pátek 27. května 2016

Jak mě dostala La Femme Nikita

Jsou to čtyři týdny? Asi ano, uteklo to šíleně, ale já jsem konečně zpět mezi živými, protože už se mi podařilo dokoukat Nikitu.
A znovu jsem se ujistila, proč se tak zuřivě bráním sledování seriálů - mám totiž asi velmi silný sklon k závislostem a když už mě něco pohltí, tak se můj svět rychle scvrkne jen na daný příběh.
ALE! Abych neměla výčitky, že to byly promarněné týdny, podělím se s vámi o tuhle recenzo-pitvací úvahu. Od Jihu proti severu mě totiž tohle sepisování opravdu chytlo a hodlám v něm nakrásně pokračovat. Dosud jsem četla spoustu různých recenzí a bohužel více těch neuspokojivých - převyprávět abstrakt či tzv. text distributora a přidat větičku o tom, zda se mi líbilo/nelíbilo, není to ono, co od recenze čekám. Ale zároveň moc dobře vím, že není vůbec lehké sepsat, co vás skutečně dostalo, jaká myšlenka uhranula a jak o daném díle přemýšlíte. Někdy vás totiž pohltí, aniž byste chtěli přemýšlet proč. Berete to jako hotovou věc. A pak taky je tu ta záležitost se spoilerováním, když nevíte, jestli čtenář vaší recenze je ten, kdo by se mohl nechat navnadit, nebo už dávno zasvěcený, s nímž můžete diskutovat...
Jednou se mě Jára zeptal, proč číst knížky Jane Austenové. A tím to vlastně začalo, protože tuhle otázku jsem si předtím nikdy nepoložila!

A začnu - jako obvykle - malou (větší) odbočkou.

Už před iks měsíci jsem četla dvě skvělé knihy Austina Kleona (recenze mi tu leží někde hluboko v konceptech... a jednou vyleze!) o kreativitě a jejím sdílení. Docela dobře tam popsal, jak na sociálních sítích prezentujeme své dokonalé životy a chlubíme se (v největší míře) věcmi. Sem tam se někdo podělí i o činnosti, což by se mohlo zdát bohulibější, leč i tyto činnosti dokážeme jemně fabulovat a přikrášlovat. Fotíme si kafíčka, zátiší se svíčkou a kabelkou, svoje nohy na pláži, svoje nohy při běhání a tak dále. Všichni víme, že je to úchylné. Ale proč to stále sbírá lajky? Jestli jsou lajky ukazatelem toho, co se líbí a obdivuje, tak je něco zvráceného ve světě současném!

Austin Kleon mi však předal myšlenku, která dost změnila můj pohled na sdílení svých koníčků na sociálních sítích. Blog má být o vašich zájmech, které chcete sdílet ostatními a najít skrze ně své spřízněné duše. Je nutné do toho vložit část vaší osobnosti. Když neprozradíte to, na čem vám záleží, čtenáři vás skutečně nepoznají a nemají šanci zjistit, že zrovna vy jste jejich člověk. A z mé zkušenosti: není nic úžasnějšího než když potkáte lidi, kteří mají stejnou "úchylku" jako vy! Čím neobvyklejší, tím lepší.
Všichni máme rádi kafíčka. A pro koho zrovna nejsou kafíčka, ten lajkuje čaje v kytičkovaných šálcích.
Na patetická vyjádřování mě moc neužije, ale sem to zrovna pasuje - v tom není vaše srdce!
Příkladem budiž čtyři hlavní hrdinky seriálu Sex ve městě: každá je úplně jiná, ale kromě Carrie jsou všechny jasně vyhraněné. Carrie je směsice a jednoduše proto je nejoblíbenější. Pozná se v ní totiž částečně každý. Ale nedojde k takovému tomu totálnímu ztotožnění.
Pokud o sobě píšete, že sbíráte obaly od čokolád z nějakých konkrétních let, ujíždíte si na jízdě na dvouřadých kolečkáčích či cvičíte pěvecký sbor složený z andulek, už máte něco, co vás odliší od stáda.
Nebo jako já čtete knihy, které nikdo neoceňuje, a milujete filmy, jimž polovina uživatelů ČSFD dala odpad.

pondělí 23. května 2016

Volánky a pampelišky

Musím se přiznat, že poslední týdny, kdy se můj život odehrával pouze na trase kancelář - fitko - seriál v posteli - auto na cestě do Aše a zpět, jsem se nejčastěji oblékala jako nefalšovaná basic bitch (aka modráky s dírou na koleni + bílé tričko) a určitě to byl ten hlavní a jediný důvod, proč jsem byla tak bez energie!
Naštěstí jsem přišla k rozumu zavčasu a spolu s odhozením punčocháčů (...ještě tak měsíc budu házet prasátka sněhobílými nožkami) jsem se vrátila zpět ke svým barevnostem. A že jsou volánky, růžové sukýnky a brýle ve tvaru srdíček pro pětileté holčičky?!
Pche - a taky pro mě!
Protože mi zkrátka dělají hezčí den, zvedají náladu a dodávají energii. A to mi zkuste vymluvit :)

Foceno premiérově Martinkou kus od Střižáku :)





středa 18. května 2016

Doba seriálová

Být dneska znovu teenagerem, tak pod tíhou současné seriálové produkce asi vůbec nechodím ven a možná ani nespím...

Nevím, jak to osudné seriálové období přesně věkově ohraničit, ale dejme tomu, že od raného dětství kam má paměť sahá až do konce střední školy, což je tak trošku epický závěr, protože od nástupu na VŠ nevlastním televizi. Dneska už to samozřejmě není žádná překážka, protože seriály sledujeme online nebo si je stahujeme...
Kdo si ale pamatuje ten nervák, když díl skončil v tom nejnapínavějším okamžiku nenáviděným "...to be continued" a další epizoda se vysílala až za týden?!
Také jsme byli limitovaní počtem programů... Nevím, jak jste na tom byli vy, ale než začaly set top boxy (to jsem zhruba maturovala!), tak jsme doma měli jen dva programy. Naše ulice ze záhadného důvodu naladila jen Novu a ČT1, takže jsem například nikdy neviděla ani jeden díl Zoufalých manželek.

Když začnu úplným pravěkem, pamatuju si samozřejmě legendární Beverly Hills. Protože jsem ale byla fakt malá, tak jsem většinu zápletek moc nechápala. Vtipné zpětně je, že mi všichni hrdinové připadali děsně dospělí, přitom jim mělo být 15. Kontinuálně se vysílalo Melrose Place, ale to jsem nechápala už vůbec. Na ČT1 dávali o víkendech v době večeře Doktorku Quinnovou a to byla jiná káva! To jsem milovala a tam mi bylo vše jasné!
Další sekcí byly seriály vysílané odpoledne, když jsem přišla ze školy... Když dávali Tak jde čas, Dallas nebo Dynastii, tak jsem byla pěkně otrávená, protože jsem za a) nechápala pořádně, oč běží, a za b) to bylo neskutečně nudné. Co jsem ale mohla velmi, byly akční seriály všeho druhu. Je mi trochu líto, že si vůbec nevybavuji třeba MacGyvera (podle Googlu ho vysílali na Primě). Na tyhle seriály jsme koukali s taťkou a hrozně nás to bavilo. Nejstarší oblíbeností byl rozhodně Night Rider! Mluvící superauto Kitt, superhubený David Hasselhoff v kožené bundě, to bylo něco! Úvodní znělku miluju dodnes, takže když Jára hraje na kytaru, musí mi ji vždycky alespoň třikrát zahrát!

Dobrodružné

Mnohá všední odpoledne patřila taky dobrodružně-historickým-fantasy seriálům a u těch jsem byla také pečená vařená. Herkules a Xena byli naprostá klasika - ale raději jsem tedy měla Xenu :) A pak přišla Sindibádova dobrodružství (hrozně jsem chtěla být jako ta holka s ochočeným orlem!) a především Nová dobrodružství Robina Hooda. Sice jsem nechápala ten rudý kurví kostým, co nosila Marianna, ale hrozně jsem milovala Robina - roztomilý okatý chlapec s úžasnými dlouhými vlasy, které mu tak sladce padaly do obličeje - ten se mě držel fakt dlouho!


neděle 15. května 2016

Kompostujeme

Už před časem mi začala vrtat hlavou myšlenka, že by moje domácnost nádherně využila domácí kompostér. Drtivá většina obsahu mého koše na směsný odpad je totiž tvořena přesně tím, co by se dalo krásně zkompostovat - pytlíky od čaje, kávový lógr, šlupky od banánů a odřezky všemožné zeleniny.
Jak začínají venku (a tím pádem i v panelákovém bytě) stoupat teploty, začíná mi být tento odpad v koši dost nepohodlným. Musím totiž koš vynášet i 2x týdně (nesnáším vynášení koše!), protože nemíním doma čichat žádné metanové zplodiny. A to ještě nepřišel čas octomilek...

Před Járou jsem se o tom jen letmo zmínila, ale protože je to muž činu, okamžitě začal studovat, co takový kompostér obnáší.
Pořizovací cena dva až tři tisíce korun?
Stačilo na netu prohlédnout mechanismus a už měl nápad, jak ho vyrobit podomácku.
Koupili jsme v Tescu tři velké plastové uzavíratelné kontejnery a za večer bylo hotovo.

Pokud byste to chtěli zkusit taky, tak ty teskácké nedoporučujeme. Jejich plast je pěkný šit, stačilo do víčka trochu zatlačit a popraskalo. Chtělo by to takový ten ohebnější.

Tkz. vermikompostér má tři vrstvy - první - spodní - je jímka na tekutinu, v prostřední se již hromadí čerstvě vyrobená hlína, v níž se činí žížaly, a do horní vrstvy hážete odpad z domácnosti. Mezi první a druhou vrstvou jsou proděravěná dna - spodním prokapává tekutina, horním mohou žížaly vylézt do prvního patra, když ucítí čerstvé žrádýlko.

Inspirovali jsme se zhruba těmito příklady a prakticky vše potřebné jsme se dozvěděli z tohoto článku:



Naše pixly byly pro účely kompostéru zbytečně hluboké, takže se pomocí proříznutí dna snížily.
K tomu byl zapotřebí nůž, nůžky a horkovzdušná pistole.


pátek 6. května 2016

Duben

Chacha, nějak jsem si naivně myslela, že poslední dubnový týden bude trochu delší a já stihnu vylézt ještě alespoň se dvěma textíky a on už je zase čas sumarizovat!
Na instagramu @eponinezascherlandu jsem tentokrát byla plodnější, takže níže můžete pozpátku sledovat střípky mého dubna - a ano, vidíte správně, že sněhem to paradoxně končilo! Pokud jste ale minulý týden netrávili na jiném kontinentu, tak jste to pocítili na vlastní kůži. 
Na začátku měsíce jsem jásala, že jsme konečně vytáhli kola, a on to byl prozatím jediný výlet. Pak už jsem se kromě pravidelné návštěvy fitka a sobotního taeba věnovala spíše čtení v peřinách a také trošku více i sledování filmů a seriálů, ale o tom bude zvláštní výžblebt jindy.