čtvrtek 28. května 2015

Bydlení v Kodani

Vždycky jsem si představovala, jak budu cestovat "až budu velká". Vezmu třeba kamarádku, sezobneme nějakou superlevnou letenku a vyrazíme výletit někam do světa - na víkend do Barcelony, Paříže či Londýna.

Dost rychle ale přišla paní Deziluze.
Když už jsem měla kamarádku, která by jako parťák byla perfektní, brzdila ji finanční situace. Když nebyl problém v penězích, byl tu přítel, pro kterého si šetřila volné dny / případně šetřila na jejich společnou válečku dovolenou někde v Egyptě.
Další kategorií jsou notorické slibotechny, proti kterým už jsem důkladně vycvičená.

Proto když jsme s Pavlou nad vínem ve vinotéce nadhodily plán, že spolu v květnu vyrazíme na krátkou a intenzivní dovolenou do nějaké krásné metropole, byla jsem jasně pro, ale zároveň držela brzdu nadšení.

Vlastně okamžitě jsme se shodly na dánské Kodani. Další v závěsu byly Bruggy, ale velmi výhodná doprava do Kodaně jednoznačně zvítězila.
Já zařídila superlevné ubytování přes Airbnb, Pavla zajistila jízdenky s velkou slevou přes EuroLines...

Moje první zkušenost s Airbnb byla pozitivní a tento způsob ubytování na svých dovolených budu využívat už pořád! A taky už můžu propagovat svůj zvací link na slevu 623 Kč pro vaše první ubytování! :)
První zkušenost ale vždy přináší poznatky, které jsme před odjezdem nebraly v potaz.

Co jsem se tedy naučila?

Lokace
Pokud je pro vás nejdůležitější nízká cena, tak si samozřejmě nemůžete příliš vybírat. Já jsem chtěla ušetřit, ale rozhodně jsem nešla do úplně nejlevnějších nabídek. Stanovila jsem si určitý strop, vyhledala si dostupné byty a rozhodovala se dle popisu (aby tam například byl spíše rozkládací gauč pro dva než varianta válenda + nafukovací matrace). Mrkla jsem do mapy, kde jsou byty situované a přišlo mi to tak nějak stejné. Pokud nevíte, jak to na daném místě vypadá, tak tohle neposoudíte.
Teď už vím, že jsem podcenila "průzkum":  
Příště bych dala přednost bydlení na rušné ulici, kde seběhnu schody a v přízemí budou obchůdky a bary. Z mapy to jednoduše nepoznáte a tak je třeba prostudovat konkrétní doporučení na různé čtvrti.
Naše čtvrť (Vigerslev) sice byla dle mapy stejně daleko od centra jako jiné (které nás v průběhu pobytu nadchly více - například Frederiksberg nebo Norrebro), ale byla prakticky jenom obývací, s prázdnými prodlevami směrem do centra. Jít pěšky 6 km domů tak nebyl takový zážitek, hlavně tedy uprostřed noci :)

Místní doprava
Druhá věc bylo MHD. Síť skvělá... ale ty ceny. Jedna jízda stála 24 dánských korun (a v nočním spoji nám řidič naúčtoval dvojnásobek), což přepočtěte na naše krát 5. Svezete se 2x denně a na vašem rozpočtu je to hned znát.
Příště si raději připlatím za byt do 20 minut chůze do centra a získám navrch i více času si město užít.

Pája přípravu nepodcenila :)


Trajektem se vzdalujeme od Německa vstříc dánskému dobrodružství...


Domluva s naší bytnou Kadri - původem Estonkou - byla skvělá, až na několik malých dobrodružství navíc, kdy nás nemohla ubytovat první den hned po příjezdu, protože my dorazily v půl sedmé ráno a ona končila až v poledne v práci. Náš záložní plán zněl se někde vyvalit v kavárně, v klidu si prostudovat všechny průvodce a architektonické časopisy, které Pavla vezla, naplánovat si program a trochu se vzpamatovat z více než desetihodinové cesty autobusem.
Bohužel před desátou hodinou nebyla otevřená žádná kavárna. Podle vývěsek některé neotvíraly ani před polednem...
Tak nezbývalo než vymyslet další náhradní plán - vidět zásadní kodaňskou atrakci - sochu malé mořské víly :) Podle mapy to od našeho výchozího stanoviště Tivoli nebylo úúúplně blízko, ale cesta vedla po nábřeží a to už za nějakou malou oběť stojí!
Pavla s kufrem a dvěma taškami, já s krosnou, kabelkou, foťákem a ještě taškou. Ale jsme dvě trénované holky, takže na fňukání nebylo pomyšlení :)

 

úterý 26. května 2015

København

Necelé 4 dny a z nich 900 fotek, uuf.
Tak já vás nejdříve nalákám jima a až pak předám tipy, co, jak a za kolik :)

Kodaň pro mě před vlastní návštěvou představovala hlavně designové město - dechberoucí moderní architektura mezi historickými památkami, přístav, moře, lodičky, barevná kola. Multikulti směsice lidí a inspirativní atmosféra.
A byla přesně taková.

Nyhavn



Amager Strandpark


pondělí 18. května 2015

Sobota

Sobota byla nádherně slunečná a až na menší komplikace s mým autíčkem i pohodová (konečně jsme přezouvali na letňáky a při té příležitosti vyplynulo několik nedostatků, jako díra ve vejfuku, absence oleje v motoru, nebrzdící ručka... ještěže mám před technickou :D).

Musím se s Vámi ale podělit o noční historku :)
Sedíme si takhle večer u Járy, popíjíme pivní speciály a asi v půl jedné ráno halekají cizojazyční opilci kolem výlohy a jeden na ni ještě spadne. A pak k nám najednou někdo zalezl do vchodu. V první chvíli nás napadlo, že je to Němec s prostitutkou a jdou si k našim dveřím dát jednu rychlovku.
Jaké bylo naše překvapení, že jsou to dvě totálně opilé Němky a že přišly do naší chodby vykonat potřebu!
Musela jsem obdivovat, kterak Jára neztratil duchapřítomnost, bez mrknutí oka si šel napustit kýbl, vydal se ven s mopem v ruce, ožraleckou partičku došel, jednu z těch holek přinutil "komm hier und putzen!", ona si od něj po chvíli kňourání ten mop vzala a louži po sobě i kamarádce vytřela. Její kluk jenom litoval, že nemá foťák. Kajícně slíbila, že už to nikdy neudělá a svět byl zase v pořádku! :) 




pátek 15. května 2015

Sport a cvičení v mém životě I.

Co pro mě konkrétně znamená sport?
Po jaké cestě za vysněnou postavou jdu?
Co mě motivuje a jak se s tím peru?

Těchto článků je plný internet, stejně jako jsou blogy a instagramy plné selfíček v barevných elasťácích. Jednou jsem si přečetla pod nějakým takovým článkem ironický komentář, že co mají všichni s tou cvičící mánií, proč dnes musí každý běhat; kdo neběhá, tak pořád mele o tom, jak chce začít, a kdo běhá, tak o tom mele taky a podobně. Vzápětí tam někdo oponoval, že to tak možná zní, ale když se kolem sebe rozhlédne na ulici, tak rozměry kolemjdoucích říkají, že stále zůstává u teorie.

VAROVÁNÍ: Následující řádky mohou obsahovat zbytečně vyčerpávající vzpomínkový patos.

Nejdříve bych vás chtěla seznámit se svou motivací a cílem.

Možná je zvláštní, že ve svém snažení nemám stanovený žádný konkrétní cíl, ani inspiraci nějakým (z mého či jiného pohledu) "ideálem".  

Žádný vzor před sebe nestavím z prostého důvodu: protože vůbec nemám představu, jakých změn je mé tělo schopno!

Vzpomenu si přitom na jednu dávnou situaci, kdy jsme byly s kamarádkou ve fitku a vedle nás na běžícím pásu cvičila slečna, jakých člověk denně moc nepotkává - výrazný vzhled a lá tmavovlasá Barbie (ač to většinou odsuzujeme, stejně je na takových typech něco fascinujícího) a k tomu opravdu velmi štíhlé tělo (až těžko uvěřit, že takové štíhlosti lze dosáhnout bez vzhledu a lá koncentrák), za kterým vedle genů byla vidět i cílená práce.
Samozřejmě jsme na sebe vrhaly pohledy "vedle takové kočky tady máme funět?", ale kamarádka najednou začala o tom, že se s ní srovnávat nebudeme, protože ani při sebelepší snaze my dvě takhle, ani nijak vzdáleně podobně nikdy vypadat nebudeme. Že nám to neumožňuje naše geneticky daná dispozice, protože máme jinak stavěné boky a tak dále. To jsem samozřejmě uznala, protože i když jsou prchavé představy mé osoby v podobné kůži (geniální přirovnání!) vzrušující, dokážu se na věc dívat realisticky.
Od té doby ale přemýšlím a nesčetněkrát se mi to nad různými fotografiemi "před a po" ověřilo: jaké má naše vlastní tělo limity a nakolik si je dokážeme uvědomit a promítnout si je?
Jistě, nezměníme rozměry našich kostí, ale se svalovou hmotou se dá kouzlit do aleluja.

Jo - do aleluja, pokud tomu přizpůsobíme celý životní styl.

Za ta léta, co se snažím něco shodit, jsem vždycky cíle střílela tak nějak od boku. Na váze jsem chtěla jednou 10 kilo dolů, podruhé 5 a jindy průměr mezi tím. Na centimetrech jsem se pokusila vyjít z toho, co mám navíc oproti profláknutému ideálu 90-60-90, což jsem musela okamžitě zavrhnout, protože když mám teď 90 přes prsa a těch 60 najdu leda tak kolem stehna, tak bych uspěla možná tak s pilkou.

Na váze mám už nějakých 8 let zhruba stejně. A navíc při mé výšce 175 cm nemá smysl se ohlížet na kilo sem či tam.
Ale změna se za tu dobu se mnou odehrála velká: každou chvíli mě někdo pochválí, že jsem zhubla, a přitom nejenže se nehýbe má váha, mám i pořád stejnou velikost oblečení.

Když si zpětně vybavím svůj obraz ze střední školy (fotek moc není, protože jsem byla vždycky hlavně ten, co fotí), tak vidím holčinu rozbředlých tvarů, které ještě zdůrazňují trička z hnusných úpletových materiálů, která mi většinou byla i krátká, a k tomu beztvaré džíny s příšernými opasky a nakládanými kapsami. Fotky na ukázku jsou ze septimy, tedy roku 2006. Především fotka vpravo byla dlouho mojí noční můrou, tehdy jsem si připadala asi nejhůř a nejvíc své tělo řešila. Když si to tak zpětně uvědomím, trávila jsem tehdy přemýšlením o tom, jak musím zhubnout, obrovskou část dne, prakticky to nešlo vytěsnit z myšlenek. Nikdy jsem naštěstí neměla sklony k hladovění či jinému sebetýrání, takže v žádnou psychickou nemoc to naštěstí nikdy nepřešlo.
Ale v pořádku to rozhodně nebylo...


středa 13. května 2015

Plány

Cítím, že je potřeba se zase trochu nakopnout k akci a že by se mi k tomu hodil nějaký jízdní řád. Mám v hlavě vír myšlenek, před sebou několik cílů, ale žádný pevně uchopený.
Někdy nestačí říct si "udělám to a to" bez představy, kolik času tomu musím věnovat.

Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem študovala svoji pojistnou smlouvu na auto, abych věděla, do kdy ji musím zaplatit (a tedy i našetřit). Myslím, že je potřeba to tak udělat s více povinnostmi, které přede mnou leží.

Také jsem před pár dny dočasně přišla o svůj chytrý telefon. Podařilo se mi upuštěním na dlaždičky rozbít displej, což nejdřív vypadalo jen na výměnu vrchního sklíčka, při jeho sundavání však přišel k úhoně i displej pod ním a tak teď čekám, než z Anglie dorazí nový. Takže minimálně ještě dva týdny s mou stařičkou Nokií...

Že nemám přístup na mobilní internet a nemohu tak neustále čekovat Facebook a Instagram mi vlastně vůbec nevadí. Naopak jsem ráda, že si po dlouhé době můžu takovouhle vynucenou challenge dát :)
Víc mě štve absence aplikace Sport Tracker, ale i to bych mohla zvládnout a večer vyběhnout do parku jen tak jako za starých neaplikačních časů :D

1) Psát, psát, psát!!! (viz leden)
2) Na podzim udělat zkoušku FCE.
3) Zlepšit svůj time management a self management a vůbec začít studovat management!   
4) Odreagovávat se kreslením a malováním a neeee brouzdáním po blozích!
5) Pořídit si nějakou virtuální schránku (cloud) a zazálohovat svá důležitá data. (Čemuž musí předejít vytřídění všech mých fotek, které momentálně zabírají dva externí disky. Bleh.)
6) Začít se španělštinou a francouzštinou. Aspoň trošku.
7) Vybudovat si pořádnou domácí pracovnu, s pevnými místy pro mé projekty.
8) Přehledně si rozpracovat své plány a projekty.
9) Zamyslet se nad sebou a trochu víc se poznat.

Poslední bod je asi nejdůležitější, ač může znít prapodivně. Vždyť se sebou žiju už tak dlouho a vždycky jsem si tak nějak věděla rady. Dokázala jsem si přiznat své slabé stránky.
To ano, ale nikdy jsem nepracovala na jejich změně, prostě jsem je jen přijala.
To nemělo smysl.
Jako musím vyházet nepotřebné dokumenty a smazat nepovedené fotky, tak musím odstranit i své povahové nedostatky.

Už jsem párkrát psala, že mám svou hrdinku v podobě postavy Jany Eyrové, ale že se jí vlastně vůbec nepodobám. Obdivuji její sílu, ale přitom jsem v reálném životě vždy udělala její opak.
Sice jsem před ničím neutekla, ale zato podlehla. Nechtěla jsem být tím morálním vítězem, protože mi to přišlo pro naplněný život příliš málo.

Vždy jsem se považovala za cílevědomou. S tím, že mířím na krátkodobé cíle.
Horizont dvou let je pro mě maximum, kam si dovoluji dohlížet.
Jenže ten už jaksi minul. A v lecčems nestačí.
Vysoká škola byl cíl, kterého jsem dosáhla už před časem, ale nějak jsem ho za ty dva roky ještě nezvládla v sobě odškrtnout a nahradit novým. Doktorát, na kterém teď dělám, tak úplně tím dalším cílem není. Je to jen další prostředek v mé cestě, protože už mlhavě vyhlížím další metu, která stojí až za ním...

Pokud není jasné, proč VŠ za velký cíl považuji a doktorát ne: VŠ titul byl zásadním cílem již od nástupu na gympl. Velké téma rodiny, spolužáků, kamarádů. Dirigoval vše. Byl stanoven v době, kdy ještě platil za univerzální otvíračku dveří do budoucnosti. To, že dnes devalvuje, už je jiný příběh.
Já si však stojím za tím, že jsem splnila záchytný bod, který mi umožní vždy najít odpovídající práci za ohodnocení, se kterým dokážu vyjít.
Nebuďte za to na mě příliš zlí, peníze prostě důležité jsou.

Je třeba se pohnout z místa, protože už dost křečovitě protahuju něco, co se dá charakterizovat jako doba "užívání si vydechnutí po dosažení jednoho z velkých cílů."
Ta "křeč" se projevuje ve špatném soustředění. Dělám boty, nedotahuji věci do konce, ve všem mi vládne chaos a hodně zapomínám. Rozptyluje mě milion věcí, které nemám vůli od sebe odehnat.
Když mě na to blízcí upozorňují, tak hledám výmluvy, jen abych to trochu pozdržela a nemusela se tím zabývat tady a teď.

Zpětně jsem se podívala na svůj seznam předsevzetí z ledna a jsem docela ráda, že se až tolik neopakuji a že se z něj něco splnilo a plní...

Nikdy jsem nebyla motivačně-nástěnkový typ, ale když už si někde nějakou prohlédnu, tak to na mě většinou povzbudivě zafunguje.
Takže moje první:




pondělí 11. května 2015

Cyklistění

Jaro & kolo, to je pro mě nerozlučná dvojka.
Už máme za sebou dva květnové víkendy a oba kolově využity.
I se všemi neduhy jako je pekelně otlačená sedací partie, i když mám na sedačce ještě přídavné gelové polstrování.

Původní plán letošního jara byl si koupit nové přibližovadlo. Bohužel se naskytly jiné nutnější výdaje, takže se to opět odkládá. A hlavně mám jako každé jaro po první projížďce pocit, že můj starý stroj stále zvládá (a já na něm též), takže "ještě rok" jsem letos prohlásila už asi potřetí v řadě.
První vyjížďka je vždycky trochu o strachu, zda se ta rachotina nerozsype už při sešupu z prvního kopce.
Takže helmu pořádně přitáhnout a raději pro sichr svírat brzdy...
  

První vyjížďku jsme dali decentní, nějakých 18 km po hraničním pásmu. Chtěla jsem Járovi ukázat most na nejzápadnějším bodu ČR.
Nazpět jsme chtěli jet kreativně jinou cestou, takže když jsme na německé straně viděli značku cyklostezky, že Aš je tudy 6,5 km, tak nás nenapadlo, že Němci zradí, po dvou kilometrech bude stezka končit v zarostlém příkopu a jedinou možností je hlavní silnice z Rehau, na které se Němci chovají jako na dálnici. Se psem po boku, který je naučený chodit podle levé nohy, to byl očistec.  

 

pátek 8. května 2015

Uplynulý duben

Hmm, nějak jsem se na tomto pravidelném měsíčním shrnutí zadrhla. Byl to výživný měsíc, ale vše proběhlo tak nějak v cuku letu, že mi musí pomoc kalendář a fotky, abych ho vůbec zrekonstruovala.
Nebudu to ale nijak zvlášť protahovat, takže: měsíční shrnutí je tu!

Kulturno

Tento měsíc trochu slabší článek mého programu. Jedna návštěva Činoheráku, konkrétně jsme byly s Eliškou na hře "Hlas srdce", což byla taková hodně ironická romantika a skvěle nám sedla, i když mezi mé favority této scény se nezařadí. Asi jedna návštěva Café Max, kde Martin Krsek svým obvyklým rozkecaným způsobem vyprávěl o plánované rekonstrukci leteckého závodu z roku 1914. Na netu je k akci milion odkazů, ale pokud se chcete dozvědět více, hlavní je tento.

1. dubna proběhla na naší fakultě vernisáž výstavy "Zlomená křídla/BrokenWings", která dokumentuje osudy amerických letců, sestřelených v severozápadních Čechách. V tuto chvíli už je s ní Martin Veselý v Americe, aby se alespoň symbolicky tito piloti vrátili domů. Podrobnosti například v tomto videu.

(vyfotil mě dvorní muzejní fotograf Jirka Preclík)

...a na výstavě jsme si kromě kůltůrna samozřejmě užili i trochu legrace :)



Velikonoce jsem strávila v Aši, ale tyto svátky se z mé strany dočkaly úplné ignorace...
No a to by tak bylo ke kulturním zážitkům

úterý 5. května 2015

Čtvrtek, pátek a páá

Ve čtvrtek bylo vstávání opravdu krušné a podle toho jsem vypadala na workshopu a následném stínování. Asi nejhorší ale bylo, že došlo mlíčko do kafe, protože to by byla jediná záchrana.


Odpoledne jsem si dopřála hodinku spánku, což mě dost napravilo.
A naposledy jsme s Lenkou vyrazily objevovat město...



sobota 2. května 2015

Timisoara středeční

Ve středu jsme s Lenkou měly nejvolnější den, protože po dopoledním programu se většina z naší party vydala na různá oddělení provozovat tzv. job shadowing neboli stínování. To spočívá v tom, že se "díváte přes rameno" pracovníkovi, který vykováná tu samou pozici a práci, co vy. Je to neskutečně pozitivní záležitost. Zjistíte totiž, že ledacos děláte úplně stejně, ač jste si na to přišli vlastní cestou, že vám vaše ministerstvo háže klacky pod nohy v něčem více a v něčem méně než kolegovi v jiné zemi. A hlavně si navzájem předáte skvělé tipy, podělíte se o vtipné i absurdní historky, společně zanadáváte na EU, ale ten pocit, že jsme v tom obecně všichni stejně a můžeme to společně sdílet, je úžasný. My jsme měly stínování až další den, protože lidé z oddělení, které jsme měly navštívit, byli zároveň organizátory našeho staff weeku a museli se tak postarat, aby ti středeční v pořádku našli ty správné kanceláře.
Vydaly jsme se tedy na další průzkům města a prošly zase pořádnou část.


nádraží...