úterý 27. prosince 2016

Pes v bundě

Jaká to ironie, že nám veškerá skromná bílá nadílka zmizela právě na Štědrý den, obzlášť když vydržela už takovou dobu. Lidé si zřejmě bílé Vánoce nezaslouží.

Naštěstí tu mám alespoň pár vzpomínkových fotek z prvních mrazivých dnů. Už jsem také zjistila, že modrá obloha je nutností, jinak nevyfotíte vůbec nic - pohled z okna na sněhem a námrazou obalená křoviska může působit poeticky, ale pokud není doplňkem slunce a alespoň kus blankytu, z fotky je šedobílá šmouha.




úterý 13. prosince 2016

Listopad

...je již sice dávno ouvr, ale já o něm ještě nestihla sepsat pár vzpomínkových řádků.
Nevyhovuje mi, že je tu v posledních měsících článků stále méně a méně, když přitom ve mě kypí tolik nápadů a myšlenek, které bych sem chtěla nasázet!  
Přihodilo se to tak nějak přirozeně s mým celkovým ochladnutím ke světu sociálních sítí a ostatních digitálních světů. Dalo by se říct, že už se jim pro samý život nestíhám věnovat. Dříve jsem se cítila hrozně rozlítaná a uspěchaná, pokud jsem někde musela posedět či nějakému praktickému úkolu věnovat více času, než mi připadalo zdrávo. Na návštěvě u našich jsem nervózně poposedávala na gauči, při vaření oběda jsem myšlenkami popoháněla bublající směs v hrnci, aby už bylo konečně hotovo a já mohla spěchat dál. A přitom ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, probírala se všemi svými oblíbenými blogy a pročítala kdejaký článek, který na mě plivl generátor reklam, jsem žádný takový spěch necítila. 
Celé to bylo postavené na hlavu. Místo toho, abych si užila reálnou situaci, jsem užuž chtěla být u svého počítače, kde na mě čekala práce, kterou jsem přitom znehodnocovala nekonečnou prokrastinací. Kterou jsem si čas od času obhajovala tím, že přeci čtu i poučné a vzdělávací články!
Teď už jsem opravdu víc v klidu a cítím to na sobě - když mě něco vyruší z programu, necítím už žádné nutkání mít nečekaný nový úkol co nejrychleji za sebou.

Letošní podzim byl snad jako všechno ostatní, co se mi děje poslední dobou, co cítím, že prožívám naprosto jinak než dřív.
Od té doby, co jsem zpět v Aši a nechodím do žádné "práce", dostal můj život jiný rytmus, a tak vnímám jinak i své okolí. Chodím hodně na procházky se psem a trávím tak hodně času venku za denního světla, o čemž v totožném ročním období posledních čtyř let nemohla být ani řeč. Ráno jsem vstávala za tmy do práce a za tmy šla z kanclu domů.
A jak mě nakopl nástup na německou univerzitu, o tom už jsem se rozplývala.

Letos jsem si dosyta užila krásně vybarvené podzimní krajiny a prvních bílých namrzlých kopců, jak reálně, tak i z okna svého auta. Poslední dva roky jsem sice jezdila každý týden dálky, ale v pátek odpoledne, kdy jsem startovala, už se smrákalo, a o nedělích jsem se do Ústí vracela prakticky až v nočních hodinách. Zlatolisté stromy jsem tak obdivovala maximálně na obrázcích.
Samozřejmě, že jsem si na venčení psa nikdy nevzpoměla vzít foťák ani mobil, abych tu krásu mohla zkoušet zachytit. A možná, že to tím bylo o to hezčí - prchavý pohled na krásu, kterou se v tu chvíli pokochám jen já sama a na další možnost ji spatřit si počkám zase rok...

Přesně před měsícem jsem strávila prodloužený víkend v Mnichově, kam mě pozvala stipendijní komise, který podporuje mé studium v Německu. Chtěla jsem tomu věnovat samostatný článek, ale nebyla jsem tak nadšená... Téma celého víkendu bylo start-upy, což bylo úplně mimo zaměření všech přítomných. To by ale nevadilo - úvodní přednáška na univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově naopak zaujala.