pondělí 31. října 2016

Bayreuth - malé srovnání

Celý Bayreuth je jedna velká placka, jen já musím vyhmátnout bydlení na jediném kopci! V Aši jsem žila téměř 20 let na krpálu a na dalších pak v Plzni a v Ústí, takže je mi to asi souzeno.

Ale zatím se na tom snažím hledat pozitiva. Holt až se budu každý večer trmácet s koloběžkou nebo pěšky do kopce domů, tak si na finálním půlkilometru trochu zpevním zadek. Ale jinak je to idylka – pod kopcem teče říčka směrem do centra a podél ní vede pohodlná cyklostezka. Okolí je plné malebných domků obklopených zahrádkami.

Zjistila jsem, že ač na mapě to vypadalo vzdáleněji, všechno zásadní mám pěkně při cestě – na konci cyklostezky, na niž se připojím asi půl kilometru pod svým kopcem, stačí vylézt pár schodů a jsem přímo před vysídleneckým archivem, kde mě čeká výzkum. Hned vedle archivu je pivovar bratří Maiselů! No a od pivovaru jen přejdete lávku a jste přímo ve starém centru města, kde najdete spleť klidných dlážděných uliček, krásné staré domky, obchody, kavárny, muzea, galerie a pořád je zde se na co dívat.








úterý 18. října 2016

První týden na Uni Bayreuth

Konečně jsem v Německu a cítím se být plně aklimatizovaná na školní prostředí. Ne tedy že bych byla z univerzitního prostředí vytržená kdovíjak dlouho, ale být zase na té studující straně barikády je paráda. V mém věku a po letitých zkušenostech už to sice není ten panensky vyjukaný zážitek, ale něco na tom je.

První týden "školy" byl ve znamení welcome weeku.
Podle výsledků německého testíku, který jsme si udělali doma přes internet, nás rozdělili na skupinky asi po 15 lidech a každou vedl jeden místní student, který povyprávěl co a jak a zodpovídal naše dotazy. Docela zajímavé bylo, že hodně těchto z 95% studentek bylo ruského původu a samy sem před několika málo roky přijely jako zahraniční studentky. Koordinátor zahraničního oddělení je vybral cíleně - moc dobře si totiž pamatují, jaké to je být příchozím cizincem.

Každý den odpoledne jsme měli tříhodinový seminář, kde jsme se seznamovali s chodem školy, kampusem, studijním systémem, městem a zemí. Mě to připadalo trošku natažené - všechny tyhle informace bych raději dostala zrychlenější formou během jednoho dne. A hlavně většinu z nich si člověk mohl nastudovat dopředu sám, takhle mi to připadlo, že jsme dopředu nemuseli pro svou dokumentaci hnout ani prstem a o své škole si předem nezjistit absolutně nic, protože vše nám bylo dopodrobna naservírované. Ale vzhledem k tomu, že 90% studentů jsou tu asijaté, v Evropě třeba ještě nikdy předtím nebyli a kulturní šok to pro ně může znamenat větší, tak těm to určitě užitečné je. A zaslechla jsem i názor, že takhle mají přijíždějící studenti pocit, že jsou tu vítaní a někdo se tu o ně opravdu zajímá.

Kampus je prostě boží, člověk se odsud nemusí hnout, protože je tu úplně vše, všude cyklostezky a celý kampus obléhá studentská vesnička, kde jsou koleje a různé malé obchůdky. Každá kolej má většinou max dvě patra a vlastní podzemní garáže. 

Tady máte jednu obzvlášť povedenou:


čtvrtek 6. října 2016

Září

Letošní září bych mohla rozdělit na dva samostatné měsíce, protože v něm proběhl tak moc radikální předěl...

Přelom srpna a září mě zastihl na výjezdní poradě našeho oddělení v Ostrově u Tisé. Pro mě srdeční záležitost, protože je to mé oblíbené místo a lepší jsem si pro symbolickou rozlučku nemohla přát. Rozloučila jsem tam tak nejen se svojí prací, v silném koncentrátu jsem předala většinu svých zkušeností, ale také jsem tam měla asi poslední možnost se vidět a popovídat s koordinátory z jednotlivých fakult naší univerzity...
A i když už se mi čas nemilosrdně stříhal, stejně jsem do poslední chvíle nedokázala přemýšlet a mluvit jinak než "o našem Erasmu" a o jeho budoucích plánech tak, jako kdyby se mě stále týkal...

Tady mě máte v akci s mou šéfkou :) 


 
Jako dítě jsem si nejraději hrála na indiány, takže lukostřelba byla preferovaná sportovní disciplína. Kolik luků jsem si vyrobila a zničila... Takže když jsem měla možnost si vyzkoušet střelbu s profi "technikou", byla jsem nadšená jako malé dítě :)
Ale nebyla to žádná sranda! Soustředit se na to, abych měla při míření zavřené to správné oko, byla asi největší fuška!