mezi hlavními úkoly pro příští půlrok a není čas ztrácet čas. Nedávno jsem přelouskala svou první knihu v anglině a napoprvé to nebylo ani tak bolavé - chytré totiž bylo si vybrat titul, který jsem kdysi již asi dvakrát četla v češtině.
S němčinou jsem zauvažovala podobně a aby motivace byla o to silnější, vybrala jsem si titul nad tituly - můžete třikrát hádat a tradá - Pýcha a předsudek alias Stolz und Vorurteil v nejnovějším německém překladu sehnána. Ač v češtině preferuji klasický překlad Evy Kondrysové a s těmi novějšími mám srdeční, morální, etický i emoční problém, v němčině jakožto začátečník ocením současnou spisovnou podobu - určitě chápete, že se úplně necítím na dobové přechodníky...


A protože žádný paperback z tak krásně úhledné řady nechce být v žádné knihovničce sám, bude mu na poličce dělat sousedku i Paní Dallowayová od Virginie Woolfové, a to bude má další německá výzva, protože jsem ji v češtině nečetla :)



úterý 22. prosince 2015

Vánoce

Letošní Vánoce přicházejí ani nevím jak... spíš to probíhá tak nějak mimoděk na pozadí.
Což ale není vůbec špatně, nepropadám žádným šílenstvím, nějaké dárky jsem měla sesbírané postupně a v tom největším předvánočním pekle jsem absolvovala jen dvě návštěvy nákupních Mekk.

Z kraje prosince jsem dostala malou roli červeného nadělovače sladkostí, vše ale bylo narychlo, převlékla jsem se jen na honem v koupelně, když jsem takhle chodila kdysi, předcházelo tomu několik hodin důkladných příprav...




čtvrtek 17. prosince 2015

Jediné, co přetrvává, je změna!

Tohle heslo jsem poprvé viděla při své několikaleté brigošce v Nanu Nana, tehdy mi to moc smysl nedávalo, protože neustálé předělávání komínů zboží a regálů s příšerně těžkými policemi opravdu nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti. Navíc jsem prostě konzerva uvyklá na to své - což dokazuje třeba plocha mého monitoru, kde mám fotku rozkvetlé třešně už od předloňského jara. Mám problém i se zařízením svého pokojíku, kde se nedokážu oprostit od uspořádání, které jsem mu vtiskla na začátku. Dokážu vymyslet zařízení pokoje, když výrazně obměním nábytek nebo přijdu do úplně prázdného prostoru - ale pracovat již s jednou zařízeným?
To je ale jen malá odbočka, která vlastně nebyla v plánu :)

obložní úkaz v Aši...

Docela dlouho jsem se odmlčela v postupu mých plánů (nebo jsem se alespoň trochu snažila mlžit) - znáte takový ten strach ze zakřiknutí? Mlžit ale vůbec neumím a vlastně jsem obecně taková slepičí řiťka, takže většinou řeknu všechno hned.
Nutkání ke změnám většího či menšího rázu mě pudí v celkem pravidelných cyklech, asi tak co dva roky, ale to nejnovější dosud považuji za největší.

Poslední cca tři měsíce čtu hodně motivační literaturu - knížky, blogy, články. Některým se směju, jiné beru celkem vážně, ale celkově se ze všech snažím něco užitečného vytěžit. Často je to těžký, protože takový ten americký sluníčkový balast a lá reklamní vymejvačka většinu rozumně uvažujích lidí dokáže tak otrávit, že knížku odloží - teď mluvím třeba o knihách nejprofláklejší motivační autorky Rhondy Byrne - viz diskuze zde.
Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu, sepisovat si velké a malé "to do" listy a malovat si tabulky a grafy svých velkých i menších cílů a pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála.
Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože jsem u ní nikdy nezaznamenala žádný posun.
Ale to, že přečtení knížky samotnou změnu v životě nezaručí, to jistě znáte sami: i když si při čtení říkáte, jak to na vás sedí a jak vám to konečně otevřelo oči, stejně ze zajetých kolejí nevybočíte.

pondělí 7. prosince 2015

Podzim over

Ještě pár obrázků z konce listopadu, než začneme prudit s Vánocemi. Já je tradičně moc neřeším, pár dárků jsem pokoupila a pár mě jich snad ještě cvrnkne do nosu...

Blogy jsou plné wishlistů a tipů na dárky pro celou family, ale já se zatím nenechávám stresovat. Když mě doma překvapili otázkou, co chci, tak jsem zůstala zaraženě koukat, protože jsem takhle z fleku nedokázala nic vymyslet. To, co bych opravdu chtěla si totiž stejně koupím sama. Pokud jste na Facebooku, tak jste si určitě všimli, že to tam neustále nahazuje fotky, které jste publikovali před rokem, dvěma, pěti. Tedy v případě, že vůbec nějaké fotky postujete :)
Na mě takhle před pár dny vyskočil můj loňský seznam pro Ježíška (respektive pro mámu, protože nikdo jiný pro mě dárky neobstarává) (plus tady byl článek). A velmi mě překvapilo, že jsem si kromě jedné věci postupně splnila všechno. Z toho Ježíšek donesl pouze mixér a kromě Clarisonicu jsem si pak zbytek koupila sama, či v případě jedné knihy vypůjčila. Takže jsem letos Ježíškovi řekla, že ten Clarisonic stále platí (ale vím rovnou, že ho nedonese - mamka si myslí, že je to agresivní věc :) a přidala jsem jen aktuální seznam knih - pokud jste zvědaví na můj vkus či nevkus, k nahlédnutí zde.
A teď už k obrazové dokumentaci.

Poslední užívání si kožené bundičky při 15 stupních... 


Generální úklid mých vzpomínek

V rámci příprav na předvánoční úklid jsem se rozhodla uvolnit našim nějaké to úložné místo a ohodlala se vytřídit skříň plnou "pokladů". Jednalo se o šest narvaných tašek s odstrižky látek, vyřazeným oblečením, princeznovskými kostýmy a ručně šitými pokusy "o vlastní módu". Pobavila jsem se velmi a zároveň to byla velmi nostalgická cesta časem. Kupodivu jsem toho moc nevyhodila a protože plánuju si k Vánocům (nebo spíš po Vánocích, ale to je fuk) nadělit šicí stroj, tak se halda větších i menších odstřižků na první pokusy bude hodit.
Hlavně jsem ale našla tyhle kabelky, které jsem šila. Bylo mi tak 13 a skutečně jsem je nosila! Jen do té růžové se toho nedalo moc dát, protože když byla moc těžká, tak se natáhla :)


Další (marný) pokus o sehnání ideálního kabátu. Tenhle neobsahoval vlnu prakticky vůbec, takže neměl šanci. Ale aspoň zkusit jsem si ho chtěla :) Byl z C&A. 


pondělí 30. listopadu 2015

Jak snadno by byly věci jinak

Určitě každého z nás mnohokrát napadlo "kdybych tenkrát udělal/a tohle jinak..."
Už kolikrát jsme s přáteli i náhodnými známými probírali naši volbu střední a později vysoké školy a já si přitom uvědomila, že udělat tehdy jinou volbu by mi naprosto zpřeházelo život.
Chodila jsem na osmileté gymnázium a v kvartě se mnoho z nás rozhodovalo, zda zůstat, nebo odejít na jinou střední školu. Já jsem tehdy žila snem o životě se spoustou zvířat a hlavně o koních (teenagerovská holčičkovská klasika...), takže nápad na střední školu padl na zemědělku, což bylo doma samozřejmě rezolutně zamítnuto ("ty půjdeš na vysokou a ne se někam vrtat v hnoji!"). Kdybych si to tehdy prosadila, stoprocentně bych teď byla někde jinde, měla jinou práci, v jiném městě, měla jiné přátelé atd. Byla bych to vůbec já, jak se znám?

Pro tuto úvahu ale nemusím chodit až tak daleko - před několika týdny jsem začala chodit do fitka, které se nachází hned za vysokoškoskými kolejemi. Když jsem na koleji bydlela já (a sakra, to už je let...), tak jsem chodila cvičit přes celé město až na Střekov. Kdybych tehdy měla fitko hned za kolejí, tak bych tam byla pečená vařená (nebo si to teď minimálně myslím). A mám takový pocit, že by to na mě napáchalo výraznější změny než jen lepší figuru.


Vysvětlím hned:

pondělí 23. listopadu 2015

Late November...

Podzim se nám chýlí ke konci, tak by to chtělo ještě nějaký ryze podzimní příspěvek než se vydám někam hlouběji...

Už je to nějaký ten týden, co jsme byli na poslední letošní vyjížďce na kole. Bylo to parádní, protože teploměr ukazoval ještě nějakých 15 stupňů a to šlo :) Jen to brzké stmívání nás zahnalo brzo domů, ale západ slunce, který nás zastihl u rybníka Čerňák v Krásné u Aše, stál fakt za to... Ajfoun vám to zprostředkuje tak z 60% skutečné nádhery.




pondělí 9. listopadu 2015

Pod Pravčickou!

Minulou neděli byl podzim úplně pohádkový, a tak jsme neseděli doma a vyrazili na Pravčickou bránu. Já už jsem tam kdysi byla, ale protože jsme tehdy vyrazili pozdě, tak už nás nepustili ani pod ni. Nyní jsme si ale přivstali a strávili tam nejkrásnější část dne a dokonce se i vyhnuli největšímu náporu turistů, protože stejný nápad jako my měly stovky dalších lidí :) Včetně Japonců se selfie tyčkama.




pátek 6. listopadu 2015

Podzimní střípky II.

Nahromaděná všehochuť, která mě trochu uklidňuje, že jsem ani během psaní diplomky nebyla absolutně asociální :)

Tak jako první třeba jedna autíčková z Aše...


Stala se taky úžasná věc: z Brna se vrátila domů jedna moje skvělá kamarádka, a tak jsme se sešly asi po čtyřech letech... Protože pracuje v Duchcově, tak jsme si daly sraz na půl cesty v Teplicích a poseděly v kavárně jménem Vanilková cukrárna, která mě naprosto nadchla svým interiérem, protože to je přesně můj oblíbený styl :)
Fotky mají bídnou kvalitu, ale foceno hlavně pro představu...
(Ale našla jsem i podrobnější recenzi s výbornýma fotkama zde)


pondělí 2. listopadu 2015

Pumpkin time

Jestli si říkáte, co se mi přihodilo, že sem najednou přihazuju článek o vaření (!), tak vás mohu ujistit, že nic horšího než diplomková prokrastinace. Teď se na to snadno vzpomíná, protože hotová diplomka už si lebedí v mé knihovničce, ale ještě před týdnem jsem byla uzlík nervů. Hladový uzlík nervů.
Ale právě v tom nejhorším jsem se hřála skvělou polívčičkou!

Do dýňové polévky jsem se chystala už loni a kdovíproč to nevyšlo.
Asi vím - jakmile totiž rozkliknu JAKÝKOLIV recept, tak snad kromě hrnkové bábovky si na mě všude vymýšlejí suroviny, který prostě zrovna doma nemám. A někdy ani nevím, kde je sehnat.
Třeba šalotku.
Proč tam nenapíšou cibuli??? Já vím, že ji můžu použít, ale nechci si připadat jako Babica. To už je jen krůček k "když nemáte mascarpone, hoďte tam taveňák"!
Každopádně o dýňovce jsem se dočetla, že je tak ízy, že snad víc ízy už to nejde. A že se dokonce může vařit i se šlupkou. A to rozhodlo! Protože čas byl můj velký nepřítel.

Samozřejmě jsem ale v receptu stejně narazila, protože se v něm psalo cosi o vývaru.
Nemám!
V ledničce mi veškerá zelenina pojde po dvou dnech - třeba z mrkve je už druhý den guma, a to jsem ji zkoušela skladovat v šuplíku, v poličce, pytlíku a kelímku. Mimo lednici totéž. Dva dny na míse a guma. Panelák prostě není zelenina-friendly. Ze stejné logiky u mě nenajdete ani pastiňák, ani celer, ani cokoliv jiného, co by se hodilo na vývar. A mamky rada "kup si ten želatinovej bujón" se mi taky moc nelíbila, protože se mi myšlenka těchhle instantních věcí nelíbí.

Takže jsem ignorovala všechny recepty a udělala to intuitivně.
Možná si říkáte, že nad blbou polívkou strašně filozofuju, ale já si i při každém vaření pudingu přečtu 3x za sebou postup na obalu!



Na kousky nakrájenou dýni se zbytky již zmíněné ochablé mrkve z mé ledničky (výhoda vaření a mixérování - stav surovin už nemusí být zrovna top!) jsem nechala rozvařit ve velkém hrnci.
Až pak mi došlo, že dospod měl přijít základ ze "zpěněné cibulky". Nevadí, udělala jsem ho bokem a přimíchala :)
Pak tam taky mělo přijít kari.
Po prohledání mého skromného arzenálu koření jsem musela vzít zavděk kurkumou. Barvu to má stejnou, no ne?

A poslední fází bylo z té hmoty udělat polívku.
Bohužel zatím nemám ponorný mixér a na to použít šlehač už jsem dostatečně poučená.
Takže jsem použila mixér a trnula strachy, že mi ho horká polívka naleptá.


pátek 30. října 2015

Podiplomkový detox

Už jsem se vypisovala z plánů na všechny ty radosti, které si plnými doušky dopřeju, až se zbavím poslední křeče svého rozvlekle pojatého druhého magisterského studia.
Nemluvila jsem však o tom, že se taky strašně těším na detox, který si okamžitě naordinuju.
A ne, nebude to mít nic dočinění s tím, že bych začala rituálně pálit všechny ty náckovské časopisy.

Nejsilněji u mě proces psaní probíhal poslední dvě měsíce a spolu s koncentrovanou soustředěností na psaní se na mě usadil kamarád Stres a kamarádka Pekelná strava. Tělo si prostě žádalo rychlou energii, a tak do nákupních košíků padaly chipsy, čokolády a sušenky. Denně padly tak čtyři silné kávy, k večeři chleby se sádlem a cibulí. Nedostatek spánku.
Výsledek: hrozná pleť, nafouklé břicho, zmasakrovaná záda a pekelná únava.

A tyhle čtyři věci musím dát honem rychle zase do pořádku.

1) všechy nezdravosti budou eliminovány z dosahu,
2) podstoupím nejtěžší challenge svého života - zkusím vypustit alespoň na týden kávu! (Ale možná nebudu až takový tvrďák a dopřeju si alespoň Caro),
3) zredukuji spotřebu pečiva na minimu,
4) obědové přílohy se zmenší ve prospěch zeleninové oblohy,
5) okamžitě nazuju tenisky, aktualizuji playlist v mp3ce a vyběhnu do parku,
6) udělám si znovu Sankhapraksalanu a
7) naběhnu do fitka na nějaké posilovací lekce!
 


Hotovo, odevzdáno. Nahráno do Stagu ve 2:45 v noci. 

Takže hurá do detoxu...
Ale asi nejdřív začnu doháněcím spánkem.

pátek 23. října 2015

Podzimní střípky I.

Už jen týden a skončí mé diplomkové trápení.
Pokaždé, když si dovolím v myšlenkách utéct k plánům, co všechno bude, až s diplomkou skoncuji, tak fantazie nabere šílené obrátky a naskakuje mi jeden obraz za druhým: jak čtu zachumlaná v dece všechny ty skvělé romány, které se mi vrší na nočním stolku, jak běhám v parku mezi spadaným listím a opět se po několika měsících potím ve fitku, jak experimentuji v kuchyni, kreslím si obrázky, redesignuji blog, jezdím na výlety, můžu si v klídku dovolit zabít celý den hledáním jedné konkrétní věci na internetu, konečně dokončím recenze na tři knihy, které jsem přečetla v létě, a doufám, že je stihnu dokončit dříve, než ty knihy budu muset přečíst znovu, abych vůbec dala dohromady, o čem byly...

Střih!

Těmto hanebným myšlenkám povoluji jen deset sekund a pak je nemilosrdně utnu. Na snění teď opravdu není čas.
Zvláštní je, že jsem stále ještě klidná a i když vím, že mi chybí ještě celých 30 stránek textu!!!, tak mám pořád takovou tu nejasnou předtuchu, že to nějak dopadne a to "nějak" neznačí nic fatálního. A když už propadnu nějakému chvilkovému amoku, tak o tom stačí s někým krátce promluvit a nabití je opět tu: je to zvláštní, ale slyšet se nahlas říkat, že jsem v háji a nestíhám, mě vždycky nakopne a vzápětí si ta slova sama vyvrátím. 

Jsem největší dříč, když jsem ve stresu. 
A pár dní do odevzdání už je celkem slušný stres i na jinší borce.
Už jsem v životě podobných prací napsala dost.
Jednu jsem v září dokonce někomu sama oponovala!
Vím, jak to má vypadat. Forma mnohdy zvedne dojem.
Už mě dávno opustila myšlenka, že bych se měla zabývat nějakou závažnou vědeckou otázku. Bojím se vlastně jen toho, že mi řeknou, že je to spíš bakalářka než magisterská diplomka. Ale vysvětlil mi někdy někdo, jak se od sebe rozeznají kromě stránkového rozsahu? Takže si stačí jen připravit argumenty...

No takže je to jasné, ne? :)

Hrozné je, že i když jsem na spoustu věcí flink, tak jsem přitom strašně ambiciózní. Když řeknu, že to hlavně chci mít za sebou a už je mi jedno za jakou známku, tak to ve mně okamžitě zahlodá. Není mi to jedno!
Sakra, měla jsem tomu věnovat víc času!
Haha.

Obraťme list.
Podzimní ašská rozhledna v ještě nerozjetém podzimu...


A moje milovaná ašská holčičí trojice - Kristýnka, Růženka a Alča.
A kolik dětí je na fotce? Pět!
Safra, to už nedoženu.


pátek 16. října 2015

Várka podzimní sebestřednosti

Je to se mnou hrozný, ale letošní podzim nemám moc jiných fotek než selfíček.
Jsem totiž deprimovaná a deprivovaná.
A asociální.
...ale pěkně oblečená!


Podzim pro mě znamená možnost vynosit to nejhezčí z šatníku, ale já už hrozně dlouho nikam kromě práce nechodím, takže nemám šanci se v tom světu ani patřičně ukázat! (Strašný problém, já vím!). Kolikrát si i ráno říkám, jestli má vůbec smysl si patlat byť jen tu řasenku, když budu stejně jen devět hodin mžourat do monitoru a po návratu do bytu v tom vesele pokračovat.

Ale jak už jsem si jednou odpřísáhla, že ze mě nikdy nebude šedá myš, tak není cesty zpět a psaní diplomky není výmluvou!  


 Tahle bundička (Private Member - pamatujete?) je stará nějakých deset let a za tu dobu jsem už tolikrát přemýšlela, že se jí zbavím :) No, tak ne! Mikina, klobouk - Pimkie

středa 14. října 2015

Pravidla spolubydlení

Za těch osm let v Ústí, kdy jsem vystřídala bezpočet bytů a spolubydlících, jsem se setkala s ledasčím - s bulimičkou, která pravidelně zvracela za tenkou umakartovou stěnou, zatímco jsem si na pánvi smažila oběd, totálně netolerantní lesbičky, jejichž chrápající a chrochtající mops mi několikrát nechal voňavé překvapení přímo před postelí, či páreček italského ražení, při jejichž hádkách se prokopávaly dveře a podobně.
Všechny zážitky jsem vždy brala s humorem, protože mám tak alespoň bezpočet historek k vyprávění, a kdy jindy si má člověk odžít šílené období než na vysoké?

A co si budeme povídat, ideální spolubydlící nebudu ani já sama... Vstávám brzy ráno a čím tišší se snažím být, tím větší je pravděpodobnost, že mi vyklouzne sluchátko sprchy a třískne o vanu, průvan za mnou práskne dveřmi a lovení kastrůlku z kredence rovná se téměř vždy lavinovému nebezpečí. Nehledě na škrábání ovesné kaše ze dna hrnce, když si náhodou myslím, že se nestihne připálit za tu chvilku než si vyčistím zuby! Strašně nerada chodím s odpadky a na vytírání podlahy se psychicky připravuji i několik týdnů...
Ale časem už prostě víte, že bez kompromisu to nepůjde a ve svinčíku už zkrátka nedokážete fungovat.

(...pověstná poslední kapka)

Příchod svých současných spolubydlících jsem tedy oproti předchozím rokům očekávala mnohem lépe připravená a podělím se s vámi o pár tipů.

Nedávno na mě kdesi na fesjbůku vykoukly tyhle stránky, které si kladou za cíl šířit osvětu a tipy pro spolubydlení a pronájmy. Skvělý nápad! Sice tam ještě mají pár much, ale počin je to velmi užitečný. Třeba tahák nájemníka.

A zde už mé postřehy:

pondělí 5. října 2015

Rozlučka s létem

Na závěr italské série přidávám zároveň takové mé ahoj létu, byť někomu může začátek října přijít už jako hodně opožděné loučení... Dovolená v půlce září ale měla přesně tohle zařídit - natažení o pár teplých dní, abychom nasáli slunce do zásoby.

Nebojte, od zítra to bude už jen o svetrech.




pátek 2. října 2015

Benátky

Vrchol italského dobrudružství.
Město, o kterém jsem prohlašovala, že ho musím navštívit, než se potopí. Nebo uhnije.
Dějiště mého oblíbeného filmu Italien Job. Nebo kulisa pro herecký koncert mého oblíbeného Johnyho Deppa ve filmu The Tourist.

První dvě fotky z mostu přes Canal Grande jsou snad nejprofláklejším záběrem Benátek, protože je to hned u nádraží, takže jsem nejprve uvažovala, že to ani fotit nebudu, protože už to milionkrát vyfotil někdo přede mnou lépe než já :)
Ale tak pro kolorit to tu stejně je.
A taky to byl hned náš první zážitek pozorovat gondolu. Tenhle kanál je něco jako Jižní spojka a provoz tam dost frčí. Takže když jsme viděli gondoliéra, kterak svým jedním veslem otáčí ten téměř vor a kolem něj sviští plnou rychlostí motorové menší i větší lodě, gondola se nebezpečně houpe a v ní sedí v úplném klídku partička seniorů a nalévají si do vysokých sklenic prosecco - to prostě stojí za vidění naživo!




čtvrtek 1. října 2015

Vicenza a Padova

Předposlední výlet do okolí, který jsme podnikli...
Vicenza byla nádherné středověké město, něčím mi trochu připomínající Cheb.


Času však zase nebylo tolik, aby se člověk pouštěl do velkých výprav, takže jsme v infocentru nafasovali mapu, našli si nejbližší park a zašli do něj. A byla to pro nás trefa do černého, protože jsme si čas v něm skvěle užili a celý ho prošmejdili.
Byl totiž plný zvířat, ale doslova! Všude pobíhali králici, mezi nimi se kolebaly kachny, husy, dokonce i labutě, slepice a kohouti!
Uprostřed parku byl rybníček a ten plný ryb a želv!
Ale možná až příliš plný...
Za mě rozhodně neobvyklý zážitek.
Chovat v parku tolik volně pobíhajících zvířat bylo umožněno i tím, že byl celý obehnaný zdí a dovnitř se vstupovalo uzamykatelnými brankami, protože si dokážu představit, že v případě obyčejného plotu by se zvířata rozbíhala i do silnic v okolí.
Hned nás samozřejmě napadlo, proč by to nešlo udělat i u nás - je jasné, že by zvířata chodili lidé krást, výrostci by je trápili atd., ale prostě nevěřím tomu, že jsou lidé jinde tak diametrálně odlišní (nehledě na to, že právě ve Vicenze jsem viděla nejvíc arabských či tureckých přistěhovalců z celého italského výletu, takže jen o italské povaze to tu nebude). Spíš by se našel mezi Čechy kreativní úřední šiml.
Taky jsem spekulovala nad tím, že mezi zvěří musí být velké ztráty - jsou krotcí, takže jich určitě spousta padne do drápů kunám, liškám, psům či kočkám, takže by se u nás určitě našla spousta pseudohumánních citlivek, které by bojovali proti tomu, aby něco takového viděli na vlastní oči třeba děti nebo lidé slabších povah. Járovi se to zdálo ale jako dobrý nápad, děti by aspoň reálně viděli, jak funguje příroda, a že každé zvíře neodchází ze světa injekcí od pana doktora... 



úterý 29. září 2015

Velké pondělí

Od této dovolené jsem si slibovala mnoho věcí... Především dostatek času stráveného s mým přítelem, daleko od jeho rozebraných počítačů a mých oblíbených blogů. Dlouhé inspirativní procházky jako stvořené pro ty nejniternější rozhovory o nás a o budoucnosti. Říkala jsem si, že poznávání cizí země, se kterou ani jeden nemáme příliš zkušeností, půjde symbolicky ruku v ruce s dalším poznáváním jeden druhého. Vše se vlastně splnilo, ale úplně jinak, než jak jsem si  předkreslila...


Proč jsem tento článek označila zrovna jako Velké pondělí?
Protože už pro mě takové bude. Budu ho mít spojené s výletem do Terstu. Datum už za pár týdnů vědět nebudu (bez otočení kalendáře ho nevím již teď), data nejsou moje silná stránka (ano, říká to právě historik!) a tak, jak jiní chrlí data svých důležitých životních událostí, já třeba vím, že jsem maturovala ve středu, a rok maturity - 2007 - používám jako takový rok "nula", od kterého odpočítávám všechny své ostatní životní děje, ale víc datumově nedávám ani ťuk.
Ještě vás ale chvilku napnu...

V noci na pondělí pršelo, takže byl ranní přejezd do Terstu zahalen mlhou a já se pro jistotu vyzbrojila punčocháči. Během dopoledne se ale zase vyjasnilo, a tak šly brzy dolů.

Terst byl úžasný, ale takový neitalský - vlastně nejvíc ze všeho připomínal Videň, kdyby ležela u moře! Terst patřil do konce první světové války Rakousku-Uhersku a na architektuře je to velmi znát.
Času ale moc nebylo, takže jsme si prolítli centrum, zašli na kávu do sympatické stylové kavárny (kde jsem při hledání záchoda málem vlezla až kamsi do kuchyně a tam visel boxovací pytel!) a navštívili Mořské muzeum.
   

pátek 25. září 2015

Výletový víkend

Do Itálie jsme jeli autobusem a stejně jako loni se jednalo o noční přejezd, takže když nás ráno autobus vyplivl v městečku Cividale del Friuli, okamžitě jsme vyrazili na průzkum. Narozdíl od loňska jsem na to však byla připravená, takže se nekonalo zmatené hrabání v kufru, protože už jsem měla připravené vše potřebné. Noc také nebyla tak pekelná, protože jsme se vybavili nafukovacími polštářky kolem krku.



Po loňské holandské várce kostelů už se nijak netajím, že jich mám dost do konce života. Samozřejmě, vždycky ráda nakouknu, ale zblízka zkoumat fresky a fotit si oltáře už nikdy nebudu. Jako člověk dospěje v mnoha jiných směrech, smíří se se svou povahou i postavou, i se svými blízkými, je také důležité vědět, co vás někam posouvá, co vás baví a čím jen ztrácíte čas. Mojí specializací je druhá světová válka a i když od ní ráda utíkám do viktoriánské Anglie či ještě dále k pyramidám do starého Egypta, nemusím se přemáhat a snažit se zapamatovat si rozdíl mezi sepulkrální a sakrální památkou, protože to prostě k ničemu nepotřebuji.

Odtrhli jsme se proto s Járou od skupiny a běželi k řece, kde jsme prodrali fíkovými keři až k jezu... na kterém na nás čekala dvojice vyřezávaných žiraf! To byl prostě osud a dál musely cestovat s náma!


středa 23. září 2015

Týden offline

Dovolená je za mnou. A nejen, že jsem byla neaktivní tady na blogu, byla jsem neaktivní na celém internetu. A byl to dobrý pocit k uvědomění si, že odpojením od sítě nic nezkrachuje, ani nic neuteče.

V Itálii to byla s internetem celkem tragédie, takže když už jsem se někde v kavárně na chvíli připíchla, stačilo to akorát na kontrolu zpráv, zda něco nehoří. Nemohla jsem si totiž vybrat horší termín, což už jsem psala minule, protože mě ihned po příjezdu čekalo nastěhování nových spolubydlících a hned druhý den služební cesta do Prahy, zakončená dvěma hodinami cvakání sudetoněmeckých novin v hostivařské pobočce Národní knihovny.

Teď už ale vzpomínky na dovču.
Stejně jako loni jsem se připojila k zahraniční exkurzi naší katedry. Celý týden bylo krásně a teplo, takže vytoužené prodloužení léta se splnilo do puntíku.

K lokalitě severovýchodní Itálie jsem přistupovala převážně s lhostejností, Itálie jako taková mě nikdy moc nebrala, byli jsme kdysi s našima v malém letovisku kousek pod Rimini a nelíbilo se mi tam. Znám ale několik lidí, pro něž je Itálie mekkou skvělého jídla, kultury, architektury a prázdninové idylky, takže jsem k tomu chtěla alespoň přičichnout a třeba i pochopit.

Stejně jako loni v Holandsku jsme měli jeden základní tábor, ze kterého se jezdilo do okolí na výlety. Ten letošní se nacházel v Bibione, v centru (nebo chcete-li pekle) turistického ruchu v severní Itálii. V kempu Villaggio Turistico Internazionale to sice vypadá jak v šílené králíkárně, náš shluk chatek se ale nacházel v klidné zelené části mezi stromy a s dostatečnými rozestupy, takže jsme byli velmi spokojení. Končící sezóna navíc byla všude znát - bungalovy sice téměř všechny obsazené, ale na pláži poloprázdno a na ulicích sem tam člověk.
O Bibione jsem si nikdy nedělala iluze - sever a k tomu úzký záliv v nejprůmyslovější oblasti? To tedy musí vypadat! Moře ale bylo překvapivě čisté a i když to není průzračné Chorvatsko, tak jsem se těšila alespoň z vln. Šíleli jsme hlavně z všudypřítomných super agresivních komárů. Bibione se totiž rozkládá v oblasti bažin a zvláště ty pruhované mrchy to tam sakra umějí.
Pro rodiny s dětmi je to tam ale vychytané - na každém kusu pláže dětské hřiště, síť cyklostezek, animátorské a fitness stany a ceny překvapivě přijatelné.
Navíc stačilo vyrazit z hlavních pláží směremk majáku a ocitli jste se na psí pláži, kde se o ruch starali jen dovádějící čoklíci a pozorovat je bylo snad to nejzábavnější, co se dá u moře provozovat.  

V základním táboře jsme si v průběhu týdne udělali tři volné dny, abychom si odpočinuli a nasáli poslední sluníčko. A musím říct, že procházky po pláži, popíjení kávy, čtení knih ve stínu verandy, vychutnávání si pokrmů vytvořených z místního jídla a srkání vína jsem takhle s přicházejícím podzimem a horou starostí na hrbu potřebovala...
 


S Eliškou a Eliášem jsme strávili jedno odpoledne v plážovém baru a poprvé ochutnali nejprofláklejší dovolenkový drink: Aperol Spritz a to hnedle z 1,5 l džbánu :)