úterý 29. září 2015

Velké pondělí

Od této dovolené jsem si slibovala mnoho věcí... Především dostatek času stráveného s mým přítelem, daleko od jeho rozebraných počítačů a mých oblíbených blogů. Dlouhé inspirativní procházky jako stvořené pro ty nejniternější rozhovory o nás a o budoucnosti. Říkala jsem si, že poznávání cizí země, se kterou ani jeden nemáme příliš zkušeností, půjde symbolicky ruku v ruce s dalším poznáváním jeden druhého. Vše se vlastně splnilo, ale úplně jinak, než jak jsem si  předkreslila...


Proč jsem tento článek označila zrovna jako Velké pondělí?
Protože už pro mě takové bude. Budu ho mít spojené s výletem do Terstu. Datum už za pár týdnů vědět nebudu (bez otočení kalendáře ho nevím již teď), data nejsou moje silná stránka (ano, říká to právě historik!) a tak, jak jiní chrlí data svých důležitých životních událostí, já třeba vím, že jsem maturovala ve středu, a rok maturity - 2007 - používám jako takový rok "nula", od kterého odpočítávám všechny své ostatní životní děje, ale víc datumově nedávám ani ťuk.
Ještě vás ale chvilku napnu...

V noci na pondělí pršelo, takže byl ranní přejezd do Terstu zahalen mlhou a já se pro jistotu vyzbrojila punčocháči. Během dopoledne se ale zase vyjasnilo, a tak šly brzy dolů.

Terst byl úžasný, ale takový neitalský - vlastně nejvíc ze všeho připomínal Videň, kdyby ležela u moře! Terst patřil do konce první světové války Rakousku-Uhersku a na architektuře je to velmi znát.
Času ale moc nebylo, takže jsme si prolítli centrum, zašli na kávu do sympatické stylové kavárny (kde jsem při hledání záchoda málem vlezla až kamsi do kuchyně a tam visel boxovací pytel!) a navštívili Mořské muzeum.
   

pátek 25. září 2015

Výletový víkend

Do Itálie jsme jeli autobusem a stejně jako loni se jednalo o noční přejezd, takže když nás ráno autobus vyplivl v městečku Cividale del Friuli, okamžitě jsme vyrazili na průzkum. Narozdíl od loňska jsem na to však byla připravená, takže se nekonalo zmatené hrabání v kufru, protože už jsem měla připravené vše potřebné. Noc také nebyla tak pekelná, protože jsme se vybavili nafukovacími polštářky kolem krku.



Po loňské holandské várce kostelů už se nijak netajím, že jich mám dost do konce života. Samozřejmě, vždycky ráda nakouknu, ale zblízka zkoumat fresky a fotit si oltáře už nikdy nebudu. Jako člověk dospěje v mnoha jiných směrech, smíří se se svou povahou i postavou, i se svými blízkými, je také důležité vědět, co vás někam posouvá, co vás baví a čím jen ztrácíte čas. Mojí specializací je druhá světová válka a i když od ní ráda utíkám do viktoriánské Anglie či ještě dále k pyramidám do starého Egypta, nemusím se přemáhat a snažit se zapamatovat si rozdíl mezi sepulkrální a sakrální památkou, protože to prostě k ničemu nepotřebuji.

Odtrhli jsme se proto s Járou od skupiny a běželi k řece, kde jsme prodrali fíkovými keři až k jezu... na kterém na nás čekala dvojice vyřezávaných žiraf! To byl prostě osud a dál musely cestovat s náma!


středa 23. září 2015

Týden offline

Dovolená je za mnou. A nejen, že jsem byla neaktivní tady na blogu, byla jsem neaktivní na celém internetu. A byl to dobrý pocit k uvědomění si, že odpojením od sítě nic nezkrachuje, ani nic neuteče.

V Itálii to byla s internetem celkem tragédie, takže když už jsem se někde v kavárně na chvíli připíchla, stačilo to akorát na kontrolu zpráv, zda něco nehoří. Nemohla jsem si totiž vybrat horší termín, což už jsem psala minule, protože mě ihned po příjezdu čekalo nastěhování nových spolubydlících a hned druhý den služební cesta do Prahy, zakončená dvěma hodinami cvakání sudetoněmeckých novin v hostivařské pobočce Národní knihovny.

Teď už ale vzpomínky na dovču.
Stejně jako loni jsem se připojila k zahraniční exkurzi naší katedry. Celý týden bylo krásně a teplo, takže vytoužené prodloužení léta se splnilo do puntíku.

K lokalitě severovýchodní Itálie jsem přistupovala převážně s lhostejností, Itálie jako taková mě nikdy moc nebrala, byli jsme kdysi s našima v malém letovisku kousek pod Rimini a nelíbilo se mi tam. Znám ale několik lidí, pro něž je Itálie mekkou skvělého jídla, kultury, architektury a prázdninové idylky, takže jsem k tomu chtěla alespoň přičichnout a třeba i pochopit.

Stejně jako loni v Holandsku jsme měli jeden základní tábor, ze kterého se jezdilo do okolí na výlety. Ten letošní se nacházel v Bibione, v centru (nebo chcete-li pekle) turistického ruchu v severní Itálii. V kempu Villaggio Turistico Internazionale to sice vypadá jak v šílené králíkárně, náš shluk chatek se ale nacházel v klidné zelené části mezi stromy a s dostatečnými rozestupy, takže jsme byli velmi spokojení. Končící sezóna navíc byla všude znát - bungalovy sice téměř všechny obsazené, ale na pláži poloprázdno a na ulicích sem tam člověk.
O Bibione jsem si nikdy nedělala iluze - sever a k tomu úzký záliv v nejprůmyslovější oblasti? To tedy musí vypadat! Moře ale bylo překvapivě čisté a i když to není průzračné Chorvatsko, tak jsem se těšila alespoň z vln. Šíleli jsme hlavně z všudypřítomných super agresivních komárů. Bibione se totiž rozkládá v oblasti bažin a zvláště ty pruhované mrchy to tam sakra umějí.
Pro rodiny s dětmi je to tam ale vychytané - na každém kusu pláže dětské hřiště, síť cyklostezek, animátorské a fitness stany a ceny překvapivě přijatelné.
Navíc stačilo vyrazit z hlavních pláží směremk majáku a ocitli jste se na psí pláži, kde se o ruch starali jen dovádějící čoklíci a pozorovat je bylo snad to nejzábavnější, co se dá u moře provozovat.  

V základním táboře jsme si v průběhu týdne udělali tři volné dny, abychom si odpočinuli a nasáli poslední sluníčko. A musím říct, že procházky po pláži, popíjení kávy, čtení knih ve stínu verandy, vychutnávání si pokrmů vytvořených z místního jídla a srkání vína jsem takhle s přicházejícím podzimem a horou starostí na hrbu potřebovala...
 


S Eliškou a Eliášem jsme strávili jedno odpoledne v plážovém baru a poprvé ochutnali nejprofláklejší dovolenkový drink: Aperol Spritz a to hnedle z 1,5 l džbánu :)


středa 9. září 2015

Zářná zářijová předsevzetí

Že září pro mě znamená větší přelom než leden, to sem píšu každý rok. Před rokem mě napadlo, že se to s ukončením školní docházky přirozeně rozplyne, ale nestalo se tak, a naopak mám pocit, že září jako nový start vnímám o to výrazněji. Má s tím hodně společného konec léta, během kterého jsme pomalejší - zvláště když bylo tak horké jako to letošní - víc relaxujeme a s příchodem podzimu očekáváme spolu s ochlazením nový příval energie. V posledních horkých dnech sedíme pod slunečníkem a představujeme si, kolik toho zvládneme, až nebude pobyt v rozpálených ulicích a panelácích (a v případě rektorátu UJEP i v kancelářích) očistcem a bude možné opět normálně fungovat.


Tento rok - přesně následujících 12 měsíců, které přede mnou leží, budou v mnohém zásadní.
A proč? Protože to tak chci!
Došla jsem do bodu, kdy necítím uspokojení z věcí, které dělám, a představa, že to tak bude dalších iks let, mě přímo děsí. Můj život není špatný, ale není skvělý a tomu musím jít naproti.
Nemůžu se ubránit pocitu, že ač i ty předchozí roky byly bohatě vyplněné lecjakou činností, tak jsem je z velké části brobendila a nevyužila plně jejich potenciál.
Nechci moc dopředu naznačovat, ale doufám, že již brzy budete moci pozorovat veškeré kroky i tady na blogu, protože z něj hodlám vytěžit mnohem více než jen umístění pro galerie svých sebestředných fotek v puntíkatých hadříkách a rodinou kolem. Pořádný text tu nebyl pěkně dlouho a já jich přitom mám rozepsanou zásobu a další nápady stále přicházejí...
Nyní už ze svého času nechci ztrácet ani minutu a potřebuji si ho kvalitně rozplánovat a zefektivnit vše, co dělám. Pravidelné využívání diáře a trávení času nad vyráběním harmonogramů mi nikdy moc nešlo, ale nikdy nedostanete lepší výcvik, než ve chvíli, kdy víte, že se bez funkčního plánu neobejdete.
Protože jinak byste se museli postavit doprostřed všeho toho chaosu a začít řvát.

středa 2. září 2015

U pramene

Cyklistíme, i když to venku hrozí infarktem.
První část cesty vedla téměř cestou-necestou - tam, kde jsem si z dávného výletu pamatovala schůdnou cestu, byla džungle plná větví, ale tak aspoň se člověk z několikakilometrového kopce dolů neflákal a užil si trochu adrenalinu ve stylu downhill :)
To je celkem zajímavá disciplína a na všech úbočích ašského vrchu Háj máte skvělé podmínky. Na sobě mám vyzkoušeno, že musím prostě jet, věřit brzdám svého cyklostarouše a nad tratí příliš nepřemýšlet, pokud se totiž u většího šutru či spadlé větve zastavíte, pud sebezáchovy okamžitě nastartuje, vy zpanikaříte, že nemůžete dolů ani zpět, do strany není už vůbec kam a hlavně už vás neopustí pocit, že sklon kopce je tak velký, že se musíte s kolem překlopit...
No, možná trochu přeháním, ale to nejlépe zjistíte, když to sami zkusíte!