čtvrtek 29. ledna 2015

"Módní" návraty

Malé barevné zpestření před koncem náročného pracovního týdne :)

Včera jsem zabrouzdala do fotografií z dětství a všimla si paradoxu. Že to, jak mě v útlém dětství oblíkala maminka (a já to samozřejmě nesnášela) se mi nyní vrátilo jako bumerang a můj současný styl vypadá hodně podobně! Moje skříň je plná puntíků, srdíček, kytiček, barviček, halenek s fiží, nabíraných rukávků, kolových sukní, ponožek s ozdobným lemem, náhrdelníků s barevnými kamínky velkými jako pěst...

Pamatuji si například jednu specialitu - nosila jsem jako malá k halence připínací límeček. Pěkně bílý, kraječkový. Mamka mi ho vždycky nandala až jako poslední věc (aby vydržel co nejdéle čistý) a ještě ho předtím nezapomněla pořádně přežehlit.
V pubertě jsem jí řekla, že něco takového bych já svým dětem nikdy nenacpala. A mamka na to, že jednou ji budu prosit, ať ten límeček ještě někde na půdě vyhrabe.

No, skoro to tak dnes je :)


neděle 25. ledna 2015

Jsi pokroková žena?

Přináším malé nedělní zamyšlení :)

© Jana Burešová: Ženy a druhá světová válka, in: Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací (1939-1945), Ústav pro studium totalitních režimů Praha 2009, s. 87.


Mějte krásnou neděli!

pátek 23. ledna 2015

Plesací šaty - dilema!

Jsem tu opět s dalším ryze dívčím okénkem :) (I když samozřejmě i mužští čtenáři mohou vyjádřit svůj názor!)

Příští týden jdu na maturitní ples (což je má příjemná tradice, jak jsem psala třeba tady loni) a tak samozřejmě řeším, co na sebe. Původní plán byl žádné nové šaty neshánět a zalovit v zásobách, kterých mám za ty roky celkem dost. Jenže já jsem stvoření tak strašně rozmarné a nenechavé, že jsem stejně neodolala a před časem si z Asosu objednala tyhle šaty, protože za tu cenu mi přišly skvělý, i kdybych v nich měla jenom tak v létě lítat po louce. Jenže než ke mně stihly dorazit, tak jsem takhle jednou zabloudila do svého oblíbeného sekáče v Ústí nad Baťou a tam čekaly - nejdřív jedny elegantní černé, u kterých jsem si až doma všimla, že jsou úplně nové ještě s původní visačkou, a potom i krátké s flitrama, které jsem pouhou náhodou zahlédla vystavené za pokladnou a byla to okamžitě trefa, ehm, do zeleného :) Nenechala jsem tam ani jedny!
Jenže to jsem si na sebe ušila bič, protože na ples jdu letos jenom jeden...
Od toho mám ale určitě své čtenáře, aby mi dobře poradili! :)


čtvrtek 22. ledna 2015

Erasmus a jak na něj

Občas sleduji blog holek z A cup of style a s potěšením jsem zaregistrovala, že Lucka udělala i video s podrobnými informacemi o Erasmu. Je to hodně zvláštní snažit se vcítit do člověka, který je na druhé straně barikády - tedy jak to vidí student a jak ten, který v tom dělá. To podstatné tam bylo řečeno, ale mě stejně napadlo napsat k tématu Erasmus své.
Myslím, že ještě nejsem kancelářskou prací tak zdeformovaná, abych už měla od studentů odstup, takže se to pokusím formulovat co nejvíce "user friendly".

1) Povědomí o Erasmu
Zřejmě díky své práci mám pocit, že Erasmus na nás útočí ze všech stran, všude po škole vidím plakáty, program každý zná a většina i ví detailněji, co se za ním skrývá.
Když ale zalovím v paměti, jak jsem na tom byla při studiu já?
V prváku jsem rozhodně o Erasmu větší ponětí neměla. Věděla jsem, že lze vyjet za studiem do zahraničí, ale viděla jsem v tom logiku jenom u studentů cizích jazyků nebo ekonomických oborů. Já se svojí češtinou a historií jsem si ani nedovedla představit, kam bych zamířila. Několik mých spolužaček to ale zkusilo - s tím, že v nabídce bylo pro bohemistiku Polsko a Slovensko, kam se příliš nehrnuly. Z historie vyrážela drtivá většina do Německa, což mi taky přišlo "zbytečně blízko".
Pro mě osobně však zahraniční pobyt tehdy nepřicházel v úvahu. Nejprve kvůli nemoci v rodině, pak kvůli příteli.
Otázka toho, zda jet někam na delší dobu bez partnera, určitě dost tíží každého zájemce. A také se to projevuje na počtu zrušených výjezdů. K tomu asi člověk musí dozrát. Ve dvaceti máme pocit, že se zboří svět, když bez sebe chvíli nebudeme. Dnes už to vnímám jinak. Jsem samostatná, dokážu se spolehlivě zabavit, času, který mám sama pro sebe, si cením. V technice máme netušené možnosti - třeba skype v notebooku i telefonu, tedy kontakt zdarma neustále na dosah! A co je nejdůležitjší - svět se celkově smrsknul. Letenky kamkoliv stojí pár korun, existují sociální sítě nabízející spolujízdu, bydlet můžete přes couchsurfing...

středa 14. ledna 2015

Je suis Charlie

Kromě kauzy ústeckého činoheráku (zde, zde a zde) jsem se tu zatím k politice (ani žádnému jinému vážnému tématu) nikdy nevyjadřovala. Ač se snažím dění sledovat, nahlédnout na ně z různých stran a pak se snažím si udělat něco jako vlastní názor, většinou se k ničemu nevyjádřím. Nebo se nevyjádřím včas.

Vlastně jako teď, protože tento komentář jsem začala sepisovat již minulý týden.

Když na mě v den masakru redakce časopisu Charlie Hebdo na facebooku vykoukl komentář Erika Taberyho jako má první registrace této události, okamžitě jsem zbystřila, že se děje vážného. Úplně mi přeběhl mráz po zádech, protože jsem si uvědomila, že tohle není jen další zhovadilost, kterých se lidé v současném světě dopouští.
Teď jsme skutečně válce na dosah.
Blíž, než si myslíme, protože se to stalo nedaleko nás, v oblíbeném městě. A obětmi byli lidé, kteří ani neválčili, neprodávali zbraně, ani nekupčili s lidskými životy. Byli to lidé, kteří si nejvíc cenili toho, co možná i nevědomky většina z nás na životě v západní Evropě miluje: svobodu - osobní i slova.

Další články a komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat a já jsem si uvědomila to nejpodstatnější: i když se hromada inteligentních lidí pokouší zachovat chladnou hlavu a celý problém si citlivě promyslet, stejně bude mít hlavní slovo vyburcovaná stádní masa naplněná nenávistí, která bude volat po pomstě a zahrne do toho islám obecně...

Mezitím se začaly vynořovat další články, další komentáře, další diskuze a hlavně se posunulo vpřed i dění.
A problémy se začaly nabalovat. Třeba úvahy, že se jedná o politickou blamáž.
Konspirační teorie se rozjely na plné obrátky...

V tu chvíli jsem články přestala číst a dělám to tak u dlouhodobějších kauz vlastně často. Nečtu sice články, ale dál registruju alespoň titulky. Čtu komentáře svých facebookových přátel a zjišťuji, že už mám lidi odhadnuté. Ono to přitom není tak složité: kdo hlásá, jak by všechny muslimy vyhnal z Evropy (v tom lepším případě), ten se většinou v podobném duchu vyjadřuje ke všem společenským jevům: někdy kope do cikánů, jindy do zkorumpovaných politiků.

Prakticky nejvýstižnějším se mi jeví následující citát:


Geniální totiž je, že si do něj můžete dosadit jakoukoliv sociální skupinu/věc/jev. A proto se také nyní začal hojně šíři i s islámskou modifikací.
Nenávist na světě bude, dokud ji v sobě lidé budou chtít pěstovat.
I já jsem se často zbytečně nahlas/důrazně/hystericky vyjadřovala k věcem, u kterých nyní po chvilce pitvání zjišťuji, že se mě vlastně nijak nedotýkaly a především neexistoval žádný důvod, proč by mě měly natolik emočně burcovat. (Pozor, nemluvím zde o přihlížení k bezpráví či k ničení přírody!) Člověk se je jen snaží v danou chvíli využít jako zástup pro své vlastní problémy.
V souvislosti s tím se mi vybavuje myšlenka, že většina lidí není od přírody zlá. Zlý člověk, pokud nemá organickou či psychologickou poruchu, je jen nešťastný, ať už se to rozvinulo traumatem v dětství, frustrací, nedostatečným sebevědomím či čímkoliv jiným. Psychologie by na toto téma mohla mluvit věčně.

Cítím ale přeci jen náznak naděje, protože těch smířlivých cest, vedených výzvou k toleranci, kolem sebe vidím nejvíce. A ne, nechci si myslet, že je to je proto, že mám většinu přátel natolik inteligentních a sleduji názory jen vysoce inteligentních osobností. Chci věřit, že je nás taková drtivá většina i ve světě mimo mé sociální sítě.   

A věc, která mě momentálně dojala totálně nejvíc: komiksové zpracování Lennonovy písně Imagine.


Případně odkaz na "papírovou" verzi zde
Dojal mě, protože ukázal, že cesta existuje a můžeme po ní jít se spoustou skvělých lidí.

Hnutí hippies vzniklo v reakci na nesmyslnou válku ve Vietnamu. Pojďme i my vyjádřit svůj nesouhlas s násilím, netolerancí, ale také manipulací, zvláště tou mediální.
Buďme pro používání vlastního mozku!

úterý 13. ledna 2015

Provedla to zas...

Uplynul pouhý víkend a já se dostala slevám zase na dosah...
Tentokrát jsem s dobrým úmyslem zamířila shánět fotopapíry a fixační lepidlo (kutil na druhou plní další předsevzetí!). Zajela jsem do Tesca a tam čekal - poslední, osamělý, o číslo větší než obvykle nosím, ale i tak přesně podle mých představ. Zrovna ten den jsem si na netu ufňukla, že jsem letos měla na něco takového zálusk a nikde nic, co by mělo tu správnou barvu a délku.
...kožíšek!
Skamarádili jsme se ihned, protože je to ten nejhebčejší mazel (ne... raději jeden z nejhebčejších) :)


Potom jsem tam objevila kabát v camel barvě, která mi taktéž nedá spát. Ale bohužel to zřejmě šili ve stejné fabrice jako ty trubky z Mohita.
Rozepnuté je to celkem šik, ale zapnuté opět kroutící se beztvará hrůza.
Takže letos definitivně bez nového klasického kabátu...


Vím, že se ty kabáty často nosí rozepnuté a blogerky je prakticky jinak nepředvádějí. Ale já prostě v zimě s rozepnutým kabátem nechodím. Asi by mi nevadilo jeden takový beztvarý kousek mít a občas bych ho vynosila, ale na takový se zaměřím spíš v sekáčích a nebudu investovat do nového.

A nakonec tu máme konečně něco, co odpovídá té pravé slevové lovecké vášni, o které to celé je.
Pouzdrová sukně, poslední kus čekající jen a jen na mě, s délkou skoro pod kolena, elastická, příjemná, tmavě modré barvy s puntíkama za naprosto božských 120 Kč.
A  k tomu lněná srdíčková halenka asi jen o dvacku dražší...


A kožíšek, tady už definitivně zabydlený u mě doma :)


Ale teď už s nákupy vážně končím.
Ještě jsem si dělala zálusk na kožené kotníčkové boty, zvlášť se mi líbily asi desatery značky Lasocki v CCC. Jenže hádejte - zrovna tyhle prostě nezlevnili.

P.S. Jak jde vidět pod kabátkem - nové věci opravdu okamžitě vynáším!

pondělí 12. ledna 2015

Hudební tipy na (nejen) zkouškové období

Já sice zkoušky jako takové momentálně nemám, ale musím v celkem rekordním čase napsat několik prací. A protože nesnáším ticho a písničky, které obvykle poslouchám (momentálně pořád dokola nejvíc Evitu, Pink Floyd, Znouzectnost a Lanu Del Rey), mě při přemýšlení dost rozptylují, protože si je většinou musím pobrukovat, tak jsem hledala něco neutrálního, co bude za a) hlavně hrát dlouho! Minimálně hodinu určitě; a za b) bude pouze instrumentální, ale přitom (pro můj vkus) dosti líbivé (moc nemusím meditační hudby, cvrlikání ptáčků, hukot vodopádů ani keltskou muziku, co se obvykle doporučují).
Začala jsem klasickými klavírními skladbami, ale v každém mixu mi něco vadilo. Například opravdu z duše je mi protivná skladba Pro Elišku, která v žádném takovém mixu nechyběla.

Až jsem se náhodou proklikala k mixu soundtracků z Disneyho pohádek a filmů.
Disneyho pohádky mě nějak úplně minuly, viděla jsem v dětství snad jenom Anastazii. Soundracky jsou ale přesně takové líbivé a k práci nevtíravé, navíc jsem zjistila, že většinu melodií snad i znám, takže se mi to okamžitě začalo zamlouvat...
Možná jsem z toho dostala i chuť se podívat na některé jejich klasické pohádky jako Mulan nebo Pocahontas :)


A pak jsem narazila na něco ještě lepšího: přímo na projekt, určený ke studiu a přemýšlení, který dal dohromady student medicíny a současně pianista a skladatel Dennis Kuo. Více o jeho projektu si můžete přečíst zde.





Jakou hudbu si "do pozadí" k práci či studiu pouštíte vy? Ráda se inspiruji dalšími tipy!

neděle 11. ledna 2015

Zhřešila jsem...

...snad mi bude odpuštěno, když se tu o tom vypovídám!

Intelektuálové, pokud špatně snášíte holčičí tlachání o povrchních věcech, tak raději přeskočte :)

Hned první lednový týden jsem porušila své předsevzetí, jak budu rozumně nakládat se svými financemi.
Kdo čichá řeč o nákupech ve slevách, ten na to kápnul :)

Zašla jsem si obchody "jen tak omrknout". Ráda bych se podívala po lyžařské bundě za nějakou rozumnou cenu a skouknout zlevněné kabáty. Ze sportovních bund mě žádná nenadchla a když už, chtěli za ní 4 tisíce. Tak jsem si šla spravit chuť do Gatu, kde vždycky nakoupím roztomilé fusky, punčocháče nebo kalhotky. Tentokrát jsem tam prohrábla i slevy a celkem mě zaujalo pár svetrů, takže jsem se jala zkoušet.
Můj oblíbený teplý svetr z loňska už má totiž vepředu vytahanou přízi a já ho stejně pořád tahám, protože splňuje několik věcí: hřeje, je takový volnější, neškrtí, netahá v podpaždí, neškrábe...    
Dávám sem fotku těchhle dvou, které se mi na pohled zamlouvaly nejvíc. Jenže vůbec nechápu, kdo to navrhoval a/nebo šil... Materiál už na omak nic moc, ale to od Gatu za dvě stovky ani nečekám. Ale především nechápu ty dlouhé rukávy. Která opice to jako má nosit? Kdy by to bylo celkově volnější, tak neřeknu, ale dost to táhlo v podpaždí a přes pásek kalhot.
Chápu dnešní trend mít všechno "oversized" a lá "jsem křehounká víla a před smrtí zimou mě zachránil chrabrý obr půjčením svého svetru". Že hubenou holčinu, která si k tomu obleče legíny, to nikde škrtit ani tahat nebude, chápu, ale co ty rukávy? Vyhrnout to skoro nešlo...


Takže z Gatu jsem odcházela rozmrzelá pouze s jedněmi novými ponožkami :O
Pak jsem zašla do Mohita, kde mají všechno sice úžasně barevné, ale já si tam dosud nic nekoupila, protože většina halenek a topů na mě už od pohledu křičí ropnou umělotinou a navíc je tam tak přepálené světlo, že by se tam snad mělo lézt ve slunečních brýlích.
Právě na barvy jsem se tam ale nechala zlákat. Už před Vánocemi jsem si tam vyhlédla růžový a žlutý kabát, které již tehdy byly zlevněné na tisícovku a nyní už byly jen za šest set. Takže šup s nimi do kabinky: 

sobota 10. ledna 2015

Vzpomínky na prosinec

Na blozích se to hemží rekapitulacemi minulého roku.
Já zůstanu věrná své měsíční sumarizaci, protože se mi loňský rok vlastně ani hodnotit nechce. Příliš paušalizuji (a taky jsem jedno celkem obsáhlé shrnutí psala před půl rokem). Z osobního hlediska nebyla první půlka nic moc, druhá mnohonásobně lepší. Pracovně a studijně skvělý byl rok po všech stránkách - loni mi nový rok začal úspěšnými posledními státnicemi, pak jsem byla v rámci doktorského studia konferencovat, podnikla jsem služební cesty na Kypr a do Turecka a v září jsem s historiky procestovala Holandsko. Léto bylo slunečné a sportovala jsem jako o život, dvakrát jsem sjížděla na loďce Ohři, zajela jsem si na fesťák, poznala jsem několik skvělých nových přátel, kteří se okamžitě zařadili do mého života takovým způsobem, jako by tam byli vždycky, koupila jsem si své první auto...

Ehm, říkala jsem něco o tom, že letos nebudu sumarizovat??!

Takže zpět k prosinci. 

Někdy v první půlce byla Pecha Kucha s tématem Světlo.
Skvělý zážitek a asi nejlepší Pecha, na které jsem byla. Měla jsem proto i radost, že jsem na ni poprvé vzala Járu a taky ho to nadchlo.
Přednášelo se tam o festivalu Signal, v protikladu k tomu o problému světelného smogu (to bylo obzvlášť zajímavé), předvedli se fotografové a jiní umělci, skvělý byl Jan Komárek, který dokázal naprosto geniálně popisovat práci se světlem, dávat vjemům termíny, ani nevím, jak to popsat: prostě vyjádřit přesnými a výstižnými slovy to, jak na vás působí umělecké dílo, před kterým normální smrtelník dokáže jen stát a říkat "ach, boží".
Dále se nám dostalo živé ukázky, že transformátor umí díky vlnové délce svých paprsků koncertovat a jeden nadšenec do zábavních trhavin nám přímo na jevišti předvedl různé druhy třaskavin. Parta sklářek představila svoji práci s osvětlením starých kostelů a různých budov, což bylo tak nádherný, že už se asi na žárovku nikdy nebudu dívat stejně...
Několik fotek najdete na FB PechaKucha zde.


pátek 9. ledna 2015

Zdravý start nastydlé Lucie

První den v Ústí v novém roce začal poněkud smutně - pohřbem.

Konkrétně pohřbem všech mých bylinek, které nevydržely dvoutýdenní žízňomor, i když jsem je před odjezdem přelila, co to šlo.


Dál ale přišly samé příjemnosti: vyrazila jsem na pořádný nákup a jeho obsah vidíte na fotce (chybí jenom chleba a vejce, ale chápejte - ty mi nezapadly do konceptu!) :)
Prostě předsevzetí hodlám dodržet!

pondělí 5. ledna 2015

Ňů jýr

Vždycky mě bavilo dávat si předsevzetí, protože když měl člověk před sebou alespoň písemně zhmotněná svá přání, už to samo o sobě dávalo věci do pohybu.
Ale nutně k tomu nepotřebuji nový diář, nový letopočet a mysterické odpočítávání, které udělá za vším uplynulým tlustou čáru.

Většinou jsem si sepisovala cíle ve chvílích, kdy mi měly pomoci se poprat s nějakou výraznou změnou a novým startem.
Teď ale pocit žádného nového startu nemám. Ale jelikož něco, co dost změnilo můj život, se stalo celkem nedávno, tak v tom hodlám jen plynule pokračovat. A možná je co si sesumírovat a shrnout, protože nějaký ten pocit plácání se v ničem a ve všem se mě již delší dobu držel. Pořád jsem čekala, že nějaký impulz přijde přirozeně - vždycky totiž přišel, jinak bych nebyla, tam kde jsem! - jenže teď už se delší dobu nedělo nic a tak je jasné, že svůj život musím řídit jen já sama a jestli ho chci nakopnout, tak prostě musím zvednout zadek a pořádně si nakročit!!!

Takže si to shrnu - nemá to žádné pevně dané pořadí důležitosti, prostě jen reálné cíle, na které by měl být horizont jednoho roku adekvátní:

1) Cíl, který s sebou už moc dlouho jen zbytečně vleču a přitom jeho završení není nikterak náročnou věcí: do roka si připsat ke svému jménu druhého magora. Když na tom začnu konečně dělat, tak si myslím, že se můj spánek značně odlehčí.

2) Být organizovanější a nemarnit čas. Neproblemcat celé odpoledne na netu. Ráno vstávat ihned do zazvonění budíku, neodkládat ho 3x. O víkendech neležet do oběda. Využít nového diáře a psát si do něj opravdu všechno a nemít půlku poznámek v práci a pak doma marně pátrat, jestli mám na další den objednaný oběd nebo ne... A taky si dělat přehlednější "to do listy" a různé seznamy úkolů, ať už soukromé, či pracovní, protože všechny ty chaotické a přečmárané post-it papírky jsou leda na hysterický záchvat!

3) Začít se věnovat "DIY" jako zamlada. Vždyť mi to celkem šlo a byl to takovej relax! Nevím, proč už tolik let nic nedělám! Za posledních iks týdnů jsem si nakoupila hromadu věcí: pletací jehlice, háčky, nýtovací kleště, washi pásky... Stačí jen začít! Navíc se v obchodech s elektrem přistihuji, jak koukám po šicích strojích. Možná je čas se zbavit toho strachu, který z nich mám. Dnes jsou přeci jiné mašiny, než ten babičky s milionem nesrozumitelných čudlíků a šifer!


4) Zorganizovat své finanční hospodaření a trochu se hlídat. Něco, co jsem už párkrát zkoušela... Před rokem jsem si udělala krásné tabulky na příjmy a výdaje. Až je najdu (jestli), tak zjistím asi jen to, že mi to vydrželo do začátku března!

5) Lépe jíst. Myslím, že v tomto směru vím, co mám dělat, a to, že si to kazím toasty s nutelou nebo chipsy, je jen moje lenost a slabá vůle. Mám navíc skvělý motivátor: mixér na smoothie, takže od pondělka mi v práci začnou říkat žabincožrout!  

 
6) Ke sportu nevymyslím nic světoborného, ten k mému životu již neodmyslitelně patří a nemyslím si, že bych na něj hned tak chtěla zanevřít :) Mé oblíbené kruháče a kondiční tréninky již patří mezi pevné body pracovního týdne a budou tam nadále. Ráda bych si ale letos konečně pořídila běžky, o čemž jsem psala před rokem, kdy jsem marně čekala na sníh. Pohled z okna říká, že teď je čas :)
A na jaře by to chtělo investovat do nového kola...

7) Ujasnit si svůj styl a nenakupovat další a další blbosti jenom proto, že se mi tak hrozně líbí. Zřejmě nikdy nevydržím celý den na podpatcích, tudíž logicky žádné další nevyužiji. Stejně tak nevydržím v totálně placatých a okamžitě se deformujících keckách, a proto se už opravdu žádnými dalšími nenechám zlákat, i když mají taaak roztomilé kytičky/puntíčky a stojí jen 200 korun!!!

8) Budu více psát - hlavně sem na blog, ale i takové ty klasické deníkové záznamy a taky bych se chtěla naučit pořád u sebe nosit pěkný (= odolný) malý sešítek, kam bych si zapisovala vše zajímavé, co se kolem mě šustne - náhlé nápady, vtipné hlášky, postřehy, tipy na dobré knihy atd.
S blogem je to pořád takové nedotažené... když mě napadne skvělé téma na rozepsání, tak než se k tomu dokopu, už je téma vyčpělé. Často taky čekám na chvíli, až budu mít dost fotek, protože pod fotky se mi rozepisuje líp. Jenže často takový článek dělám v pressu, takže z plánovaného pěkného povídání vyleze jen pár stručných popisků pod obrázky.  


Takže nakonec mě čeká celkem hora práce... no tak směle do toho! 
Sesmolit tenhle seznam mi trvalo tři dny a mezitím jsem si přečetla hodně podobných seznamů na jiných blozích a musím říct, že většinou byly cíle dost podobné. Zvlášť organizace času. Cvičení a zdravé jídlo je dávná klasika.
Mohla bych v tomto seznamu asi i pokračovat, ale tyhle cíle teď vnímám jako zásadní.
Že budu lepší člověk, míň mluvit a víc poslouchat, víc číst zajímavé knížky, nechovat se zbrkle (především za volantem), budu stále hodně cestovat a dávat přednost zážitkům před hmotnými věcmi - to jsou jasňačky, které si úkoluji už celé roky :)

sobota 3. ledna 2015

Aš zimní





První pořádný sníh lákal k procházce, i když jsme promrzli na kost.
Hlavně jsme ale na dlouho vychytali opravdu krásné počasí...