úterý 27. prosince 2016

Pes v bundě

Jaká to ironie, že nám veškerá skromná bílá nadílka zmizela právě na Štědrý den, obzlášť když vydržela už takovou dobu. Lidé si zřejmě bílé Vánoce nezaslouží.

Naštěstí tu mám alespoň pár vzpomínkových fotek z prvních mrazivých dnů. Už jsem také zjistila, že modrá obloha je nutností, jinak nevyfotíte vůbec nic - pohled z okna na sněhem a námrazou obalená křoviska může působit poeticky, ale pokud není doplňkem slunce a alespoň kus blankytu, z fotky je šedobílá šmouha.




úterý 13. prosince 2016

Listopad

...je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.
Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet!  
Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla bublající směs v hrnci, aby už bylo konečně hotovo a já mohla spěchat dál. A přitom ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, probírala se všemi svými oblíbenými blogy a pročítala kdejaký článek, který na mě plivl generátor reklam, jsem žádný takový spěch necítila. 
Celé to bylo postavené na hlavu. Místo toho, abych si užila reálnou situaci, jsem užuž chtěla být u svého počítače, kde na mě čekala práce, kterou jsem přitom znehodnocovala nekonečnou prokrastinací. Kterou jsem si čas od času obhajovala tím, že přeci čtu i poučné a vzdělávací články!
Teď už jsem opravdu víc v klidu a cítím to na sobě - když mě něco vyruší z programu, necítím už žádné nutkání mít nečekaný nový úkol co nejrychleji za sebou.

Letošní podzim byl snad jako všechno ostatní, co se mi děje poslední dobou, co cítím, že prožívám naprosto jinak než dřív.
Od té doby, co jsem zpět v Aši a nechodím do žádné "práce", dostal můj život jiný rytmus, a tak vnímám jinak i své okolí. Chodím hodně na procházky se psem a trávím tak hodně času venku za denního světla, o čemž v totožném ročním období posledních čtyř let nemohla být ani řeč. Ráno jsem vstávala za tmy do práce a za tmy šla z kanclu domů.
A jak mě nakopl nástup na německou univerzitu, o tom už jsem se rozplývala.

Letos jsem si dosyta užila krásně vybarvené podzimní krajiny a prvních bílých namrzlých kopců, jak reálně, tak i z okna svého auta. Poslední dva roky jsem sice jezdila každý týden dálky, ale v pátek odpoledne, kdy jsem startovala, už se smrákalo, a o nedělích jsem se do Ústí vracela prakticky až v nočních hodinách. Zlatolisté stromy jsem tak obdivovala maximálně na obrázcích.
Samozřejmě, že jsem si na venčení psa nikdy nevzpoměla vzít foťák ani mobil, abych tu krásu mohla zkoušet zachytit. A možná, že to tím bylo o to hezčí - prchavý pohled na krásu, kterou se v tu chvíli pokochám jen já sama a na další možnost ji spatřit si počkám zase rok...

Přesně před měsícem jsem strávila prodloužený víkend v Mnichově, kam mě pozvala stipendijní komise, který podporuje mé studium v Německu. Chtěla jsem tomu věnovat samostatný článek, ale nebyla jsem tak nadšená... Téma celého víkendu bylo start-upy, což bylo úplně mimo zaměření všech přítomných. To by ale nevadilo - úvodní přednáška na univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově naopak zaujala.

středa 23. listopadu 2016

Bayreuth a nástěnka cílů

I té nejoptimističtější duši občas zastagnuje akumulátor a pozastaví se nad svým snažením.
Každý je někdy energeticky v mínusu, a pak se často ptá sám sebe, k čemu se snaží a proč to všechno vůbec dělá.
Nebo je takovou otázkou úplně zaskočen!
Pro takové situace není na škodu si vytvořit plánek, manuál či seznam cílových položek. Takový dlouhodobější to-do-list. Diáře máme plné úkolů a povinností na každý den a podle rad chytrých motivačních příruček si některé večery před spaním poznamenáváme, co se nám povedlo. Kocháme se odfajfkovanými položkami (ano, přiznávám, začínají se mi v Keepu kupit, protože některé nejsem štonc úplně vymazat, jako by připomenutí toho, že je mám za sebou, něco dokazovalo!) a přitom jsme si kdysi předsevzali i nějaký vyšší cíl, ke kterému zatím vůbec netušíme, jak bychom mohli dojít.
Takže než takový energetický deficit přijde, raději si svou nástěnku udělám hned.
Štěstí přeje připraveným!


středa 16. listopadu 2016

Podzimní Eremitage

Eremitage v Bayreuthu je obrovský zámecký park na kraji města a nikdo, kdo tu žije, by ho neměl nechat bez povšimnutí, protože je to skvost. Vysokánské prastaré stromy a pečlivě upravené stromové podloubí, jehož stromy již také pamatují několik dekád, romantické stavbičky, kapličky, fontány...
Z fontán už jsme tedy nic neměli, protože byly nejen vypuštěné, ale všechny sochy již byly přikryté a také kvůli tomu nemělo valný smysl fotit klasické záběry, a tak jsem se soustředila jen na přírodní krásy :)
Možná, že o dva týdny dříve by to byl ještě úchvatnější zážitek, protože teď už bylo listí hodně opadané.




sobota 5. listopadu 2016

Říjen

Říjen byl krásný měsíc - podzim ve své nejbarevnější nádheře a mě začalo se studiem v Německu něco nového a nakopávajícího. Bylo mi ale celkově fajn na všech frontách... Hodně jsem vyvařovala polévky a pekla lepkavé koláče, s Járou jsem si našli čas na saunu i návštěvy čajovny, trávila jsem čas se svými kamarádkami, proboxovávala se pravidelnými sobotními hodinami tae-ba, poprvé vyzkoušela jógu, absolvovala spousta procházek se psem - zkrátka vyplněný a naplněný čas.


Na začátku října jsem šla v Aši k volbám a cestu do volební místnosti jsem míjela pomník Edvarda Beneše. Dost mě překvapilo, v jak zanedbaném stavu byl, ale zároveň jak krásně ironicky to k všeobecnému nezájmu lidí  o politiku pasuje...
Po pár dnech, když jsem jela kolem, tak již byly stromky zastřihnuté a u pomníku nové kytky, takže to možná í díky těm volbám někoho kompetentního praštilo do očí.



pondělí 31. října 2016

Bayreuth - malé srovnání

Celý Bayreuth je jedna velká placka, jen já musím vyhmátnout bydlení na jediném kopci! V Aši jsem žila téměř 20 let na krpálu a na dalších pak v Plzni a v Ústí, takže je mi to asi souzeno.

Ale zatím se na tom snažím hledat pozitiva. Holt až se budu každý večer trmácet s koloběžkou nebo pěšky do kopce domů, tak si na finálním půlkilometru trochu zpevním zadek. Ale jinak je to idylka – pod kopcem teče říčka směrem do centra a podél ní vede pohodlná cyklostezka. Okolí je plné malebných domků obklopených zahrádkami.

Zjistila jsem, že ač na mapě to vypadalo vzdáleněji, všechno zásadní mám pěkně při cestě – na konci cyklostezky, na niž se připojím asi půl kilometru pod svým kopcem, stačí vylézt pár schodů a jsem přímo před vysídleneckým archivem, kde mě čeká výzkum. Hned vedle archivu je pivovar bratří Maiselů! No a od pivovaru jen přejdete lávku a jste přímo ve starém centru města, kde najdete spleť klidných dlážděných uliček, krásné staré domky, obchody, kavárny, muzea, galerie a pořád je zde se na co dívat.








úterý 18. října 2016

První týden na Uni Bayreuth

Konečně jsem v Německu a cítím se být plně aklimatizovaná na školní prostředí. Ne tedy že bych byla z univerzitního prostředí vytržená kdovíjak dlouho, ale být zase na té studující straně barikády je paráda. V mém věku a po letitých zkušenostech už to sice není ten panensky vyjukaný zážitek, ale něco na tom je.

První týden "školy" byl ve znamení welcome weeku.
Podle výsledků německého testíku, který jsme si udělali doma přes internet, nás rozdělili na skupinky asi po 15 lidech a každou vedl jeden místní student, který povyprávěl co a jak a zodpovídal naše dotazy. Docela zajímavé bylo, že hodně těchto z 95% studentek bylo ruského původu a samy sem před několika málo roky přijely jako zahraniční studentky. Koordinátor zahraničního oddělení je vybral cíleně - moc dobře si totiž pamatují, jaké to je být příchozím cizincem.

Každý den odpoledne jsme měli tříhodinový seminář, kde jsme se seznamovali s chodem školy, kampusem, studijním systémem, městem a zemí. Mě to připadalo trošku natažené - všechny tyhle informace bych raději dostala zrychlenější formou během jednoho dne. A hlavně většinu z nich si člověk mohl nastudovat dopředu sám, takhle mi to připadlo, že jsme dopředu nemuseli pro svou dokumentaci hnout ani prstem a o své škole si předem nezjistit absolutně nic, protože vše nám bylo dopodrobna naservírované. Ale vzhledem k tomu, že 90% studentů jsou tu asijaté, v Evropě třeba ještě nikdy předtím nebyli a kulturní šok to pro ně může znamenat větší, tak těm to určitě užitečné je. A zaslechla jsem i názor, že takhle mají přijíždějící studenti pocit, že jsou tu vítaní a někdo se tu o ně opravdu zajímá.

Kampus je prostě boží, člověk se odsud nemusí hnout, protože je tu úplně vše, všude cyklostezky a celý kampus obléhá studentská vesnička, kde jsou koleje a různé malé obchůdky. Každá kolej má většinou max dvě patra a vlastní podzemní garáže. 

Tady máte jednu obzvlášť povedenou:


čtvrtek 6. října 2016

Září

Letošní září bych mohla rozdělit na dva samostatné měsíce, protože v něm proběhl tak moc radikální předěl...

Přelom srpna a září mě zastihl na výjezdní poradě našeho oddělení v Ostrově u Tisé. Pro mě srdeční záležitost, protože je to mé oblíbené místo a lepší jsem si pro symbolickou rozlučku nemohla přát. Rozloučila jsem tam tak nejen se svojí prací, v silném koncentrátu jsem předala většinu svých zkušeností, ale také jsem tam měla asi poslední možnost se vidět a popovídat s koordinátory z jednotlivých fakult naší univerzity...
A i když už se mi čas nemilosrdně stříhal, stejně jsem do poslední chvíle nedokázala přemýšlet a mluvit jinak než "o našem Erasmu" a o jeho budoucích plánech tak, jako kdyby se mě stále týkal...

Tady mě máte v akci s mou šéfkou :) 


 
Jako dítě jsem si nejraději hrála na indiány, takže lukostřelba byla preferovaná sportovní disciplína. Kolik luků jsem si vyrobila a zničila... Takže když jsem měla možnost si vyzkoušet střelbu s profi "technikou", byla jsem nadšená jako malé dítě :)
Ale nebyla to žádná sranda! Soustředit se na to, abych měla při míření zavřené to správné oko, byla asi největší fuška!


pátek 30. září 2016

Život podle designu

V minulém článku, kde jsem nakousla, jak se peru s motivační literaturou, jste se dozvěděli, že první takovou knihou, která ke mně přilétla, byl před více než rokem Život podle designu od amerického kouče Toma Ferryho. A že to celé byla jedna velká náhoda, protože jsem si myslela, že se jedná o rady, kterak si doma naprosto úžasně rozestavět nábytek! :))

Hned první stránka mě vyvedla z omylu, ale rozhodla jsem se tomu dát šanci. Nic se přeci neděje náhodou, že?

Nepozdávalo se mi jen, že autor je koučem realitních makléřů, takže ode mne na hony vzdáleno. Ale zase: co dám za zkoušku? Kdoví, třeba se někdy začnu zajímat o reality nebo jiný druh obchodu?
Život autora je samozřejmě typický americký sen: v pubertě utekl z domu, bral drogy atd. Ale shodou NÁHOD byl jeho taťka zrovna milionář s úspěšnou firmou a ten mu na stará kolena dal šanci se ukázat.
Což samozřejmě využil beze zbytku a nastolil ve svém životě převratný pořádek.

Ano, jeden ze závěrů je, že tento typ knih čtu s notnou dávkou cynismu. (A stejně jsem se stavěla i ke Čtyřem dohodám, což jste jistě bezpečně poznali!:))
Ale to neznamená, že bych je házela do odpadu, naopak, teď vám povyprávím, co jsem se naučila a vzala si pro sebe.


úterý 27. září 2016

Motivace I.

Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu a uvažovat o malování grafů svých pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála.

Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože žila přesným opakem toho, co knihy slibovaly...
Navíc mám načteny desítky článků o tom, jak motivační literatura samospastitelná není a jen přečtení knihy ještě nikdy nikomu život nezměnilo. Při jejím čtení vás obsah nakopne, uvědomíte si, co děláte špatně a co byste mohli dělat jinak, pak o tom pár dní možná ještě přemýslíte... ale pak se potichoučku polehoučku váš život vrátí zpět do svého vymletého korýtka.
Pak se také musím smát tomu, jak vás tyto knihy napínají... již za chvíli odhalíte ono tajemství úspěchu... ale než se něčeho doberete, vzdáte to, protože nepřekonáte balast historek z dětství autora nebo výčtu fenomenálních úspěchů lidí typu americký bezdomovec, co dnes vlastní mega firmu. (A jestli teď někdo odhalil, že rýpu do superznámé knihy Tajemství, kterou jsem zahodila po první kapitole, tak mu gratuluji :))

Ale řekla jsem si proč to alespoň nezkusit - shodit vše bez vlastního prožitku je snadné! A vtipné je, že jsem se k první takové knize dostala náhodou.
Jmenovala se totiž Život podle designu a zaujala mě svou obálkou, takže jsem si ji v knihovně půjčila bez rozmýšlení, aniž bych si třeba přečetla alespoň anotaci (a to jindy opravdu nedělám!). Doma jsem si s knihou zalezla do postele s tím, že jsem očekávala, že to bude nějaký průvodce bytovým designem. Opravdu!
Píši o tom až hooodně zpětně, protože jsem ji četla před rokem koncem léta. Ale samotné knize se budu věnovat v jiném článku.

Dnes začnu rovnou dvěma nejskloňovanějšími pojmy posledních let - motivací a komfortní zónou.


sobota 24. září 2016

Don Miguel Ruiz - Čtyři dohody

Tuhle útlou knížečku jsem přelouskala během měsíce a dozvěděla se zase několik tipů, jak udělat svět příjemnějším místem k žití.
Čtyři toltécké dohody zní takto: nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Jednoduchý recept na štěstí - na první zdání. Na druhé už to tak snadné není.


Nehřešit slovem se snažím už několik let - kdysi jsem psala článek, jak se člověku uleví, když se přestane obklopovat špatnými lidmi a přestane pomlouvat. Nejsme dokonalé bytosti, ne vždy to jde uhlídat. Drbání ostatních se někdy jen těžko vyhneme, zvlášť v partě kamarádek. Ale když už, tak ať jsou to hlavně pozitivní věci, případně zábavné historky. Šířit jed neudělá dobře nikomu.
Překvapilo mě, že nehřešit slovem znamená už nikdy neříkat druhým nic, co by jim mohlo ublížit, byť se to snažíme podat citlivě. Vždycky jsem si zakládala na tom, že se s lidmi snažím jednat upřímně, ale mezi to určitě nepatří informování kamarádky o tom, že tyhle šaty jí absolutně nesedí. Pokud kamarádka dodržuje druhou dohodu - nebere si nic osobně, tak jí tato informace nic nezpůsobí. Na běžnou ženu ale zapůsobí tak, že se bude chtít okamžitě propadnout pod zem, případně se běžet domů převléct.
To, že nám někdo řekne, že dneska nevypadáme dobře, nám při vědomí druhé dohody řekne to, že problém nemáme my, ale člověk, který má důvod nám něco takového říkat. To on je naplněný jedem, který potřebuje plivnout dál. Je to ale opravdu až takový extrém? Nebo to je tak, že když se člověk rozhodne změnit svůj život, tak začne vše vidět pozitivně? Opravdu se mi na tváří rozlije blažený sluníčkový úsměv a už nikdy nebudu řešit lidi kolem sebe? Uvědomila jsem si třeba sebe v každodenním životě - jdu po ulici a projde kolem mě holčina, která vystavuje na odiv spirálu svých michelinů v zaříznutých průsvitných legínách. Jen těžko zabráním tomu, aby to ve mě nevyvolalo negativní reakci a i když jí samozřejmě nic neřeknu, protože ji neznám, minimálně dalších pár minut mi její obraz doprovázený znechucenými myšlenkami utkví v paměti. V případě, že se mnou jde někdo další, tak na něj vrhnu vyděšený pohled s dotazem "vidíš to taky?" Jsem tedy nenapravitelně zajedovaná? Vypovídá to o mě, že nedokážu pozitivně pracovat se svými pocity, když dokážu v přítomném okamžiku považovat za největší problém, který právě musí moje mysl rozebírat, nesoudně oblečenou cizí osobu? Ha!     

úterý 20. září 2016

Srpen

Tak - a už je ze mě stoprocentní Ašanda.
Ve čtvrtek jsem skončila v práci, v pátek ráno jsme s Járou naložili do našich dvou Hond zbytek mých věcí (nakonec nedalo moc práce se na poslední chvíli rozhodnout, že několik větších kusů v Ústí prostě nechám a do budoucna se obejdu bez nich... popravdě se možná obejdu bez 98% svých věcí!) a po příjezdu do Aše a vybalení všech krámů skončila jedna etapa. A celkem vzato symbolicky skončilo i léto, protože právě až do toho pátku jsme si ještě užívali tropických teplot.
Nemáte pocit, že těch posledních 14 dní bylo krásnějších než celé letošní léto dohromady???
Ale ten skok ze třicítky na čtrnáct stupňů nesnáším moc dobře.

A jaký byl vůbec srpen?
Už se vážně nebudu opakovat, že zběsilý a stěhovací! :D

Vzhledem k tomu, že jsem si vybírala zbylé dny dovolené, tak jsem měla hodně prodloužených víkendů a během nich jsem třeba hlídala synovce a při té příležitosti pořádala bazénovou kinderpárty pro své dětné kamarádky :)




úterý 30. srpna 2016

Stěhování graduje

Srpen došel na svůj konec a další konce se nezadržitelně blíží...
Ještě posledních pár dní v práci, ještě pár posledních nezabalených krámů v mém pokojíku a pak tradá - konec jedné životní etapy. Zatím to ještě dávám s klidem, ale nervózní jsem samozřejmě také. Nejsem moc typ na změny a na takovéhle radikální už vůbec ne.

Stěhování zpět do Aše a poté do Německa se již neblíží pomalými krůčky, ale už přechází do klusu...

Z nostalgie jsem si rychle nafotila pokojík, abych si ho mohla někdy v budoucnu připomenout... (A třeba jednou aktualizuji článek o svých minulých bytech!)


A takhle prázdně a smutně vypadala moje knihovna minulý týden... (Teď už v ní nejsou ani ty poslední bichle o nacismu :D)


Když jsem se na podzim pevně rozhodla změnit směr svého života a přesunout se na západ, stanovila jsem si v bodech postup. Stěhovala jsem se už tolikrát, že si přesně dovedu představit to šílené bláznění a hlavně to množství věcí, které se zdá, jakoby ho naházet do krabic bylo děsně easy, ale jen v případě, že krabic bude alespoň třicet. Nehledě na to, že teď už opravdu dlouho (skoro 4 roky) bydlím na jednom místě a množství mých věcí se za tu dobu alespoň zčtyřnásobilo (ha - přímou úměrou!).

sobota 27. srpna 2016

Poldark

Tušila jsem, že mě tenhle nový seriál z produkce BBC nezklame, protože po prolétnutí několika recenzí zaznívala samá chvála a nadšení, a to se, zvláště na ČSFD, příliš často neděje.
Navíc jsem si vybrala naprosto perfektní čas, protože v září se spouští druhá řada, takže po shlédnutí nezůstanu dlouho na suchu.


Vidím v příběhu kombinaci všeho možného a přitom orignálního.
Hlavní hrdina Ross Poldark mi připomíná Scarlett O´Hara v mužském vydání, jen o dost vážnější a rozumnější. Na začátku mi jeho příběh připadal trochu jako Monte Christo (rodina ho již považovala za mrtvého a jeho láska se za jeho nepřítomnosti zaslíbila někomu jinému), poté kombinace pana Rochestera a Heathcliffa, a to jak temným vzhledem, tak především díky své prchlivosti. A ve chvíli, kdy se ukázal jako velký dříč, ambiciózní podnikatel a zastánce chudých horníků, tak se přiblížil Thortonovi z North and South. Je to takový temný krasavec s úsměvem piráta - celkem jednoduchá a prověřená kombinace k zamilování.
Občas tedy až příliš rozumný a uvědomělý, ale to mi rozhodně nevadilo, protože jsme se tak bezpečně vyhnuli všem telenovelovitým klišé typu "nic nevysvětluj, nechci tě poslouchat".
Mnoho směrů, kterými se příběh hrnul, bylo velmi lehce předvídatelných, ale opět říkám, že mi to absolutně nevadilo a některé scény jsem si vyloženě užívala se stupidním výrazem ve tváři. Nic se zbytečně neprotahuje, dialogy nejsou rozvleklé, občas se něco odehraje zkratkovitě, a když se některá postava chystala na důležitý krok a vy jste byli zklamaní, že samotné jednání zabráno není, tak se vzápětí vynořilo formou flashbacku, což působilo neotřele.

pátek 5. srpna 2016

Červen + červenec

Letošní léto blogování příliš nepřálo. A celkově je letos hrozně zvláštní.
Na začátku června mě na dva týdny skolila nějaká viróza, takže jsem volné chvíle trávila s kotlem čaje a seriály v posteli, zatímco mi zbůhdarma propadla permanentka do fitka.
Pak byl v plánu týden v Polsku a hned po něm dva týdny dovolené, čemuž tedy předcházelo naprosté pracovní šílenství, aby za dobu mé nepřítomnosti v kanceláři nedošlo k nějakým katastrofám... Zvlášť turečtí studenti mají zvláštní dar se dva měsíce neozvat a pak během několika dní hysterickými e-maily bombardovat celou školu.
V celém tom shonu jsem se ještě přihlásila na doktorskou zkoušku, ze které jsem se vzápětí nechala vyhodit. Tušila jsem, že to tak bude, a asi mě budete mít za cvoka, ale pro tu facku jsem si tam šla snad záměrně... Několik týdnů jsem se pohupovala na hraně a už jsem potřebovala skočit a nahrábnout to dno. Odcházela jsem tedy smířená, že teď už to níž nejde a už se zase můžu začít vynořovat. A opravdu to fungovalo. Následující tři týdny strávené mimo univerzitu mě zase nakoply a energie a nadšení do věcí příštích se vrátila.

Dovolenou jsem strávila jako poslední asi tři roky - v Aši.
Bazén se sice napustil... ale vůbec jsem neměla příležitost se v něm koupat. A vůbec se letos koupat a slunit, takže mám stále svou zimní barvu...



Naši se rozhodli malovat a zrušit můj a ségry "pokojík" a předělat jej na svoji ložnici. Pro mě to znamenalo provést generální reorganizaci půdy, kam teď každý týden vozím kvanta pytlů a krabic s věcmi z ústeckého bytu.
Už jsem na půdě naplnila všechny skříně, z pytlů je na podlaze pohoří tatranských rozměrů, ale přesto mám pocit, že je v mém ústeckém bytě pořád stejné množství věcí...

úterý 26. července 2016

středa 20. července 2016

Staff Week & štětínská univerzita

Střípky pracovního týdne ve Štětíně...
Co k tomu říct víc, než že to tam na mě udělalo dojem a mít možnost jet na Erasmus, tak bych hned jela zrovna tam!
Osazenstvo staff weeku ukázalo, jak moc se program Erasmus změnil tím, že už umožňuje punktovat projekty s neevropskými zeměmi - takže jsme tam měly třeba tři holčiny z Ukrajiny a další tři z Gruzie.
Jinak tu byli dva Řekové, dvě Norky, Slovinec, Španělka, Chorvatka, Litevka a Maďar...    



A tady jsem v akci při prezentaci ČR, Ústí a UJEP :) 


středa 13. července 2016

Szczecin

Červen se nesl ve znamení mé letošní první a poslední služební cesty...
Která byla do polského Štětína!
Že bych moc ráda vyrazila právě tam, jsem již psala, když jsem se tu s vámi dělila o dojmy z našeho ujepáckého staff weeku a vidíte - žádná jiná destinace to nepřemohla. Tahle univerzita na mě zkrátka zapůsobila, takže jsem vyrazila se školit a navazovat nové mezinárodní spolupráce právě tam. Strávila jsem tam celkem pět dní a vůbec se mi odtamtud nechtělo! Město mě hrozně překvapilo a nadchlo. Nečekala jsem, že je tak velké, moderní a historiské současně, plné vody (město leží  na řece Odře a u jezera Dabie a k Baltskému moři je to 70 km) a s úžasnou atmosférou.
Pekelně vyklimatizovaným vláčkem jsem se v neděli večer dokordcala na relativně malé štětínské nádraží a hned první legrace mě čekala s taxikářem, kterého jsem se hned na úvod zeptala, jestli preferuje komunikaci v angličtině nebo němčině a jestli bere eura. S vytřeštěnýma očima odpověděl, že v němčině a že eura nevadí, aby se mnou celou cestu mluvil lámanou angličtinou a hned za rohem mě vysadil přes směnárnou a poslal vyčenžovat zloté! :)



čtvrtek 30. června 2016

Rande s městem

Berlín a já spolu máme zvláštní vztah od první chvíle. Zatím jsme na sebe neměli dost času, ale každá návštěva byla speciální. Už jenom proto, že jsem tam zatím byla vždy sama, takže napoprvé takové rande naslepo a podruhé rozechvělé očekávání, jaké to po letech bude a jak jsme se oba změnili.


Při mé první návštěvě v roce 2010 byl únor a venku mínus 20 stupňů. Spréva byla totálně zamrzlá a dvě osamělé lodě, které se ji snažily zdolat, rázně prosekávaly ledovou krustu jako dva ledoborci.
Teď byl krásný červnový den a břeh Sprévy lemovala lehátka s lidmi klidně usrkávajícími Aperol Spritz...
Taková berlínská náplavka :)
 


pátek 10. června 2016

Květen

Květen už je v trapu nějaký ten týden, ale dříve nebyla úplně ta správná energie něco sepisovat. Mám pocit, že mám veškeré fotky porůznu rozkutálené a že už vlastně nedokážu dát pořádně do kupy, co se dělo... Ale protože mám tahle shrnutí ráda, zapálím mozkové závity na maximum a pokusím se to polepit.
A ani tentokrát nebudu kazit tradici a začneme opět mým instagramovým účtem @eponinezascherlandu :)

pondělí 6. června 2016

Výlet s přírodovědci

S týdenním zpožděním se s Vámi podělím o pár fotek z výletu s partou nadšenců do přírody, v čele s botanikem Jiřím Brabcem a párem ornitologů. Startovali jsme dopoledne ve Skalné, kde nás sice přepadl déšť, ale to rozhodně nikoho neodradilo. Určování lučních rostlin sice nepatří mezi moje záliby, ale nádherně mě to vrátilo zpátky do školních let, kdy jsem byla nadšeným biologem a podobných akcí se občas účastnila - tuhle výlet s klubem ochránců, támhle s německými kolegy, každou chvíli přednáška v muzeu - měli jsme totiž třídního biologa a ten nás prostě dokázal nadchnout!  



Psycho hrnečkové království... :D


pátek 27. května 2016

Jak mě dostala La Femme Nikita

Jsou to čtyři týdny? Asi ano, uteklo to šíleně, ale já jsem konečně zpět mezi živými, protože už se mi podařilo dokoukat Nikitu.
A znovu jsem se ujistila, proč se tak zuřivě bráním sledování seriálů - mám totiž asi velmi silný sklon k závislostem a když už mě něco pohltí, tak se můj svět rychle scvrkne jen na daný příběh.
ALE! Abych neměla výčitky, že to byly promarněné týdny, podělím se s vámi o tuhle recenzo-pitvací úvahu. Od Jihu proti severu mě totiž tohle sepisování opravdu chytlo a hodlám v něm nakrásně pokračovat. Dosud jsem četla spoustu různých recenzí a bohužel více těch neuspokojivých - převyprávět abstrakt či tzv. text distributora a přidat větičku o tom, zda se mi líbilo/nelíbilo, není to ono, co od recenze čekám. Ale zároveň moc dobře vím, že není vůbec lehké sepsat, co vás skutečně dostalo, jaká myšlenka uhranula a jak o daném díle přemýšlíte. Někdy vás totiž pohltí, aniž byste chtěli přemýšlet proč. Berete to jako hotovou věc. A pak taky je tu ta záležitost se spoilerováním, když nevíte, jestli čtenář vaší recenze je ten, kdo by se mohl nechat navnadit, nebo už dávno zasvěcený, s nímž můžete diskutovat...
Jednou se mě Jára zeptal, proč číst knížky Jane Austenové. A tím to vlastně začalo, protože tuhle otázku jsem si předtím nikdy nepoložila!

A začnu - jako obvykle - malou (větší) odbočkou.

Už před iks měsíci jsem četla dvě skvělé knihy Austina Kleona (recenze mi tu leží někde hluboko v konceptech... a jednou vyleze!) o kreativitě a jejím sdílení. Docela dobře tam popsal, jak na sociálních sítích prezentujeme své dokonalé životy a chlubíme se (v největší míře) věcmi. Sem tam se někdo podělí i o činnosti, což by se mohlo zdát bohulibější, leč i tyto činnosti dokážeme jemně fabulovat a přikrášlovat. Fotíme si kafíčka, zátiší se svíčkou a kabelkou, svoje nohy na pláži, svoje nohy při běhání a tak dále. Všichni víme, že je to úchylné. Ale proč to stále sbírá lajky? Jestli jsou lajky ukazatelem toho, co se líbí a obdivuje, tak je něco zvráceného ve světě současném!

Austin Kleon mi však předal myšlenku, která dost změnila můj pohled na sdílení svých koníčků na sociálních sítích. Blog má být o vašich zájmech, které chcete sdílet ostatními a najít skrze ně své spřízněné duše. Je nutné do toho vložit část vaší osobnosti. Když neprozradíte to, na čem vám záleží, čtenáři vás skutečně nepoznají a nemají šanci zjistit, že zrovna vy jste jejich člověk. A z mé zkušenosti: není nic úžasnějšího než když potkáte lidi, kteří mají stejnou "úchylku" jako vy! Čím neobvyklejší, tím lepší.
Všichni máme rádi kafíčka. A pro koho zrovna nejsou kafíčka, ten lajkuje čaje v kytičkovaných šálcích.
Na patetická vyjádřování mě moc neužije, ale sem to zrovna pasuje - v tom není vaše srdce!
Příkladem budiž čtyři hlavní hrdinky seriálu Sex ve městě: každá je úplně jiná, ale kromě Carrie jsou všechny jasně vyhraněné. Carrie je směsice a jednoduše proto je nejoblíbenější. Pozná se v ní totiž částečně každý. Ale nedojde k takovému tomu totálnímu ztotožnění.
Pokud o sobě píšete, že sbíráte obaly od čokolád z nějakých konkrétních let, ujíždíte si na jízdě na dvouřadých kolečkáčích či cvičíte pěvecký sbor složený z andulek, už máte něco, co vás odliší od stáda.
Nebo jako já čtete knihy, které nikdo neoceňuje, a milujete filmy, jimž polovina uživatelů ČSFD dala odpad.

pondělí 23. května 2016

Volánky a pampelišky

Musím se přiznat, že poslední týdny, kdy se můj život odehrával pouze na trase kancelář - fitko - seriál v posteli - auto na cestě do Aše a zpět, jsem se nejčastěji oblékala jako nefalšovaná basic bitch (aka modráky s dírou na koleni + bílé tričko) a určitě to byl ten hlavní a jediný důvod, proč jsem byla tak bez energie!
Naštěstí jsem přišla k rozumu zavčasu a spolu s odhozením punčocháčů (...ještě tak měsíc budu házet prasátka sněhobílými nožkami) jsem se vrátila zpět ke svým barevnostem. A že jsou volánky, růžové sukýnky a brýle ve tvaru srdíček pro pětileté holčičky?!
Pche - a taky pro mě!
Protože mi zkrátka dělají hezčí den, zvedají náladu a dodávají energii. A to mi zkuste vymluvit :)

Foceno premiérově Martinkou kus od Střižáku :)