pátek 30. září 2016

Život podle designu

V minulém článku, kde jsem nakousla, jak se peru s motivační literaturou, jste se dozvěděli, že první takovou knihou, která ke mně přilétla, byl před více než rokem Život podle designu od amerického kouče Toma Ferryho. A že to celé byla jedna velká náhoda, protože jsem si myslela, že se jedná o rady, kterak si doma naprosto úžasně rozestavět nábytek! :))

Hned první stránka mě vyvedla z omylu, ale rozhodla jsem se tomu dát šanci. Nic se přeci neděje náhodou, že?

Nepozdávalo se mi jen, že autor je koučem realitních makléřů, takže ode mne na hony vzdáleno. Ale zase: co dám za zkoušku? Kdoví, třeba se někdy začnu zajímat o reality nebo jiný druh obchodu?
Život autora je samozřejmě typický americký sen: v pubertě utekl z domu, bral drogy atd. Ale shodou NÁHOD byl jeho taťka zrovna milionář s úspěšnou firmou a ten mu na stará kolena dal šanci se ukázat.
Což samozřejmě využil beze zbytku a nastolil ve svém životě převratný pořádek.

Ano, jeden ze závěrů je, že tento typ knih čtu s notnou dávkou cynismu. (A stejně jsem se stavěla i ke Čtyřem dohodám, což jste jistě bezpečně poznali!:))
Ale to neznamená, že bych je házela do odpadu, naopak, teď vám povyprávím, co jsem se naučila a vzala si pro sebe.


úterý 27. září 2016

Motivace I.

Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že budu číst motivační literaturu a uvažovat o malování grafů svých pokroků, tak bych se asi od srdce zasmála.

Znala jsem holčinu, která měla svou knihovnu plnou takových knížek, a to ve mně zaselo první pochybnosti o jejich funkčnosti, protože žila přesným opakem toho, co knihy slibovaly...
Navíc mám načteny desítky článků o tom, jak motivační literatura samospastitelná není a jen přečtení knihy ještě nikdy nikomu život nezměnilo. Při jejím čtení vás obsah nakopne, uvědomíte si, co děláte špatně a co byste mohli dělat jinak, pak o tom pár dní možná ještě přemýslíte... ale pak se potichoučku polehoučku váš život vrátí zpět do svého vymletého korýtka.
Pak se také musím smát tomu, jak vás tyto knihy napínají... již za chvíli odhalíte ono tajemství úspěchu... ale než se něčeho doberete, vzdáte to, protože nepřekonáte balast historek z dětství autora nebo výčtu fenomenálních úspěchů lidí typu americký bezdomovec, co dnes vlastní mega firmu. (A jestli teď někdo odhalil, že rýpu do superznámé knihy Tajemství, kterou jsem zahodila po první kapitole, tak mu gratuluji :))

Ale řekla jsem si proč to alespoň nezkusit - shodit vše bez vlastního prožitku je snadné! A vtipné je, že jsem se k první takové knize dostala náhodou.
Jmenovala se totiž Život podle designu a zaujala mě svou obálkou, takže jsem si ji v knihovně půjčila bez rozmýšlení, aniž bych si třeba přečetla alespoň anotaci (a to jindy opravdu nedělám!). Doma jsem si s knihou zalezla do postele s tím, že jsem očekávala, že to bude nějaký průvodce bytovým designem. Opravdu!
Píši o tom až hooodně zpětně, protože jsem ji četla před rokem koncem léta. Ale samotné knize se budu věnovat v jiném článku.

Dnes začnu rovnou dvěma nejskloňovanějšími pojmy posledních let - motivací a komfortní zónou.


sobota 24. září 2016

Don Miguel Ruiz - Čtyři dohody

Tuhle útlou knížečku jsem přelouskala během měsíce a dozvěděla se zase několik tipů, jak udělat svět příjemnějším místem k žití.
Čtyři toltécké dohody zní takto: nehřešte slovem, neberte si nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Jednoduchý recept na štěstí - na první zdání. Na druhé už to tak snadné není.


Nehřešit slovem se snažím už několik let - kdysi jsem psala článek, jak se člověku uleví, když se přestane obklopovat špatnými lidmi a přestane pomlouvat. Nejsme dokonalé bytosti, ne vždy to jde uhlídat. Drbání ostatních se někdy jen těžko vyhneme, zvlášť v partě kamarádek. Ale když už, tak ať jsou to hlavně pozitivní věci, případně zábavné historky. Šířit jed neudělá dobře nikomu.
Překvapilo mě, že nehřešit slovem znamená už nikdy neříkat druhým nic, co by jim mohlo ublížit, byť se to snažíme podat citlivě. Vždycky jsem si zakládala na tom, že se s lidmi snažím jednat upřímně, ale mezi to určitě nepatří informování kamarádky o tom, že tyhle šaty jí absolutně nesedí. Pokud kamarádka dodržuje druhou dohodu - nebere si nic osobně, tak jí tato informace nic nezpůsobí. Na běžnou ženu ale zapůsobí tak, že se bude chtít okamžitě propadnout pod zem, případně se běžet domů převléct.
To, že nám někdo řekne, že dneska nevypadáme dobře, nám při vědomí druhé dohody řekne to, že problém nemáme my, ale člověk, který má důvod nám něco takového říkat. To on je naplněný jedem, který potřebuje plivnout dál. Je to ale opravdu až takový extrém? Nebo to je tak, že když se člověk rozhodne změnit svůj život, tak začne vše vidět pozitivně? Opravdu se mi na tváří rozlije blažený sluníčkový úsměv a už nikdy nebudu řešit lidi kolem sebe? Uvědomila jsem si třeba sebe v každodenním životě - jdu po ulici a projde kolem mě holčina, která vystavuje na odiv spirálu svých michelinů v zaříznutých průsvitných legínách. Jen těžko zabráním tomu, aby to ve mě nevyvolalo negativní reakci a i když jí samozřejmě nic neřeknu, protože ji neznám, minimálně dalších pár minut mi její obraz doprovázený znechucenými myšlenkami utkví v paměti. V případě, že se mnou jde někdo další, tak na něj vrhnu vyděšený pohled s dotazem "vidíš to taky?" Jsem tedy nenapravitelně zajedovaná? Vypovídá to o mě, že nedokážu pozitivně pracovat se svými pocity, když dokážu v přítomném okamžiku považovat za největší problém, který právě musí moje mysl rozebírat, nesoudně oblečenou cizí osobu? Ha!     

úterý 20. září 2016

Srpen

Tak - a už je ze mě stoprocentní Ašanda.
Ve čtvrtek jsem skončila v práci, v pátek ráno jsme s Járou naložili do našich dvou Hond zbytek mých věcí (nakonec nedalo moc práce se na poslední chvíli rozhodnout, že několik větších kusů v Ústí prostě nechám a do budoucna se obejdu bez nich... popravdě se možná obejdu bez 98% svých věcí!) a po příjezdu do Aše a vybalení všech krámů skončila jedna etapa. A celkem vzato symbolicky skončilo i léto, protože právě až do toho pátku jsme si ještě užívali tropických teplot.
Nemáte pocit, že těch posledních 14 dní bylo krásnějších než celé letošní léto dohromady???
Ale ten skok ze třicítky na čtrnáct stupňů nesnáším moc dobře.

A jaký byl vůbec srpen?
Už se vážně nebudu opakovat, že zběsilý a stěhovací! :D

Vzhledem k tomu, že jsem si vybírala zbylé dny dovolené, tak jsem měla hodně prodloužených víkendů a během nich jsem třeba hlídala synovce a při té příležitosti pořádala bazénovou kinderpárty pro své dětné kamarádky :)