pátek 30. října 2015

Podiplomkový detox

Už jsem se vypisovala z plánů na všechny ty radosti, které si plnými doušky dopřeju, až se zbavím poslední křeče svého rozvlekle pojatého druhého magisterského studia.
Nemluvila jsem však o tom, že se taky strašně těším na detox, který si okamžitě naordinuju.
A ne, nebude to mít nic dočinění s tím, že bych začala rituálně pálit všechny ty náckovské časopisy.

Nejsilněji u mě proces psaní probíhal poslední dvě měsíce a spolu s koncentrovanou soustředěností na psaní se na mě usadil kamarád Stres a kamarádka Pekelná strava. Tělo si prostě žádalo rychlou energii, a tak do nákupních košíků padaly chipsy, čokolády a sušenky. Denně padly tak čtyři silné kávy, k večeři chleby se sádlem a cibulí. Nedostatek spánku.
Výsledek: hrozná pleť, nafouklé břicho, zmasakrovaná záda a pekelná únava.

A tyhle čtyři věci musím dát honem rychle zase do pořádku.

1) všechy nezdravosti budou eliminovány z dosahu,
2) podstoupím nejtěžší challenge svého života - zkusím vypustit alespoň na týden kávu! (Ale možná nebudu až takový tvrďák a dopřeju si alespoň Caro),
3) zredukuji spotřebu pečiva na minimu,
4) obědové přílohy se zmenší ve prospěch zeleninové oblohy,
5) okamžitě nazuju tenisky, aktualizuji playlist v mp3ce a vyběhnu do parku,
6) udělám si znovu Sankhapraksalanu a
7) naběhnu do fitka na nějaké posilovací lekce!
 


Hotovo, odevzdáno. Nahráno do Stagu ve 2:45 v noci. 

Takže hurá do detoxu...
Ale asi nejdřív začnu doháněcím spánkem.

pátek 23. října 2015

Podzimní střípky I.

Už jen týden a skončí mé diplomkové trápení.
Pokaždé, když si dovolím v myšlenkách utéct k plánům, co všechno bude, až s diplomkou skoncuji, tak fantazie nabere šílené obrátky a naskakuje mi jeden obraz za druhým: jak čtu zachumlaná v dece všechny ty skvělé romány, které se mi vrší na nočním stolku, jak běhám v parku mezi spadaným listím a opět se po několika měsících potím ve fitku, jak experimentuji v kuchyni, kreslím si obrázky, redesignuji blog, jezdím na výlety, můžu si v klídku dovolit zabít celý den hledáním jedné konkrétní věci na internetu, konečně dokončím recenze na tři knihy, které jsem přečetla v létě, a doufám, že je stihnu dokončit dříve, než ty knihy budu muset přečíst znovu, abych vůbec dala dohromady, o čem byly...

Střih!

Těmto hanebným myšlenkám povoluji jen deset sekund a pak je nemilosrdně utnu. Na snění teď opravdu není čas.
Zvláštní je, že jsem stále ještě klidná a i když vím, že mi chybí ještě celých 30 stránek textu!!!, tak mám pořád takovou tu nejasnou předtuchu, že to nějak dopadne a to "nějak" neznačí nic fatálního. A když už propadnu nějakému chvilkovému amoku, tak o tom stačí s někým krátce promluvit a nabití je opět tu: je to zvláštní, ale slyšet se nahlas říkat, že jsem v háji a nestíhám, mě vždycky nakopne a vzápětí si ta slova sama vyvrátím. 

Jsem největší dříč, když jsem ve stresu. 
A pár dní do odevzdání už je celkem slušný stres i na jinší borce.
Už jsem v životě podobných prací napsala dost.
Jednu jsem v září dokonce někomu sama oponovala!
Vím, jak to má vypadat. Forma mnohdy zvedne dojem.
Už mě dávno opustila myšlenka, že bych se měla zabývat nějakou závažnou vědeckou otázku. Bojím se vlastně jen toho, že mi řeknou, že je to spíš bakalářka než magisterská diplomka. Ale vysvětlil mi někdy někdo, jak se od sebe rozeznají kromě stránkového rozsahu? Takže si stačí jen připravit argumenty...

No takže je to jasné, ne? :)

Hrozné je, že i když jsem na spoustu věcí flink, tak jsem přitom strašně ambiciózní. Když řeknu, že to hlavně chci mít za sebou a už je mi jedno za jakou známku, tak to ve mně okamžitě zahlodá. Není mi to jedno!
Sakra, měla jsem tomu věnovat víc času!
Haha.

Obraťme list.
Podzimní ašská rozhledna v ještě nerozjetém podzimu...


A moje milovaná ašská holčičí trojice - Kristýnka, Růženka a Alča.
A kolik dětí je na fotce? Pět!
Safra, to už nedoženu.


pátek 16. října 2015

Várka podzimní sebestřednosti

Je to se mnou hrozný, ale letošní podzim nemám moc jiných fotek než selfíček.
Jsem totiž deprimovaná a deprivovaná.
A asociální.
...ale pěkně oblečená!


Podzim pro mě znamená možnost vynosit to nejhezčí z šatníku, ale já už hrozně dlouho nikam kromě práce nechodím, takže nemám šanci se v tom světu ani patřičně ukázat! (Strašný problém, já vím!). Kolikrát si i ráno říkám, jestli má vůbec smysl si patlat byť jen tu řasenku, když budu stejně jen devět hodin mžourat do monitoru a po návratu do bytu v tom vesele pokračovat.

Ale jak už jsem si jednou odpřísáhla, že ze mě nikdy nebude šedá myš, tak není cesty zpět a psaní diplomky není výmluvou!  


 Tahle bundička (Private Member - pamatujete?) je stará nějakých deset let a za tu dobu jsem už tolikrát přemýšlela, že se jí zbavím :) No, tak ne! Mikina, klobouk - Pimkie

středa 14. října 2015

Pravidla spolubydlení

Za těch osm let v Ústí, kdy jsem vystřídala bezpočet bytů a spolubydlících, jsem se setkala s ledasčím - s bulimičkou, která pravidelně zvracela za tenkou umakartovou stěnou, zatímco jsem si na pánvi smažila oběd, totálně netolerantní lesbičky, jejichž chrápající a chrochtající mops mi několikrát nechal voňavé překvapení přímo před postelí, či páreček italského ražení, při jejichž hádkách se prokopávaly dveře a podobně.
Všechny zážitky jsem vždy brala s humorem, protože mám tak alespoň bezpočet historek k vyprávění, a kdy jindy si má člověk odžít šílené období než na vysoké?

A co si budeme povídat, ideální spolubydlící nebudu ani já sama... Vstávám brzy ráno a čím tišší se snažím být, tím větší je pravděpodobnost, že mi vyklouzne sluchátko sprchy a třískne o vanu, průvan za mnou práskne dveřmi a lovení kastrůlku z kredence rovná se téměř vždy lavinovému nebezpečí. Nehledě na škrábání ovesné kaše ze dna hrnce, když si náhodou myslím, že se nestihne připálit za tu chvilku než si vyčistím zuby! Strašně nerada chodím s odpadky a na vytírání podlahy se psychicky připravuji i několik týdnů...
Ale časem už prostě víte, že bez kompromisu to nepůjde a ve svinčíku už zkrátka nedokážete fungovat.

(...pověstná poslední kapka)

Příchod svých současných spolubydlících jsem tedy oproti předchozím rokům očekávala mnohem lépe připravená a podělím se s vámi o pár tipů.

Nedávno na mě kdesi na fesjbůku vykoukly tyhle stránky, které si kladou za cíl šířit osvětu a tipy pro spolubydlení a pronájmy. Skvělý nápad! Sice tam ještě mají pár much, ale počin je to velmi užitečný. Třeba tahák nájemníka.

A zde už mé postřehy:

pondělí 5. října 2015

Rozlučka s létem

Na závěr italské série přidávám zároveň takové mé ahoj létu, byť někomu může začátek října přijít už jako hodně opožděné loučení... Dovolená v půlce září ale měla přesně tohle zařídit - natažení o pár teplých dní, abychom nasáli slunce do zásoby.

Nebojte, od zítra to bude už jen o svetrech.




pátek 2. října 2015

Benátky

Vrchol italského dobrudružství.
Město, o kterém jsem prohlašovala, že ho musím navštívit, než se potopí. Nebo uhnije.
Dějiště mého oblíbeného filmu Italien Job. Nebo kulisa pro herecký koncert mého oblíbeného Johnyho Deppa ve filmu The Tourist.

První dvě fotky z mostu přes Canal Grande jsou snad nejprofláklejším záběrem Benátek, protože je to hned u nádraží, takže jsem nejprve uvažovala, že to ani fotit nebudu, protože už to milionkrát vyfotil někdo přede mnou lépe než já :)
Ale tak pro kolorit to tu stejně je.
A taky to byl hned náš první zážitek pozorovat gondolu. Tenhle kanál je něco jako Jižní spojka a provoz tam dost frčí. Takže když jsme viděli gondoliéra, kterak svým jedním veslem otáčí ten téměř vor a kolem něj sviští plnou rychlostí motorové menší i větší lodě, gondola se nebezpečně houpe a v ní sedí v úplném klídku partička seniorů a nalévají si do vysokých sklenic prosecco - to prostě stojí za vidění naživo!




čtvrtek 1. října 2015

Vicenza a Padova

Předposlední výlet do okolí, který jsme podnikli...
Vicenza byla nádherné středověké město, něčím mi trochu připomínající Cheb.


Času však zase nebylo tolik, aby se člověk pouštěl do velkých výprav, takže jsme v infocentru nafasovali mapu, našli si nejbližší park a zašli do něj. A byla to pro nás trefa do černého, protože jsme si čas v něm skvěle užili a celý ho prošmejdili.
Byl totiž plný zvířat, ale doslova! Všude pobíhali králici, mezi nimi se kolebaly kachny, husy, dokonce i labutě, slepice a kohouti!
Uprostřed parku byl rybníček a ten plný ryb a želv!
Ale možná až příliš plný...
Za mě rozhodně neobvyklý zážitek.
Chovat v parku tolik volně pobíhajících zvířat bylo umožněno i tím, že byl celý obehnaný zdí a dovnitř se vstupovalo uzamykatelnými brankami, protože si dokážu představit, že v případě obyčejného plotu by se zvířata rozbíhala i do silnic v okolí.
Hned nás samozřejmě napadlo, proč by to nešlo udělat i u nás - je jasné, že by zvířata chodili lidé krást, výrostci by je trápili atd., ale prostě nevěřím tomu, že jsou lidé jinde tak diametrálně odlišní (nehledě na to, že právě ve Vicenze jsem viděla nejvíc arabských či tureckých přistěhovalců z celého italského výletu, takže jen o italské povaze to tu nebude). Spíš by se našel mezi Čechy kreativní úřední šiml.
Taky jsem spekulovala nad tím, že mezi zvěří musí být velké ztráty - jsou krotcí, takže jich určitě spousta padne do drápů kunám, liškám, psům či kočkám, takže by se u nás určitě našla spousta pseudohumánních citlivek, které by bojovali proti tomu, aby něco takového viděli na vlastní oči třeba děti nebo lidé slabších povah. Járovi se to zdálo ale jako dobrý nápad, děti by aspoň reálně viděli, jak funguje příroda, a že každé zvíře neodchází ze světa injekcí od pana doktora...